Balancování na hraně “Smrti” (2. díl)

27. 7. 2024

Je sobota ráno a já děkuji za další den, co mi byl dán. Je mi trochu lépe, a tak dávám vědět Evě Cikrytové z Jíme Jinak, co se stalo. Před pár dny jsem vyhrál dárkový balíček kvašené zeleniny a pak se přestal ozývat. Eva je na dovolené v Thajsku, tak si vyměníme pár zpráv. Chtěla se kvůli mně vrátit dříve, ale bylo by to zbytečné. Každé takové psaní zprávy mě ale rychle unaví a pak musím zase chvíli odpočívat.
Dostávám zde určitý typ diety, který je takřka nepoživatelný. Mám takový problém, díky částečnému poškození ledvin se mi netvoří sliny. Takže každé sousto musím rozpouštět vodou. Lékař mi vysvětluje, že časem se to srovná. Dobře tedy, ale jídlo je pro mě tím pádem poměrně problém.
Odpoledne přichází moje žena s mojí mamkou. Přináší mi další a další vodu a ovoce. Mrzí mě to, ale je mi mnohem hůř než ráno. Nejsem schopen komunikovat. Na závěr vezmu svoji ženu za ruku a podaří se mi spontánně vyslovit: ”Jsi všechno, co mám.” Držíme se za ruce a už nemusíme hovořit, vše již probíhá na jiné úrovni.

28. 7. – 30. 7. 2024

Další dny probíhají v podobném duchu, rodina mě pravidelně navštěvuje. S jídlem bez mých slin to je horor… Co se týče mého stavu, tak je třeba pár hodin lépe a pak se to znovu propadne. Neustále do mě proudí infuze s řadou léků.
Nejtěžší jsou pro mě noci, zřejmě vlivem totálního vyčerpání těla, kombinací různých léků atd. Během noci dochází ke zvláštním stavům, kombinace podivných snů. Pak se často probouzím a velmi těžko rozlišuji, co je realita a co sen. Jednu noc dokonce ze sebe strhávám několikrát elektrody monitoru a odpojuji se od kyslíku. Na kyslíku jsem prakticky po celou dobu.

Sada na podzimní detox
Stáhni si ZDARMA

31. 7. 2024

Dnes se rozhodne, co se mnou dál.
Ráno mě ještě posílají na kompletní sono břicha. Přichází mladý pan doktor a vysvětluje mi, že buď zůstanu zde na JIP, nebo mě přeloží do Fakultní nemocnice v Hradci Králové.
Na snídani mě poprvé posadí na posteli s nohama dolů. Točí se se mnou celý svět, ale sedím. S velkým napětím očekávám, co se mnou bude, hodiny se nekonečně vlečou. Najednou se objeví mladý pan doktor a oznámí mi: “Volám Vám rychlou sanitku, pro převoz do IKEM Praha na JIP. Sanita přijede buď za 10 minut nebo třeba za hodinu.”
Sestřičky mi v rychlosti balí věci a já hned volám domů rodině. Je zhruba 15:30 hod., rodina je na místě. Posílám syna za lékařem, po chvíli přichází i s panem primářem. Pan primář mi vysvětluje, že udělali maximum pro záchranu mého života. Pokud by se mi to znovu rozjelo, tak už na to nejsou technologicky vybaveni. Dosáhli svých limitů a já bych umřel…
S převozem samozřejmě ihned souhlasím. Rozloučím se s rodinou, bylo to tak tak, záchranáři již přijíždějí. Přehodí mě do sanitky, není mi vůbec dobře. Uložím se do velmi hluboké meditace, téměř hybernace.
Do cca 1,5 hod. jsem na místě, úctyhodný výkon řidiče sanitky, v pracovní den v dopravní špičce. Snaží se mě probudit, trochu je vyděsím, protože ze stavu opravdu hluboké meditace to nejde hned. Po chvíli jsem zpět a zjišťuji, že jsem udělal dobře. Můj stav se během jízdy poměrně zhoršil, a toto mi opravdu pomohlo přežít…
Ihned mě převáží na JIP, následuje kolečko odběrů, zajet na rentgen, pak připojení na kompletní monitoring a připojení infuzí. Již jsem stabilizován, takže noc bude fajn.

1. 8. 2024

Je čtvrtek ráno, je mi trochu lépe. Musejí mě stále mýt na lůžku, sám nejsem schopen. Snídaně byla výborná. Přichází lékař a oznámí mi, že se opravdu jedná o leptospirózu, a že se mě pokusí z toho dostat. Požádám o rehabilitaci, cítím, že tělo začíná poměrně odcházet. Po nějaké době přijde rehabilitační pracovník a po krátkém cvičení se dohodneme, že se mě pokusí postavit. No, takovou bolest jsem ještě nezažil. Nevzdávám to a chvilku postojím. Pak přenáším váhu z nohy na nohu, po chvilce mám dost. Později mi sestřičky prozradí, že mi puls lítal až k hodnotě těsně pod 200… Točí se se mnou celý svět, tělo je příliš slabé, nevadí, budu bojovat dál.
Po zbytek dne pak různě odpočívám a pospávám a vždy se snažím sníst vše, co mi dají. Já prostě musím nabrat sílu!

2. 8. 2024

V pátek ráno, po hygieně a snídani, přichází jiný rehabilitační pracovník. Vezme mě za lokty, velmi pomalu a opatrně dojdeme k oknu. Je to cca metr, ale pro mě je to parádní výlet.

Odpoledne přichází moje žena s mojí mamkou na návštěvu. Není to pro ně sranda, je to výlet na celý den. Jen proto, aby mě mohly na hodinu vidět. Rád je obě vidím, sice mluvit moc nemohu, velmi rychle se unavím. Zhruba po hodince se rozloučíme a já jdu odpočívat.

3. 8. 2024

V sobotu ráno si po snídani zacvičím a zrovna tak po obědě, o víkendu rehabilitace nechodí, a tak musím sám. Snažím se být často posazen na posteli s nohama dolů. Nutně potřebuji eliminovat to motání hlavy pro další úspěšnou rehabilitaci. Tak to zkouším znovu a znovu.
Odpoledne přichází Jakub, bohužel nejsem schopen ohledně dušnosti téměř komunikovat. A pak mě to napadne, syn mluví a já mu odpovídám přes WhatsApp. Funguje to parádně, můžeme komunikovat a já se přitom nedusím.
Dochází ke zhoršení stavu dušnosti a já musím poslat Kubu pryč. Volám si sestřičku, nemohu dýchat… Ihned mi nasadí inhalátor a odvážejí mě na rentgen plic. Na rentgenu není nic vidět, je to bez nálezu. Převezou mě zpět na JIP a nechají mě sníst rohlík, který mi musí sestřička namazat, jsem příliš slabý…
Následuje převoz na urgentní příjem kardiochirurgie na vyšetření srdce. To vyšetření je velmi dlouhé, možná tak kolem 45 minut. Vzhledem k mé dušnosti se to vyšetřuje velmi špatně. Pan doktor je velmi trpělivý. Závěr je, že vzhledem k mému věku tam žádný vážný nález není. Dostanu přes noc 2x transfuzi krve a inhalátor, snad mi to pomůže…
Všude, kde mě vozili po těch vyšetřeních, mi neustále tekly slzy. Já si toho nevšímal a stále si opakoval: “Jardo, bojuj, žij!”