Balancování na hraně “Smrti” (5. díl)

10. 8. 2024

Je sobota ráno, jedu do sprchy a tentokrát se zvládnu umýt celý sám, včetně vlasů. Před snídaní si dávám do těla a snažím se procvičit všechny cviky, co mi rehabilitační ukazovali. Přidávám si i rotace krční páteře. Mám poslední snídani u postele, následně žádám, že v rámci rehabilitace už budu chodit na každé jídlo do jídelny.
Včera večer jsem se dokázal sám oholit, ale všiml jsem si, že mám neobvykle vystouplé klouby.

Mimo jiné jsem se viděl od 26. 7. poprvé v zrcadle a skoro jsem se nepoznal… Proto ještě, než se pustím do snídaně, tak jdu do jídelny. Tam je váha od firmy Tonava, která by měla být kalibrována. Na začátku července jsem vážil 68 kg. Dnes mi váha ukázala na lačno 63 kg, tím se vysvětluje ta moje celková slabost. Každý den na tom pracuji a zažádal jsem si o speciální výživové drinky. Postupně se vrátím k normální váze a zesílím.
Po snídani se dohodnu se sestřičkou, že dnes zkusím vynechat mazání mastičkou. Když ta reakce na antibiotika konečně ustoupila. To se později ukázalo jako velká chyba…
Chvilku čekám na lékaře, ale stále nejde, tak si dám do kapsy čtečku a jdu si do jídelny číst.

Sada na podzimní detox
Stáhni si ZDARMA

Po nějaké době přijde pan docent a ptá se, kde jsem byl, že mě nenašel při vizitě na pokoji. Ihned se omlouvám. Říká mi, že si mě pamatuje z JIP. Prý o mě měli opravdu strach, výsledky jsem měl v tu sobotu tak špatné, že jsem slezl hrobníkovi z lopaty…
Blíží se doba oběda, tak si jdu na chvilku odpočinout na pokoj. Dnes si už přejití chodby nepočítám, prakticky se pořád pohybuji sem a tam celý den, vše v rámci tréninku hybnosti.
Požádám sestřičku o pomoc, protože o víkendu neprobíhají rehabilitace. Dohodneme se, že po 13. hodině půjdu trénovat schody. Je cca 13:20 hodin a sestřička si pro mě přijde. Včera jsem byl na schodech poprvé, rehabilitační mě musel výrazně podpírat. Zvládl jsem svých prvních 13 schodů nahoru a dolů. Přicházíme ke schodišti a mě něco napadne. Řeknu sestřičce: “Nechte mě úplně samotného a já to zkusím jen za pomoci zábradlí. Jen mě prosím hlídejte, kdyby se mi zamotala hlava.” Jdu velmi opatrně s rovnými zády, pomalu a s pravidelným dechem. Po chvíli mám za sebou 26 schodů, to samé mě čeká dolů. Je to trochu horší, ale s maximálním soustředěním to nakonec dokážu. Opět mám obrovskou radost a sestřička také. Dohodneme se, že každý den, dle stavu kloubů a svalů, zkusíme přidat 13 schodů. Pokud vše vyjde, bude to krásné překvapení na pondělí pro rehabilitačního pracovníka.
Na celé odpoledne si po tomto výkonu naplánuji regeneraci. Po chvíli ležení na posteli se do mě zabodává tisíce jehel, téměř se to nedá vydržet. Vynechání ranního mazání mastičkou byla pěkná blbost… Ihned se mažu a následně si do uší pouštím audioknihu Pokojný bojovník od Dana Millmana. Potřebuji nutně odvést pozornost od těla, které je v jednom ohni. Trvá to minimálně hodinku, než mastička zabere…
Na oslavu dalších zdolaných schodů odpoledne sním včerejší výborný tapioka puding od Evičky. Pak se znovu vracím k regeneraci a pokračuji v poslouchání audioknihy. Po večeři sepíšu dnešní zážitky. Pak mám v plánu přejít do jídelny, kam si vezmu svého oblíbeného Kindla a večer strávím četbou.
Během dne jsem si postupně přidával a v současnosti jsem schopen si dojít např. na záchod a do lednice bez chodítka.

11. 8. 2024

Je nedělní ráno, jaký bude dnešní den? Čeká mě řada výzev. Dokážu to, vydrží to tělo?
Tak, jako každý den, si dám ranní sprchu. Dnes se tady trochu nestíhá. Tak pak musím honem na snídani a hned potom se pustím do pravidelného cvičení. Po vizitě se mi podaří opět požádat sestřičku o pomoc, půjdeme znovu zkoušet schody. Zatím se jdu projít s chodítkem a hraju si s ním. Zjišťuji, že ho postrčím dopředu a jen si k němu pár kroků dojdu. V hlavě se mi zrodí plán. Pak jdu odpočívat na pokoj, nesmím podcenit regeneraci.
Po desáté hodině přichází sestřička. Vysvětlím jí, co a jak, je to jiná paní než včera. Takže znovu se postavím k zábradlí a prodýchám se, jdu na to. Postupně stoupám a povídáme si se sestřičkou o tom, co se mi stalo. Po chvíli stojím na 39. schodu, výše dnes nepůjdu, čeká mě to samé dolů…

Kupodivu ranní trénink s chodítkem, kdy jsem ho už jen postrkoval, dal nohám lepší stabilitu a sílu, dolů se mi kráčí výrazně lépe. Zbytek času až do oběda prospím, dalo mi to zabrat.
Před obědem jdu realizovat nápad, co se mi ráno zrodil v hlavě. Dnes má přijet moje žena a moje mamka, tak je chci něčím překvapit. Jdu poprvé do jídelny na vlastních nohou, bez chodítka. Chůze je to zatím velmi váhavá a nejistá, musím se plně koncentrovat na každý krok. Nakonec se mi to podaří i s cestou zpět. Opět mi to dalo parádně zabrat, tak jdu až do doby návštěv spát a regenerovat.

Po 14. hodině se ve dveřích pokoje objeví moje žena s mojí mamkou. Oznámím jim, že půjdeme do jídelny. Jsou velmi překvapené, že chci jít bez chodítka. Tak jim vysvětlím, že jsem si rozhodl dát si dárek a odložit chodítko do rohu pokoje. Chodítko zaparkuji za noční stolek a od tohoto okamžiku ho přestanu úplně používat. A s opatrností nejvyšší se zkusím pohybovat už jen po vlastních nohách. Začínám i opatrně mluvit, jde to velmi těžce, ale jde to.
Návštěvu zahájíme ochutnávkou amasaké od Evy Cikrytové. No, to byla ale dobrota. Ihned se rozhoduji, že až se vrátím domů, tak se tento lahodný pokrm musím naučit. Povídáme a povídáme, máme si co říct, jsem již 17. den v nemocnici. Toto byla první možnost za celou dobu si konečně něco říct. Nastává doba loučení a já si musím jít na půl hodinky lehnout. Bylo to pro mě poměrně vyčerpávající.

Po večeři mám dohodnutou ještě jednu návštěvu, s kamarádem Ríšou. Tak rád ho uvidím, nejdříve mu vysvětlím, co se mi stalo. Přeci jenom osobně to je lepší, než zprávami přes messenger. Povídání je velmi příjemné, probereme mnoho věcí, které nesnesly odkladu. Zhruba po hodině a půl následuje emotivní a srdečné rozloučení.
Odcházím na pokoj, čeká mě namazat půl hořícího těla mastičkou. Stále mě ještě trápí ta výrazná reakce na antibiotika. Chviličku si v posteli oddechnu a pak jdu sepsat dnešní den plný výzev.