Všichni jdou do lesa
Ráno jsme za dveřmi ložnice slyšeli cosi šramotit. Když jsme je pak otevřeli, čekal nás vzkaz napsaný dvěma různými fixami. Oranžovou napsala Markétka: “Jsem v lese.” A když pak vstala Kája, připsala: “Já taky” a vydala se za ní. Přišlo mi to vtipné a měla jsem radost, jak holky vyřešily včerejší splín, který na ně padl po té, co zaslechly, jaká omezení se od pondělka chystají.
Venku bylo nádherně a my se vydali taky na vzduch vyčistit si trochu hlavu od starostí a nabrat energii. Zpívající ptáci a sluníčko nás rychle postavili na nohy.
Snídaně venku je prostě super
Po procházce se Roman vrhl do garáže a já, nejzodpovědnější osoba přes jídlo v naší domácnosti, jsem udělala velmi pozdní snídani. První letošní snídaně venku, jupíí! Poslední jídlo před domem jsme měli někdy na podzim. Nevím čím to je, ale moc rádi jíme venku na vzduchu. Sice nám tu dost fučí a tak jídlo rychle chladne, ale v neděli zrovna nefoukalo tolik a tak jsme si to užili naprosto dokonale.
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to
Domeček na stromě
Po jídle jsme se bez jakéhokoli plánu či dohody rozprchli na svá stanoviště. Každého to táhlo někam a všichni se pustili do akce. Roman začal měřit, řezat a nosit za dětmi do lesa prkýnka. Holky přizvaly sousedku a pustily se s Romanem do tvorby plošiny na nedalekém stromě, kde mají houpačku a bunkr. Holky dostaly kladívko, aby vytloukly hřebíky, pilu, aby zařízly prkýnka. Z lesa se celé odpoledne ozývaly rány. Na konci dne měly děti vyrobenou plošinu na stromě. Samozřejmě plošinu udělali s Romanem tak, aby strom neporanili, žádné hřebíky, jen závěs a podpora, větev obalená molitanem, aby ho to nebolelo.
Čistka na zahradě
Já se pustila do stříhání uschlých kytek a bylin. A taky jsem vyplela kus záhonu před domem. To vám je taaaak protistresová činnost! Vyrvat z kytek pýr člověka tak nějak očistí :-) Čím déle jsem škubala trávu, tím lépe jsem se cítila. Vozila jsem na kompost další a další kolečka plné suchých větviček a vyškubané trávy a zastavila jsem se, až když mě strašně pálil po rukavicí palec na pravé ruce. První letošní puchýř! No je vidět, že přes zimu si ruce odvykly na práci se zahradním nářadím.
Oběd se nekonal, stačila večeře
Doma jsme se sešli až večer. Oběd nikdo neřešil, nikdo na něj neměl čas. Ani na svačinu si nevzpomněli. Mě sice napadlo, že bych mohla uvařit, ale přišlo mi líto být doma, když jsou všichni venku. “Jestli někdo bude mít hlad dřív než já, tak třeba přijde a uvaří”, říkala jsem si naivně. Nikdo nepřišel. Přiřítili se až večer, nadšení a hladoví. Udělali jsme si fofr večeři a pustili si v sedm rodinný film.
Parádní neděle
Užili jsme si báječnou neděli. Opět jsem si potvrdila, že pro mě je nejlepším lékem na splíny činnost. Jestli to takhle půjde s omezeníma a nařízeníma dál, budu mít letos krásnou zahradu a uklizený dům.
Tak to je náš recept na splíny. Jak to řešíte vy?
PS: Přemýšlíte jak zlepšit postavu a své zdraví?
Nepřemýšlejte 😊 Pojďte něco dělat! Ukážeme jak vylepšit jídelníček, co jíst a co ne, a jak si jídlem spravit zdraví! Naskočte do online kurzu Jíme Jinak - JE ZDARMA !
Komentáře
Dobrý večer,
je tu prosím někdo, kdo žije uprostřed Prahy a STRAŠNĚ MOC MU CHYBÍ OPRAVDOVÁ PŘÍRODA, LES, LOUKY, DIV. BYLINKY APOD.? Nemáme auto a do MHD se mi nechce, (pouze v úplně vyjímečných případech). ,,Park”, kde při sluneč. počasí byla snad celá Praha, není to pravé… Jak to řešíte? Díky
Evi, domeček na stromě byl vždycky snem mých dětí a vlastně i mým :-) Ale na lípě před domem na náměstí, kde bydlíme, by to asi nebylo úplně ono :-D Mně proti splínu pomáhá humor a nadhled. K tomu je pro mně důležitá komunikace s podobně naladěnými lidmi a jsem šťastná, že takové lidi kolem sebe mám. A díky Jíme Jinak se jejich okruh ještě rozšířil a to je prostě boží!!❤️ K životu nutně potřebuju i přírodu, stejně jako ty. A to si vzít nenechám! Kdo by si byl kdy pomyslel, že si bude připadat jako děsný rebel, když vyrazí se psem na procházku do lesa těsně za hranicí obce :-) Třeba dneska jsem tenhle pocit měla ještě umocněný tím, že v lese, kde zpravidla pár lidí potkám, dneska nebyla ani noha. Tedy když nemluvím o nohách zvěře, které tam dnes bylo k vidění naopak víc než jindy. Co mi chybí, je kulturní vyžití. Z energie nasosané během koncertu nějaké mé oblíbené kapely dokážu žít ještě dlouho po něm. Ale věřím, že to ještě někdy zažiju ;-)