Experiment na záchranu syna (Šárka 32 let)

Nikdo nám neuměl pomoci

Ke změně jídelníčku mě přivedl vlastně až syn. Dříve jsem se okrajově zajímala pouze o BIO potraviny. Když se Kryštůfek narodil, byl zdravý jako řípa, ale od 1,5 roku zápasil se stafylokokem a streptokokem. Po roce lítání po doktorech (bývali jsme i 3x-4x týdně u doktorů), braní neskutečného množství antibiotik (vrchol bylo 6 antibiotik za 6 týdnů), ale i jiných léků a mastí (u nás doma to vypadalo jak v lékárně), jsem si řekla a dost. Doktoři nám chtěli pomoct, ale už nevěděli jak. Dali nám vše, co mohli, i opakovaně, ale nic mu nepomáhalo a tak nás každý posílal k někomu dalšímu. Bylo to takové začarované kolečko.

Vrcholem bylo, když syn musel ve 2,5 letech na operaci s očičkama, měl je v takovém stavu, že nezabíralo už prostě vůbec nic. Dodnes si pamatuji, jak jsme byli bezradní, když nám ho sestřičky odvážely na operační sál. No a právě v té době jsem náhodou narazila v Sama doma na MUDr. Strnadelovou a poté na Evu a Helču a začala o stravě více přemýšlet. Nastudovala jsem stránky Jíme jinak, abych pochopila, o co vlastně jde, objednala nás k MUDr. Strnadelové na konzultaci a nakoupila si její a jiné knihy o výživě. Chvíli trvalo, než jsem to všechno zpracovala, ale pak jsem se do toho pustila. Nakoupila jsem pro mě do té doby úplně neznámé potraviny a pustila jsem se do toho.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Rodina mě sice považovala za blázna, ale já všem říkala, že to prostě jen zkusím, anebo jestli mají lepší radu, tak sem s ní. Nikdo ale neměl, tak jen kroutili nevěřícně očima, ale nic neříkali. Všichni jsme to v té době brali jako experiment, něco co vyzkoušíme, ale jen po nějakou dobu. Nikoho by v té době nenapadlo, že se tak už budeme stravovat napořád.

Začátky byly strašně těžký

Od MUDr. Strnadelové jsme dostali nějaké léky na pročištění, hlavně od těch všech léků, co jsme do té doby do něj rvali. Dá se říct, že jsme vyměnili antibiotika za takovou celkovou očistu. Z počátku jsem jela jen podle knihy Radost ze zdravých dětí, vařila jsem podle ní, ale i léčila. Vše pro mě bylo nové a neznáme. Neměla jsem se o tom s kým bavit, s kým se poradit. Nevěděla jsem, jestli to co dělám, dělám dobře a jestli je to vůbec správné.

Pamatuji si moc dobře na mé první zdravé vaření. Podotýkám, že do té doby jsem rozhodně žádná kuchařka nebyla (i rýži jsem vařila podle návodu). Do té doby vlastně u nás vařil více manžel, jak já, a moc rádi jsme také jedli u babiček. To se ale vše změnilo. Najednou jsem začala vládnout v kuchyni já a nikde jinde jak doma jsme už nejedli. Pamatuji si, že má úplně první jídla, byla taková kombinovaná jídla vařená v jednom hrnci – no, tak to byla pěkná hrůza. Vypadalo to strašně a chutnalo to strašně.

Před synem jsme se ale tvářili, že nám to chutná

To abychom ho hned z počátku neodradili. Ani nevím, jestli to tenkrát jedl, protože mu to fakt chutnalo anebo mi chtěl prostě jen udělat radost, ale zkrátka on to jedl. A z toho jsme měli největší radost, protože právě kvůli němu jsme to přeci dělali. Jen jsme ho v tom nechtěli nechat samotného, tak jsme do toho šli s ním. Neumím si tedy ani moc představit, jak jinak bychom to dělali. Protože představa, že já vařím pro něj zdravě a manžel pro nás nezdravě a pak to spolu jíme u jednoho stolu, mi přišla scestná.

Tři dny ve školce, dva týdny doma

Nějakou dobu trvalo, než jsem se do toho dostala, ale pak jsem jela ve velkém. Chtěla jsem mít vše dokonalé, přesně tak jak to bylo popsané v knihách. Toto tempo jsem ale dlouho nevydržela a strašně mi vadilo, když něco nebylo podle mých představ. V té době už můj starší syn chodil do školky. No chodil, spíš byl doma a marodil. Maximálně tam vydržel 3 dny, ale doma pak byl 2 týdny. Později byl nemocný už snad pořád a my všichni s ním. To bylo hrozné období. Kryštůfka jsem si nakonec raději na 4 měsíce stáhla ze školky domů, abych jeho i nás dala dohromady. Tentokrát jsem ale vynechala doktory a jela podle rad MUDr. Strnadelové. Bylo to těžké a dlouhé období, ale nějak jsme to zvládli a všichni se z toho dostali. Kryštůfek se vrátil do školky a já myslela, že teď už bude dobře.

Moje krize

Dostavila se ale krize u mě, nějak jsem přestala zvládat psychicky. Byla jsem vyčerpaná a na dně. Nic mě nebavilo, vše jsem dělala rutině a každodenní stereotyp mě válcoval. V té době přišel manžel s nápadem, abych někam sama odjela a pořádně si odpočinula od nich, ale i od vaření. Přišlo mi to šílený. Já nikdy nikde nebyla sama, a jelikož jsem neměla nikdy žádné hlídání, tak jsem si to neuměla prostě představit. Jelikož se můj stav ale nezlepšoval a navíc se začaly objevovat zase zdravotní problémy, tak jsem nakonec souhlasila a jela do hotelu Francis, kde nám po celou dobu pobytu vařili zdravé dobrůtky. Ani ve snu by mě nenapadlo, že mi to tak pomůže. Po pár dnech jsem se vrátila jak vyměněná a hlavně plná nové energie. Přátelské povídání s Honzou Jíchou mi tenkrát otevřelo oči. Přestala jsem vše tak hrotit a hlavně jsem si začala hledat svou vlastní cestu. Cestu, která nebude třeba tak dokonalá, jako se psalo v knihách, ale já se konečně přestanu cítit tak svázaná těmi všemi doporučeními.

Našla jsem Jíme Jinak a šla do Jarní očisty

Jak jsem se dozvěděla o Evě a Helče? Také z pořadu Sama doma a byla jsem šťastná, že se do něčeho takového pustily. Měla jsem pocit, že jsem si je v té době sama přivolala. Něco takového jsem přesně potřebovala. S jejich webem jsem se seznámila, když jsem byla podruhé těhotná. V té době začínala zrovna Jarní očista a já se do ní hned přihlásila. Byla jsem nadšená z té party lidí, z toho, že se někdo pokouší o to, co já. A hlavně jsem si mohla číst, jak to ostatní zvládají, co je pro ně těžké a to mi v té době moc pomáhalo. Pocit, že nejsem jediná, komu se něco nedaří a pocit, že v tom nejsem sama. V prvním kurzu jsem neměla odvahu napsat ani jeden komentář, ale postupem času jsem odvahu získávala. Měla jsem pocit, jako bych ty lidi, znala už dlouho. Hlavně fotky mi v tom pomohly. Do druhého kurzu – Vánoce jinak jsem šla už s větším sebevědomím a konečně jsem vystoupila z anonymity. A i dětem se tento web moc líbí. Samy si na něm vybírají jídlo, co by chtěly uvařit nebo upéci. Pětiletý syn mi pak diktuje, co mám napsat do komentáře pod receptem a videa s Markétkou (dcerou Evy) miluje. Evu ani Helču osobně neznám, ale mám pocit, jako bych je znala věčnost. Jsou našimi každodenními společníky, i když jen přes web.

Co na změnu říkalo naše okolí

Zpočátku nás měli všichni za blázny, všem jsem pořád dokola opakovala, že to jen zkusím, že to dělám pro Kryštůfka a pokud mají jiný nápad, jak mu pomoci, sem s ním. Jelikož jsem ale vyzkoušela snad vše, tak nikdo s ničím novým nepřišel. Argument typu, já a mé děti jsme jedli vždy všechno a nic nám nebylo, slyším dost často. Dříve jsem to úplně nenáviděla, protože co na to říci?! Vy se o něco snažíte a máte je nemocné a oni byli všichni tak strašně zdraví. Chtělo to ale čas, pak jsem na to mohla konečně argumentovat. My když jedli dříve normálně, tak jsme byli nemocný, ale to bylo pro všechny normální. Nikdo to neřešil, protože jsme nijak nevyčnívali a v té době mi všichni říkali, no jo, každý máme něco, nebo že všichni děti jsou nemocný…. Ale jakmile jsme změnili stravu, tak od těch stejných lidí, co mi dříve říkali, že to je úplně normální, že jsou děti pořád nemocný, jsem slyšela, že oni byli zdravý právě proto, že jedli všechno. A to jak dnes skoro každý něco nejí, to hodně lidí vnímá jako výmysl dnešní doby. Jako bychom se nudili, tak si vymýšlíme hlouposti. On každý mluví tak jak se mu to zrovna hodí. Hlavně starší lidi rádi zapomínají na to, jak to ve skutečnosti dříve bylo. Dnes vypráví, jak byli jejich děti strašně hodní, vůbec nezlobili, všechno jedli, nebyli vůbec nemocný… Co na to říct? Jedním uchem tam, druhým ven. Já dnes, už po několika letech, mohu také konečně argumentovat. Vyházela jsem léky, doma mám teď jen homeopatika, nemocím nechávám volný průběh, k lékařům chodíme jen na povinné kontroly nebo očkování.

Ať si každý dělá, co chce

Opravdovou jistotu v to co dělám, jsem získala až časem, až když jsem měla vlastní zkušenosti! Pak mi to do sebe všechno nějak zapadlo a to, že jíme nějak jinak, mi přišlo úplně normální. Lidé kolem si zvykli a už nám nikdo nic nenutí a já furt dokola nemusím vysvětlovat, proč něco nejíme. Prostě si vozíme své jídlo a to nám chutná. To že jí někdo vedle nás jinak mi je úplně jedno, ať si každý dělá, co chce. Dobu, kdy jsem chtěla každému radit, mám za sebou a dokonce i můj syn, měl k tomu jednu dobu taky hodně blízko. Pamatuji si, jak si z něj dělali srandu, že je jak malá encyklopedie, to když používal názvy, které druzí ani neznali a ptal se pořád ostatních, proč nejedí zdravě, proč nechtějí být zdraví?? Na to se lidem těžko odpovídalo, hlavně od tak malého dítěte, který jim dával přednášku, co by měli jíst a co ne. No časem jsem  mu vysvětlila, že každý má právo jíst jak chce a je neslušné to s nimi pořád řešit. Dokonce i já ho krotila, protože ani mě se pořád nechtělo mluvit o jídle, o tom co budu vařit, co do čeho dám, co na co je dobrý…. No, už to má za sebou. Chuť k jídlu ho ale neopouští a tím od mala, dá se říct, nakazil i brášku, který je zrovna ve fázi, kdy jídlo pro něj znamená nejvíc. Je mu 2,5 roku a jeho nejoblíbenější hra, je hra na vaření. Vaří několikrát denně, radí mi, co mám vařit, kuchyň je jeho nejoblíbenější místnost, kde vydrží hodiny.

Co nám dala změna jídelníčku

V první řadě, a o to nám původně šlo, se ze všech zdravotních problémů dostal můj starší syn. Na něm ta změna stravy je vidět nejvíce. Když si vzpomenu a i z fotek vidím, jak byl dřív utrápený, tak je mi smutno. Dnes je zdravý a kromě jedné chřipky, kterou chytil teď v té poslední chřipkové epidemii, mu vůbec nic není, do školky chodí nonstop, sportuje a podniká vše, co dříve nemohl.

Nezměnil se ale jen on, změnili jsme se i já s manželem. Kromě toho, že jsem shodila na váze, aniž bych se o to vůbec snažila, tak se ze mě stala konečně kuchařka a vůbec je ze mě jinak smýšlející člověk.

Taková poznámka pro ostatní maminky, co mají strach, aby jejich dětem nic nechybělo nebo nebyly moc hubený… Ondrášek je na této jiné stravě právě od Jarní očisty a to byl teprve v bříšku a já začínala 2. trimestr. Nikdy neměl maso, mléko, cukr, vejce ani bílou mouku a hubený tedy rozhodně nikdy nebyl. Dělali mu rozsáhlé testy a jediné na co mu přišli, byla nižší hladina vitamínu D, který jsme teď přes zimu doplňovali Vigantolem (který zná každá maminka co má doma malé miminko). 

Co říct závěrem – od změny jídelníčku jsme neměli ani jedny antibiotika, ani žádné jiné léky (kromě již zmíněných homeopatik) a to je pro mě dost jasný důkaz, že to funguje a zároveň dost silný argument pro ostatní, co nám dříve do všeho tak mluvili a radili. Každý si na to ale musí přijít sám, vyzkoušet si, co vyhovuje jemu a najít si svou vlastní cestu. Podle mě to nejde nastudovat, ale musí se to prožít.