Strach z inzulinu mě dohnal k tomu, že jím jinak

Jmenuji se Alena, je mi 59 let a již pár let mám cukrovku druhého typu. Zpočátku jsem si to nepřipouštěla, a tak jsem propásla dobu kdy se dala zvládnout dietou. Když mi ji naše doktorka objevila, naměřila mi 22, což bylo na nemocnici. Naštěstí to šlo dost rychle dolů, ale uvízla jsem v drápech lékařů. Podle jejich dietního  jídelníčku jsem měla jíst mini porce a víckrát denně. Jenže já z toho měla hlad jak vlčák, a tak jsem vždy po pár dnech skončila u normálního jídla a normálních porcí. Dopadlo to tak, že mám hromady léků jak na cukr, tak na tlak. K tomu se časem přidružila Byetta, kterou si musím denně píchat. Je pero, které dávkuje látku na zpomalení činnosti žaludku. Je to z USA ze slin ještěra korkového. Tak si to pamatuji z novin :-) Zpočátku to pomáhalo… ale časem jsem to „přejedla“.  Zkrátka jsem papala víc než bylo zdrávo. Přitom jsem s kamarádkou chodila denně túry. Loni to byly opravdu stovky kilometrů. Letos o trošku méně, protože nebylo tolik času, ale pořád se bavíme o stovkách odchozených kilometrů. To mě jakžtak drželo v kondici a bránilo stálému nabírání váhy. Ale stálo to moře času “odchodit”.

Že moje neteřinka krmí tak trochu jinak celou rodinu jsem věděla dlouho. Jmenuje se Eva Cikrytová a je to ta, která s Helenou provozuje tyhle stránky. To víte, že jsem se tomu usmívala a pokyvovala hlavou jako že je lehce na hlavu. Ani její mamina to neuznává, a tak jsme si notovaly do telefonu, jako že komu není rady atd. A že na to časem přijde sama. Bohužel, léta nejdou ruku v ruce s moudrostí. Tímto se ti, Evi, omlouvám za mé narážky, že jste na tom dobře, že vám stačí pytel zrní na měsíc. Odpusť ty moje zlato. Nebylo to myšleno zle, jen taková poťouchlost a neznalost pravého stavu věcí.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

V srpnu jsem byla na kontrole u diabetoložky a dopadlo to katastrofálně. Laboratorní výsledky ukázaly tzv.dlouhý cukr 71. Lékařka mi řekla, že pokud do druhé kontroly něco nezměním, nasadí se inzulin! A toho já se bojím jako čert kříže. Dumala jsem co s tím dělat, ale na nic jsem nepřišla. V tu dobu se mi ozvala Evča, že jsou poblíž na dovolené a chtěli by se setkat. Samozřejmě, že já je taky chtěla vidět, tak jsme se dohodly, že přijedou k nám. Moc mě mrzelo, že jsem jim nemohla nic nabídnout kromě vody. Ale oni to berou normálně, vědí že my jíme jinak a po jejich vařit neumíme. Pár dní na to mě pozvali na oběd do restaurace ve Františkových Lázních. Jmenuje se Francis a vaří tam bezlepkovou, bezlaktózovou, vegetariánskou i makrobiotickou stravu. A samozřejmě i normální jídla. Dostala jsem na vybranou, jestli normál nebo si dát s nimi „to zdravé“.  Šla jsem do toho s nimi. A světe div se, chutnalo mi. Bála jsem se, že je to na mojí cukrovku velká porce, že mi bude těžko. Ale bylo to moc dobré, tak jsem neodolala a snědla celou tu velikou porci.  U oběda jsem si povídala s Eviným manželem o tom, že dnes už zvládne uvařit vývar, polévku či hlavní jídlo sám. To mě zaujalo, protože na první pohled se mi to zdálo příliš složité i přesto, že ráda vařím. Jak jsme tak povídali a čas běžel, zjistila jsem, že mi není těžko jako obvykle. Když jsem pak přijela domů, dala jsem si na Evino doporučení už jen rýži se zeleninou. Ráno jsem se zvážila. Tušila jsem, že po tom velkém obě dě ve Francisu budu mít o něco víc. Byl to šok! Měla jsem o 1,5kg méně.Věděla jsem že, je to voda a ne tuky. Ale pochopila jsem, že po té lehké stravě tělo dostalo šanci něco dělat pro mě. Další den jsem byla pozvaná k nim na oběd s tím, abych přijela dřív že budeme spolu vařit. Přijela jsem, uvařily jsme, pojedli a dostala jsem další rady do života. Tedy spíš do kuchyně. To byla neděle a oni v pondělí odjížděli domů. Nevím, jestli kvůli mě nebo že se jim na Pomezí tak zalíbilo, ale odložili odjezd na další den. Takže jsme ještě společně poobědvali ve Francisu, a pak jeli do Chebu do zdravé výživy nakoupit. A takhle jsem začala jíst a vařit jinak.

Dala jsem se do toho s tím, že mi Evča pomůže po telefonu, když bude potřeba. A byla. Volala jsem i 3x denně. O radu i, když jsem celá rozjařená hlásila váhové úbytky. Do 4.října, kdy jsem šla na kontrolu k diabetoložce jsem shodila 7kg!!! Byli jsme všichni zvědaví, jak dopadne laboratoř. Bylo to znova šok. Z 71 to šlo dolů na 52. Lékařka jásala se mnou, opravdu měla radost jako já a Evča s manželem. I když mě dost lidí varovalo, abych jí neříkala pravdu, že to nemají lékaři rádi, řekla jsem jí o co jde, že jsem změnila jídelníček. Čekala jsem litánie, že se nedržím rad lékařů, ale ona mi fandí a prý hlavně ať to vydržím dál.

Zatím tedy nejsem na sebe tak přísná jako oni. Dám si vajíčko, mléko, kávu, vínko, maso, ale opravdu střídmě. Maso jen jednou za týden. Kávu zatím denně, ale to ostatní zcela výjimečně. Zpočátku se mi stávalo, že mě chytla žravá a dala jsem si sladké nebo uzeninu, zkrátka na co mi přišla chuť. To jsem se pak těšila, jak si druhý den dám to lehké jídlo a nikde mě nic nebude tlačit, bolet atd. Pochopte, že pro mě to byl opravdu zázrak. Když nám přinesli v restauraci jídlo, myslela jsem, že toho je moc a nesním to. Snědla jsem to a čekala jak mě bude tlačit žaludek a ono nic. To je úplně něco jiného než ty mini porce a bolest žaludku z hladu. Najím se dosyta a bez „trestu“! Neuvěřitelné. Samozřejmě dál chodím. Vím, že hýbat se musím, ale nemám výčitky když nejdu naráz 10 km jako dříve. Stačí méně, ale často.

Určitě prominete, když zabrousím ke stolici. Nevím jak na tom jsou jiní, ale já nemohla třeba v lese, když  na mě přišlo vykonat, co bylo potřeba. A když už to nešlo vydržet a musela jsem, byl to horor. Po příchodu domů jsem musela okamžitě pod sprchu…Proč? No bude to znít směšně, nedosáhla jsem si totiž na zadek. Teď nemám strach, už je to v pohodě. Takže i po této stránce se mi zkvalitnil život. Kdo to nezná, nepochopí. Jen ještě napíši své míry pro váš obraz. Mám 173cm na výšku a na začátku tohoto vyprávění jsem měla pracně udržovaných 115kg. K dnešnímu dni mám dole 10 kg a jedu dál! Nechci být hubená. Kdybych vážila 95 kg, jsem štíhlá holka, tak by mi to i stačilo. Uvidíme, co na to cukrovka, jak to půjde.

Napsala jsem vám svůj příběh. Není to žádná pohádka. Je to přímo zázrak. Zázrak, který dělám jen já, o to je to nádhernější. Víte, co to pro mě znamená, že si teď už můžu koupit celkem snadno něco na sebe? Musela jsem brát, co mi bylo, bez ohledu na to, zda mi to sluší. S mojí velikostí si jeden nemůže vybírat. Pán, co u něj kupuji džíny, se smál, když jsem se ho posledně ptala, jestli nemá menší! To prý ode mě nikdy neslyšel. Nechávám přešívat trička, zabírat kalhoty, vyřazuji velké halenky. A je to nádherná činnost. Jak já si užívám, když přijdou k nám do obchodu lidé a řeknou: „Ty jsi nějak pohublá. Ale sluší ti to!“

To jsem zapomněla napsat  –  dělám v potravinách a mám je přímo v domě. Dřív to bylo dost těžké. Tu si nevzít chlebíček, tam nesníst koblihu. Dnes mi to až přijde divné, protože kolem toho chodím, ale chutě nemám. Paráda.

Zkrátka, chci říct, že to jde a může to zkusit každý. Pochopila jsem konečně jeden citát: Kdo nechce hledá důvody, kdo chce hledá způsoby. Tak hledám způsoby, vzala jsem si to za své a když by na mě šly roupy, vzpomenu si na to. Anebo si řeknu: „Stojí ti to za to, připravit se o tu radost při vážení?“ Nestojí a přejde to. V prosinci jdu opět na kontrolu a jsem moc zvědavá, kolik budu mít celkem dole.

Mimochodem, tu bayettu mi lékařka už na mou prosbu nenapsala. Sice mínila, že budu mít chutě, ale domluvily jsme se, že to zkusím bez ní a kdyby to nešlo, ozvu se. Vzhledem k tomu, že jedna stojí 1.560 Kč, mám už teď ušetřeno přes 3.000 Kč. Takže si mohu koupit bez výčitek svědomí něco nového na sebe :-)

Tak to je asi vše, o co jsem se s vámi chtěla podělit. Určitě jsem toho spoustu zapomněla, ale to podstatné jsem snad napsala.

Přeji všem, kdo do toho půjdou, aby měli taky takový úspěch jako já. Měla jsem to trochu ulehčené, protože jsem měla neteřinku za rádkyni.

Alena Skalická