A přiber, jsi moc hubená, není na tobě nic hezkýho

Praštilo mě to do ucha

Ačkoli jsem celou dobu moc nevnímala, co se ve skupince vedle nás děje, tahle věta zazněla tak zřetelně, že ji slyšel i Roman, který obvykle nevnímá, co se děje dál než 10 cm od něj. Přistihla jsem se, že užasle zírám na pána, který tu větu vyřkl. Měl odhadem padesát kilo navíc oproti normální váze, která by byla pro jeho páteř a klouby určitě bezpečnější. Břicho přetékalo na stehna přes pásek od kalhot. Rozhodně nevypadl zdravě. Byl rozteklý, opocený a rudý v obličeji.
Žena, které byla věta určena, vůbec nereagovala a dál se loučila s ostatními členy rodiny. Je to její otec? Tchán? Nevlastní otec? Jak to myslel? Myslel to vážně? Nedalo mi to a prohlédla jsem si ji taky. Krásná mladá paní, maminka dvou teenagerů, měla postavu jako dvacetiletá slečna z dob mého mládí. Štíhlá, pevná, nikde nic nepřetékalo, normální ženské tvary. A navíc měla krásné zrzavé vlasy a pihatý obličej. V mých očích moc pěkná ženská, na které bych neměnila vůbec nic, kdybych snad takovou kouzelnou moc někdy měla. Mohlo jí být jako nám, mezi 45 a 50 lety.

Chválím ženy, které potkávám

Pocítila jsem velkou potřebu jí říct, jak je krásná a ať si z toho nic nedělá. Už jsem se setkala s tolika nešťastnými ženami, které se roky trápí tím, že je nepřijímal někdo blízký, často právě tatínek nebo dědeček, že byly příliš kritizované  matkou apod. Koneckonců jsem to zažila od táty taky. Asi i proto ženské ráda povzbuzuju a chválím. Dělám to velmi často a zcela přirozeně už nějaký ten pátek. Když vidím krásnou ženu, tak jí prostě řeknu, že je krásná. A krásné pro mě nejsou jen štíhlé a zrzaté mladé paní. Nejčastěji chválím rozkošné babičky v důchodovém věku. A klidně buclaté. Mnohdy jsou z toho nádherná setkání, někdy i dojetí. A dokonce někdy dojde i na objetí se ženou, kterou jsem do té doby neznala. A tak jsem to o pár minut později řekla i téhle paní. Smála se, vyměnily jsme si pár milých vět. Prý si z toho nic nedělá, protože ho zná a ví, že on to myslí dobře. To mi pak pořád znělo v hlavě – myslí to dobře. To by chtěl, aby byla tlustá? Nebo nemocná? Nebo mu opravdu přišla nezdravě hubená? To ale opravdu nebyla. Nemohla jsem se zbavit představy, jak by se asi tvářil, kdyby mu řekla ona na rozloučenou: „A ty koukej shodit, máš šílenou nadváhu, koleduješ si o cukrovku a infarkt.“

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Doba se mění

Bohužel, tahle situace není vůbec výjimečná, a proto jsem to vlastně začala celé psát. S tím, že někdo obézní nebo nemocný (nebo obojí) kritizuje někoho, kdo je štíhlý nebo zdravý (nebo obojí), se setkávám stále častěji ve svém okolí a u našich přátel.
Nedávno mi např. kamarádka líčila, jak si musela došlápnout na tělocvikářku, která si přede všemi spolužačkami neustále dobírala její dceru – zdravou a štíhlou holčinu z devítky, že je asi nějaká anorektička a má se pořádně najíst. Je fakt, že ona je jediná z celé holčičí části třídy, která má normální váhu. Je štíhlá, samá ruka, samá noha. Jako bývaly děti v našem dětství. Ostatní ze třídy jsou prý pěkně oplácané, mnohé mají velkou nadváhu, o zdravé pleti ani nemluvě. Spolužačkám se špíčky hrnou z pod trička ven, neudělají kotrmelec, natož aby vyšplhaly na tyči ke stropu tělocvičny. Ale učitelka se otírá o tu jedinou, která to zvládne. No není to paradox? Matka musela za učitelkou dojít a říct jí z oka do oka, že situace je přesně obrácená, měla by domluvit holkám, že by se sebou měly něco udělat, jinak budou mít zdravotní problémy, a že buď přestane shazovat před ostatními její dceru, nebo se to bude řešit s ředitelkou. Tahle tělocvikářka naštěstí přestala, ale kolik maminek má odvahu se svých dětí takhle zastat? A kolik dalších bude šikanovat normální děti a spolu s těmi, co mají nadváhu, se jim posmívat, že jsou moc hubení? Doba se mění, přátelé. V mém mládí se tělocvikářky posmívali tlouštíkům. Na každé škole byl jeden dva, kteří trpěli a styděli se za svou váhu. My měli v každém ročníku tři třídy a v každé třídě přes třicet dětí. To máme jedno až dvě děti s nadváhou na 720 (za nás nebyly devítky) bez nadváhy. Na procenta tedy něco kolem dvou tří procent. Dnes podle statistik máme 16% obézních dětí a stále roste počet dětí, které mají extrémní obezitu. Mě osobně ale připadá při pohledu na běžnou třídu, že se ten poměr prostě už skoro otočil. Na jednu třídu deváťáků se mi zdá, že vidím dvě tři normálně rostlé děti…
Tlouštíků u nás na základce mi bylo líto a je mi i líto těch dnešních dětí. Sama jsem měla od 9 let s váhou problémy a dlouho jsem si myslela, že je to dané geneticky a nelze s tím nic dělat. Posmívání tedy neschvaluju nikdy a v žádném směru, to není řešení. Ale když se vrátím k příběhu mé kamarádky, tak na těchto příkladech vidím nebezpečný jev – obávám se, že svět se ubírá směrem, kdy zdraví a štíhlí jedinci budou stále vzácnějším jevem a budou kvůli tomu na pranýři jako „ti vychrtlí“.

Co je normální?

Možná vám to přijde, že přeháním, že tak zlé to není. Ale já si s hrůzou už několik let víc a víc uvědomuju, jak nám svět tloustne a mění se měřítko toho, co je a co není normální. Připadá mi, že se začíná obracet poměr štíhlých a tlustých lidí ve prospěch těch druhých. Nechci nikoho kritizovat, ani hodnotit, o to tu nejde. Ať si je každý tak silný, jak chce. Ani mi nejde o nějaké konkrétní měřítko krásy. Netvrdím, že máme vypadat všichni stejně a vážit podle tabulek. Toho jsem opravdu daleká. Ale když lidé s velkou nadváhou kritizují ty, kteří jako jedni z mála ještě vypadají normálně a mají zdravou váhu, začínám mít obavu o budoucnost našich dětí a jejich dětí.

Mě osobně to vždycky spíš pobavilo, když mi kamarádi radili: „Dej mu pořádně najíst, podívej, jak je hubenej,“ ukazujíce na mého muže, který ve svých 46 letech má stále vlasy, není šedivý, nenosí brýle, má pěknou atletickou postavu, nebere prášky a je schopen pracovat od rána do večera. Málokdo z našich vrstevníků je na tom zdravotně a fyzicky tak dobře. Mě tohle nikdy nestresovalo, neodradilo, ani nevyděsilo, ať se narážky týkaly mě, Romana nebo našich holek. Jsme nejzdravější rodina široko daleko.  Ale děsí mě to, jak se rychle mění ta norma. Jak už malinké děti mají viditelnou nadváhu a evidentně špatné držení těla. Děsí mě, že to jejich rodiče nevidí. A děsí mě nová slovní spojení, nová ideologie. Postřehli jste např. nový výraz “body shaming”? Pokud ne, zeptejte se svého puberťáka, určitě bude vědět. Děsí mě, že se jako společnost pod pláštíkem “hlavně žádný body shaming”, kdy jsme tolerantní a nechceme nikoho ponižovat a urážet kvůli tělesnému vzhledu, začínáme nevědomky dopouštět body shamingu na těch, kteří jsou zdraví a štíhlí a posouváme “normu normálnosti” daleko za hranice toho, co je zdravé a bezpečné. 

Jak to máte vy? Setkali jste se s něčím podobným? Posmíval se vám někdy kvůli váze nebo vzhledu? Byli jste pro někoho příliš tlustí nebo příliš hubení?