Balancování na hraně “Smrti” (6. díl)

12. 8. 2024

Je pondělí ráno a já vůbec nevím, co od dnešního dne očekávat.
Po sprše, krátkém cvičení a snídani, přichází moje lékařka. Oznámí mi, že výsledky krevních testů jsou už dobré. Bilirubin klesl na 80! Šokem pro mě je, že mi zároveň oznámí, že mě za 3 hodiny převáží do nemocnice do Náchoda. Prosím ji, zda bych mohl zůstat, omlouvá se mi, protože potřebují lůžko pro pacienta po transplantaci, což ihned plně chápu. Následuje rychlý telefon mojí ženě, že je vše jinak. Odpolední návštěvu jedné paní ze skupiny Jíme Jinak, musím s lítostí zrušit.
Přichází rehabilitační, jsou velmi překvapeni, že po pokoji pobíhám bez chodítka. Tak je požádám o trénink na schodech, jelikož mě budou dnes převážet, zvýším dávku a nakonec zvládnu 65 schodů nahoru i dolů.

Srdečně se s pracovníky rehabilitace rozloučím a poděkuji jim za jejich výraznou pomoc s mojí chůzí.
Po nějaké době se dostaví moje ošetřující lékařka, aby se rozloučila. Děkuji jí z celého srdce za záchranu života a slibuji, že druhou šanci využiji a budu náležitě opatrný.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Čas pomalu ubíhá a najednou je to tu, záchranáři jsou na pokoji a chtějí mě odvézt. Jsem již sbalen a přestrojen, tak požádám akorát o rozloučení. Nejdříve objímám ošetřovatelku a děkuji za všechny ty ranní sprchy. Pak se vrhnu na sestřičku s poděkováním a vřelým objetím, tak hezky se zde o mě starali po celou dobu, cítím obrovskou vděčnost.

Tentokrát si jízdu v sanitce užívám. Jedeme na majáky a s houkačkou. Poprosím záchranářku o fotku ze sanitky, mám radost, že souhlasí. A tak mám další foto do mé knihy.

Někdy po 13. hodině jsem zpět na interně v Náchodě. Ubytují mě, řeknou, co a jak, a pak už jen na pokoji čekám na lékaře. Zhruba po hodince přichází lékař, chvilku pohovoříme, co a jak se stalo. Pak mi oznámí, že mě zítra čekají nějaká vyšetření, aby se zjistilo, zda je vše v pořádku. To mě trochu zaskočí, tak se jen modlím, aby bylo zítra vše ok.

Už dnes ráno mě kontaktovala jedna novinářka z Náchoda a prosila o rozhovor o tom, co se mi stalo. Nejdříve se dohodneme, že to budeme realizovat, až se vrátím domů. To jsem ale ráno ještě netušil, že domů ještě nejedu. Nakonec se mi to rozleží v hlavě, jsem dokonce s určitými obtížemi schopen mluvit. A tak paní napíšu, že to vše vyřešíme hned a požádám ji, aby se za mnou odpoledne stavila. S paní novinářkou se znám, dělali jsem spolu už 2 nebo 3 rozhovory na jiná témata.
Paní novinářka mě velmi příjemně překvapí a přinese mi domácí rajčata ze zahrádky. Pak se na mě usměje a oznámí mi, že mi přinesla dárek. Dostanu krásnou knížku od Leoše Šimánka – Pobřeží Pacifiku.

Já miluji cestopisy, a tak mám nesmírnou radost. Na začátku rozhovoru se zeptám, co ode mě očekává. Požádá mě o vyprávění toho, co se mi vlastně od začátku stalo. Tak se uvolním, občas se pak musím během rozhovoru prodýchat a jdeme na to.
Naprosto spontánně se ze mě řine proud informací, včetně různých detailů. Občas se mi stane, že přeskočím tam a zpět. Paní novinářka si s tím pak poradí, vše si to nahrává. Na závěr ji pošlu i pár fotografií pro článek, v plné kvalitě. Tak, aby to nebylo degradované stahováním ze sociálních sítí. Rozhovor to byl velmi příjemný a já budu zvědavý, co z toho vznikne. Paní mi slíbila, že mi to pošle k přečtení, než to vyjde v novinách. Na závěr znovu poděkuji za krásné dárky a paní láskyplně obejmu, protože z toho všeho mám prostě dobrý pocit.

Je po 17. hodině, dostanu lehkou večeři. Následně vyřídím nějakou korespondenci na sociálních sítích. Pak jdu a zapíšu celý dnešek, den převratných změn.

13. 8. 2024

Je úterý ráno 4:45 hodin a sestřičky mě budí. Tak jsem si ráno dal sprchu, poprvé úplně sám bez pomoci, umyl si vlasy, oholil se a zacvičil si. Pak jsem si jen tak ležel a poslouchal opět audioknihu Pokojný bojovník od Dana Millmana, skoro až do snídaně.
Chvilku po snídani přišel lékař a oznámil mi, že výsledky odběrů vypadají stále dobře. Vyšetření echo srdce se odkládá, až budu za pár týdnů v pořádku, aby to vyšetření mělo smysl. Dále mi lékař oznámí, že další odběry budu mít ve čtvrtek. Vysvětlí mi, že pokud ty hodnoty budou dobré, tak už by mě pomalu mohli pustit domů. Tak z takové zprávy mám samozřejmě obrovskou radost.
Během dopoledne pak vyřizuji nějakou korespondenci s kamarádem Ríšou. Někdy kolem 11. hodiny přichází rehabilitační pracovník, který mě naposledy viděl 31.7. jako ležícího pacienta. Už ode dveří s nadšením zdravím a rychle se zvedám z postele na nohy. Pán je trochu překvapen a zastaví mě. Vysvětluji mu, že jsem se fakt snažil a že už chodím. Dobře tedy, souhlasí a chce abych mu chůzi po pokoji ukázal. Během chůze mu vysvětluji, že už zvládnu i 65 schodů. Pán je příjemně překvapen a mě to dělá radost, že jsem ho mohl takto překvapit. Dohodneme se na další rehabilitaci na zítra s tím, že půjdu zkoušet i schody.
Dnes je mi o něco lépe, a tak si po obědě zapínám Kindl a jdu si konečně číst. Byla to paráda, to zlepšení stavu je už znát. Nakonec jsem četl asi 2 hodiny.
V pozdím odpoledni mě navštíví moje žena a syn Jakub. Je z toho pak návštěva kolem 1,5 hodiny. Probereme, co je doma nového, jak to vypadá se mnou. Pak je jdu v rámci tréninku hybnosti vyprovodit.
Odpoledne se mi ozývá na messengeru kamarád Milan, co se mi vlastně stalo. Tak se rozhodnu, že zkusím poprvé delší telefon, nechce se mi to vše popisovat textem. Telefon za občasného pokašlávání a pití vody nakonec zvládnu. Je z toho příjemný rozhovor a já tak rád Milana slyším po delší době.
Pak, jako každý večer, jdu dopsat zážitky, ať to pak můžu doma v klidu postupně vše přepsat.