Anglie: Den nultý – příprava na cestu

Den D je tu

Náš příběh začíná jedno odpoledne, kdy jsem byla na masáži. Moje báječná kamarádka Janička je žena mnoha tváří, úžasná bytost obdařená dary od Boha. Dokáže nacítit člověka, jeho energie, jeho trápení, nemoci i ty příjemné stránky. Je to šamanka. Má vnuknutí a vize. Masíruje nás už hodně let a vždy nám moc pomohla masáží i radou. Jen toho pravého nemohla dlouho najít, možná proto, že je jak ten rentgen. Ale teď už je šťastná ve vztahu s Pavlem a má ročního chlapečka. Jen to má jeden malý háček. On žije v Anglií a nemíní se kvůli dobré práci vracet a ona má v Otrokovicích domeček a taktéž se nechce stěhovat. Ještě musím zmínit, že má 21-letá dcera Lucie jí malého Danečka hlídá, aby nás, kamarádky a známé, mohla napravovat svou léčivou masáží. Takže můj plán a prosba, že bychom s ní obě letěly v létě za jejím přítelem, byla vyslyšena a odsouhlasena. Mě nadšení se stupňovalo každým dnem, všude jsem se zmiňovala o naší cestě za moře a moc se těšila. Až nastal den “D”.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Dovolená začíná. Nebo ne?

Je 8 večer a já si nalévám deci bílého vína. Dcera zrovna přichází domů a já ji zdravím slovy: “Dovolená začíná.” a připíjím směrem ke dveřím. Za pár minut přichází se slovy: “Potřebuju číslo pasu na check in.” Pasu??? Pas mám stoprocentně propadlý. Letím do šuplíku, div se nepřerazím. Jasně, dva roky. Polil mě studený pot a tep jsem měla na 230. Dýchej, říkám si, nebo ti vyskočí srdce z krku. Co teď? Hlavou se mi honí všechny možné scénáře. Je vůbec nějaká šance získat pas ve středu večer, když letadlo letí ve čtvrtek ve 21:25??? Všichni 3 leštíme mobily a hledáme, jaké jsou možnosti. Ano, jako jediná se jeví express vyřízení do 24 hodin, ale to by byl až v pátek ráno a to je pozdě. Cena 6 tisíc asi v tomto případě ani nehraje roli. Sedím a hledím do “prázdna”. Jsem úplně mimo.
To jakože přijdu svou blbostí o dovolenou? Jakože Luci poletí sama a já budu doma uklízet nebo stěhovat? To přece nejde, letí mi hlavou, ta ostuda, když všem všude vykládám, jak moc se těším do Anglie a teď zůstanu doma!? A jak moc mi to bude líto při pomyšlení, že jsem na těch fotkách mohla být s ní.
Přece to musí mít nějaké řešení.

Zkouška, kterou musím zvládnout

Ráno zajdu na pasové a zeptám se, jestli by byl vyřízený ještě odpoledne. Ale zjišťuji na webu města, že ve čtvrtek nemají vůbec úřední hodiny. No to snad ne!!! Pobočka je na magistrátu, tak zajdu tam, mají od osmi. Nebo přímo na Ministerstvu vnitra v Praze, no to je asi z ruky, zajdu ráno do města. S touto myšlenkou si jdu lehnout. Samozřejmě nemůžu usnout, tak si říkám, že vše je v pořádku, že to tak má být, že asi letět nemám a až za nějakou dobou zjistím proč. Opakuji si ho’oponopono: “Miluji tě, omlouvám se, prosím odpusť mi, děkuji ti.” Spánek nepřichází. A co když je to všechno jinak? Co když je to zkouška a já to prostě nesmím vzdát? Vstávám z postele a beru mobil. Hledám přímo stránky Ministerstva vnitra: podmínky, cenu, úřední hodiny a nakonec i rezervační systém. Objednávám se na 9. hodinu, nejdřívější možný termín, rozhodnutá ráno sednout do auta a jet ukecat úřednici, aby byl pas ještě ten den hotový.
Nastavím si budík na 4:40, jak když vstávám do práce a v hlavě naděje, že vše dopadne, jak má. Když to nezkusím, bude mě mrzet, že jsem pro to neudělala maximum.
Konečně usínám.