A zase se kocháme (10. díl)

Dostanu se domů?

Ráno vybíhám ven, když Roman ještě spí. Zase mě vzbudil ruch v obchodě před domem a už mi přišlo líto jen tak ležet. Chce se mi jít na vzduch, chce se mi hýbat a v tom bytečku není moc místa na protahování. Tak vyrážím ven bez mobilu, mám ráda volné ruce. Otázka je, jak se pak dostanu domů, zda se dovolám z ulice až do ložnice, která má okna do dvora, zda případně trefím zvonek, protože ve vedlejším apartmánu taky někdo je. Sázím na to, že se zase sladíme jako ve všem ostatním. Nemám ani jak napsat vzkaz, nenašla jsem tužku ani papír, váhám zda napsat sms a postavit mu mobil do dveří. Kašlu na to, však mu to dojde, když mě nenajde a zmizí i kecky. Vyrazím ven a chvilku vážně běžím. Nemám zrovna ukázkové sportovní oblečení ani obutí, tak se neženu, však ani nejsem žádný běžec. Mě vlastně běhání nebaví. Nakonec zvolím svůj oblíbený pohyb – svižnou chůzi. Městečko už je vzhůru, ale pláž je ještě prázdná, nikde nikdo. Napadne mě, že bych skočila do moře. Po ránu to mám nejraději. Plavky však nemám a nikoho jsem tu nahého neviděla, tak jedině někde dál od hlavní silnice, restaurací a města, abych nepohoršovala, když nevím, jak to tu mají s nahotou. Ani dámy nahoře bez jsem tu zatím neviděla. Dojdu až k betonku, kde jsme před pár dny byli, že skočím do vody a užiju si úplně prázdnou zátoku. Ale je tu plno! Pár starších lidí se sem evidentně taky chodí koupat po ránu. Chyba, příště vyrazím v plavkách! Pohledy všech se stočí na mě – rozcuchanou osobu v bavlněných legínách a tričku. Když koupání nebude, bude aspoň rozcvička. Dám si pozdrav slunci a přitom zdravím i moře a orgánovou sestavu. Abych nebyla úplně na očích, schovala jsem se do betonového kanálu (není to obří roura, je to spíš taková odkloněná ulička, která vede do moře), kde předtím byla ve stínu schovaná místní omladina.

Jak se ty chutě mění

Procházka po ránu mě nabudí a vracím se domů spokojená, veselá a připravená vařit. Dneska už si to nenechám vymluvit. Roman už je dávno vzhůru, takže stačí zavolat do oken: “Romanééé,” a v okně se objeví jeho tvář. Lidé u obchůdku se opět dívají na mě, na něj, na mě… a já vybíhám po schodech nahoru, když mi zabzučí a otevře dveře.|
Venku mi nějak vytrávilo, tak rovnou uvařím polévku i kaši. Mám nové suroviny, takže je zase jiná polévka, ale dýňová semínka a petrželku jsme ještě nesnědli, tak máme pořád stejnou posypku. Kaši jsme udělala s mrkví, ale už mám děsnou chuť na sladké, tak jsem ji polila tou melasou, posypala skořicí a praženými mandlemi. Mňam! Tohle je pro mě fakt chuťovka. Velké překvapení přinesla melasa. Ve svých začátcích zdravého jedení někde na střední škole jsem ji nemohla přijít na chuť.  Přišla mi nesladká, hořká a nebyla jsem s to zakoupenou lahvičku spotřebovat. Skončila v koši. Dneska mi přijde, že je to sladké strašně moc a že je to chuťově velmi dobré. Jak moc se nám ty chutě změnily! Roman je taky nadšený. Normálně ji nepoužíváme ze zdravotních důvodů, ale do dovolenkového mlsání mi přišla vhod, když jsem nic lepšího nenašla.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Koupání na betonku

Dneska mělo pršet, už jsem se chystala, že konečně vyperu ty svoje ušmudlané džíny, mikinu a svetr, co mám denně na sobě a nechám je schnout uvnitř, ale na skútr je budu potřebovat. Praní tedy odkládám a navíc venku se dělá velké horko, takže vyrážíme na pláž. Mořské koupaliště nás neláká, kamenná pláž tu není moc čistá a všechna dřevěná lehátka už jsou obsazená, tak se opět přidáváme k místním a jdeme na to z boku – z betonového bloku, kde jsou schůdky a kde místní děcka skáčou do vody.
Srovnávat se nemá, ale když fotím Romana sedícího na betonku, jak si smáčí nohy a váhá, zda tam vleze, tak se neubráním pohledu na děti okolo něj (část je právě ve vodě a není vidět). Stejně jako u nás u řeky, i tady jsou děti dost při těle. Některé mají vyloženě nadváhu. Roman vedle nich vypadá skoro hubeně, přitom oba máme pocit, že by to chtělo skočit znovu do Hubneme do plavek a trochu to vylepšit. Jídlo mimo domov se na nás hned ukazuje v podobě nechtěných tukových polštářů na břiše, zadku a stehnech. Další důvod uvařit si doma konečně oběd po našem. Snídaně jsou fajn, ale už to chce i naše hlavní jídlo.

Jsem ve svém živlu

Když to kolem poledne začne hodně hřát, ale ve vodě to na dlouhé plavání není, vracíme se po přečtení pár kapitol z knížek domů. Roman hledá, kam vyrazíme na skútru a já se vrhám do kuchyně. Nezůstane volný jediný hrnec, dojde i na pánvičku, ještě že tu jsou 4 plotýnky, protože vařím i vývar (konečně mám z čeho!) a ten musím dát do mísy, protože hrnců je zase málo. Za pár minut máme na stole oběd: dýňovou polévku z té jejich zvláštní zelené, hruškovité dýně s kokosovým mlékem a praženými mandlemi, mrkvové rizoto a ty koupené bílé fazole s obřími fazolovými lusky (pokrájela jsem je na menší) a cuketou, salát ochucený citrónem. Do polévky a hlavního jídla jsem dala bílou miso pastu, umeocet a koupené bylinky (oregnáno a tymián). Bože, to je slast! Není nad to naše jídlo, nad naše dochucení. A to tu skoro nic nemám! Roman taky chválí. A protože jsem neodhadla porci pro dva, totálně se nacpeme.

Výlet na Praia da Prainha

Sotva nám tak nějak slehlo, je tu chlapík se skútrem. Dostáváme jiný model a jiné helmy: “Ta menší je pro paní.” Je velké horko, plavky a pití máme připravené, vyrážíme na další vyhlášenou madeirskou pláž – Praia da Prainha (Malá pláž). Nachází se poblíž Ponta de São Lourenço na východě ostrova. Pokrývá ji tmavý sopečný písek a obklopují ji hory. Těším se na příjemnou změnu po betonu a kamenech. Zaparkujeme skútr nahoře mezi auta a shlížíme dolů na černou přírodní pláž a fotíme a fotíme ty nádherné výhledy. Když se dost nakoukáme sejdeme na pláž a hledáme místečko, kam si dát ručník. Když se rozhlédneme kolem a vidíme lidi umazané od černého písku a černé ručníky, trochu zaváháme. Betonky jsou obsazené, židličky u baru taky, tak se spokojíme s kameny, kam odložíme batoh. Kde se převléknu? Je tu fakt plno a já jsem nabalená na skútr, takže to nebude takové tu hup šup a jsem v plavkách. Zamířím s plavkama v ruce do restaurace a šinu si to směr wc, když mě číšník zarazí: “Tam nemůžete!” Sáhnu si na obličej – roušku mám, tak o co jde? “Ne a kde se teda můžu převléknout?” ptám se. Dává mi klíč a ukazuje ven vedle baru na plechové dveře, co vypadají trochu jako garáž. Odemknu místnost a vidím, že je to prostorný záchod s umyvadlem. Pointa mi uniká, ale vyřeším, co potřebuju a vrátím s poděkováním klíč. Hurá do vody! Je pekelně studená, ale fakt už jsem si docela zvykla: “Tady je to teplejší než dopoledne u nás, viď?” říkám Romanovi a ten se nad slovem teplejší dlouze zamýšlí. Zkouším vydržet a plavat co nejdéle, ať se špíčky rozhýbou, Roman se osvěží a prchá. Sušíme se pak na kamenech a shodujeme se, že pláže a koupání máme pro dnešek dost a vracíme se ke skútru. Líbí se mi veselá lavička – celá růžová s nápisem Be kind (Buď milý), tak si ji taky vyfotím. Na kopečku nad pláží rozpažím, mám chuť se rozletět.

Vyhlídka Miradouro da Luna

Už jsme dávno vysledovali, že jak se něco jmenuje Miradouro (překladač vtipně přeložil jako hledisko), stojí za to tam zajet a kochat se. Jedeme tedy směrem k útesům podle cedulek s obrázkem dalakohledu a kocháme se už cestou nahoru. Zaparkujeme a kocháme se dál asi hodinu. Chodíme po vršku, sedáme na kameny, ty výhledy jsou prostě úúúúžasné. Napadlo mě, že Romana musí moc mrzet, že nevzal ten foťák. “Měl jsem vzít ten foťák,” řekne vzápětí, jako by mi zase četl myšlenky a dál si to fotí mobilem a nebo se jen tak dívá. Byli bychom se kochali dál a dál, ale na obloze se objevil mrak a nebezpečně rychle se blíží k nám. Tak přeci jen asi bude pršet. Ukončíme tedy rozjímání (chtěla jsem napsat kochání, kteréžto slovo velmi vystihuje naše pocity, ale už to tu mám asi pětkrát, tak hledám synonymum) a zamíříme ke skútru. Ještě sem tam zastavíme a vyfotíme tu stejnou scenérii z jiného místa. Jej, to bude dneska fotek, kdo to bude mazat?
Zvedá se vítr (ono tu fučí prakticky pořád, ale tohle je silnější) a já si říkám, že bydlet u moře, nechala bych si rozhodně narůst dlouhé vlasy a nosila bych culík. Divím se, co s těmi mými krátkými vlasy vítr dovede. Romani mi chce udělat fotku na kamenech a já marně odháním mastné hady z obličeje. Docházím k závěru, že mytí hlavy je v den, kdy si aspoň jednou nasadím helmu nebo vlezu do moře, naprosto zbytečná časová investice.

Večeře v restauraci pro místní

Původně jsme se shodli, že jsme tak nacpaní, že už nebudeme večeřet. Ale teď po koupání a výletu na útesy nám nějak vytrávilo. Už jsme byli skoro doma, když jsme na kraji obce uviděli restauraci, kde seděli místní. Popíjeli, pokuřovali a my se shodli, že to půjdeme prozkoumat. Sedli jsme si dovnitř, protože jsme na skútru opět pěkně vyvětrali (nechápu, jak Roman může jezdit v kraťasech!). Slečna nám hned zapnula televizi, která visela na zdi u našeho stolu. Rychlá výměna pohledu a je to jasné: “Nevadilo by vám, kdyby ta televize byla vypnuta?” “Vypnout televizi? No problem,” řekne slečna a zase ten popový hudební kanál vypne. Spokojeně se uvolníme v židlích a zkoumáme jídelní lístek. Nabídla vypadá stejně jako všude, tak chceme dát šanci něčemu, co jsme ještě nejedli. Ptáme se na rybu, kterou neznáme a slečna chválí, že je výborná. Chválí i rybí rizoto, které jsme zatím neměli odvahu ochutnat. Vyměním hranolky k rybě za rýži, teplou zeleninu nemají, tak beru mix salát (zatím to byl vždy kousek rajčete, okurky a nějaké lupení, případně cibule).
Jak čekáme, tak se hlad zvětšuje, takže nakonec jsme rádi, že jsme plán zrušit večeři neuskutečnili. Slečna přináší jídlo a my se smějeme, jakmile zmizí venku s místními. “To je fakt mix salát, namíchali tam úplně všechno,” a fotíme si talíř, kde kromě tradiční zeleniny jsou nudličky sýra a šunky. To jsme nečekali, že to tady pojmou takhle, budou se divit, proč to na talíři zůstalo. Pouštím se do ryby a rýže a myslím přitom na svůj oběd. Jídlo je dobré ale takové jídelnové. “Jak to chutná? Vypadá to jako míchaná vajíčka,” ptám se Romana na jeho talíř a úplně mě přešla chuť dávat si s ním jídlo půl na půl, což bylo v plánu. “Přesně tak, jak to vypadá. Dobrý to je, ale takový…no, jak to vypadá. Asi jako ty míchaný vajíčka.” Prostě není nad to, když si člověk uvaří, co má rád, shodujeme se.
Jak nás jídlo tak úplně chuťově neuspokojilo, jak ráno byla kaše na sladko, tak se ozvalo to, co se dalo čekat – potřeba se něčím dorazit, něčím sladkým. Obhlížím zákusky a nic se mi nelíbí, požádám tedy o účet, plánuju si odchod. Slečna si mě ale všimne a začne mi říkat, který je z čeho. K mému překvapení je něco jako roláda nebo štrúdl prý mrkvový dort a něco jako muffin rýžový lehký dortíček. No a je to jasné. Objednáme od každého kus. Roman si dává kafe a já lituju, že nevozím s sebou svoji lahev s čekanovou kávou. No, do skútru by se nevešla, netušila jsem, že budeme celou dovolenou cestovat, to bych si vzala porcovanou meltu nebo čekankovou kávu a bylo by. Váhám, dlouze váhám a pak se zeptám, zda má bezkofeinovou. Má a udělá. Dortíky jsou přesladké, sníme je, zapijeme kafem a vzpomínáme na naši ranní dobrotu s mandlemi. Kde jsou ty jejich tradiční dezerty z místního ovoce, o kterých píší průvodci? (hned druhý den po příletu jsme začali studovat Mediru jinak než jako místo na koupání). Tak pravda je, že všude mají cheesecake s maracujou nebo mangem. Ale to ovoce tam není ani vidět, stejně jako v tradičním pudinku. To nás vůbec neláká.

Nepoučitelná

Doma mám chuť hodit všechno prádlo do pračky, ale strach, že bych neměla zítra co na sebe na další výlet, je silnější než pocit, že jsem všude za šmudlu. Dám si tedy sprchu, vyhodím spokojeně další vypotřebovanou lahvičku a pěkně namazaná (olejíčkem zvenku, nikoli pitím zevnitř) jdu stáhnout fotky z dneška a zapsat poznámky a pak lehnout. Spát se ale nedaří. Asi do dvou hodin do rána mám dost času přemýšlet, zda jsem skutečně dostala bezkofeinové či nikoli. Roman s sebou taky mrská. Střídáme se do noci na záchodě. Kafe má močopudné účinky, jako bychom to nevěděli. Jsem nepoučitelná. Doma si kafe nedám jak je rok dlouhý a pak jedna dovolená, jedna sladká snídaně a ….no nic, občas si potřebujeme připomenout, že to, co děláme, děláme dobře a že některé věci je lepší nejíst a nepít :-) Naštěstí máme dnes tolik krásných zážitků a nahraných obrazů v hlavě, že si je s radostí přehrávám celou noc a doufám, že platí, že meditace je výživnější než spánek.