Balancování na hraně “Smrti” (7. díl)

14. 8. 2024

Je středa ráno, opět budíček, ale tentokrát ve 4:15 hodin. Tak si říkám, takhle brzy do sprchy nejdu. Nakonec se probouzím v 5:20, tak vše sbalím a musím se jít osprchovat. V 6 hodin je už koupelna obsazena pro imobilní pacienty. Po sprše se opět pouštím do cvičení. Dnes mě po 2 dnech čekají schody, tak ať jsem připraven. Pak jdu, jako každé ráno, před snídaní poslouchat audioknihu.
Po snídani přichází rehabilitační, nová paní, která mě ještě neviděla. Tak ji vše vysvětlím a jdeme chodit po chodbě, tam a zpět. Včera mi žena na doporučení rehabilitačního přinesla chytré hodinky. A tak mě dnes rehabilitační žádá o kontrolu pulsu při chůzi. Daří se mi zůstat na hodnotě do 85. Pak jdeme zkoušet schody, už je nepočítám, chodíme několik pater nahoru a dolů. Puls mi ukazuje maximální hodnotu do 90, tak mám velkou radost. Po návratu na pokoj mi rehabilitační ukáže, jak dané cviky, které používám, cvičit s větší zátěží. Teď už mohu, tělo už začíná sílit. Jeden cvik mi ještě přidá a dohodneme se, že zítra budeme pokračovat. Protože jsem v noci moc nespal, tak si po rehabilitaci pospím až do oběda.

Po obědě si pak střídavě čtu a spím, dle toho, jak to na mě přijde. Už nepodceňuji regeneraci, čeká mě další rehabilitování, tak ať na to mám sílu.
Někdy po 14. hodině mi zvoní mobil. Volá Aleš, radioamatér z Pardubic, se kterým se znám už od roku 2017. Tak mu vyprávím celý svůj příběh. Pak také probereme moji novou anténu, kterou jsem stavěl. Byl to velmi příjemný rozhovor a já Aleše tak rád slyšel. Dodalo mi to další sílu a zlepšilo náladu.
Odpoledne mě navštíví moje žena a syn Jakub. Objednám si 2 malé dortíky, protože jsem už také začal mít chuť na něco dobrého. Kolem 16:30 hod. dorazí a já si maximálně užívám donesené ovoce i dorty. Po 17. hodině se rozloučíme, jdu se věnovat večeři.
Po večeři si chvilku odpočinu a jdu zapsat celý dnešní den. A s mírným napětím a nadějí budu očekávat zítřejší odběry, které doufám dopadnou dobře.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

15. 8. 2024

Je čtvrtek ráno a dnes bude den plný očekávání. Ráno mi vezmou krev a dle odběrů se bude rozhodovat, zda mě pustí domů.
Po probuzení si najedu do každodenního stereotypu, namazat tělo mastičkou a zacvičit si. Včera v noci jsem doposlouchal Pokojného bojovníka. Dnes ráno se rozhodnu pro audioknihu od Joe Dispenzi – Vy jste Placebo, Na stavu mysli záleží. Je to už trochu těžší poslech, ale těším se, je třeba začít na sobě pracovat z více směrů.
Už během snídaně přichází lékař. Ptá se mě, jak se cítím, odpovídám mu, lépe a lépe a každým dnem jsem o něco silnější. Zeptá se mě znovu: “Takže to doma zvládnete?” Odpovídám: “Ano, pane doktore, proto neustále trénuji těch 60 schodů.” Odpovídá mi: “Dobře tedy, vyčkáme na výsledky testů a pokud to bude v pořádku, tak byste mohl jít v pátek domů.” Zatím nejásám, dokud nebudou ty výsledky.
Chvíli po snídani přichází rehabilitační. Oznámím jí, že ty modifikace cviků jsem ráno zkoušel a líbilo se mi to, mohu si dát o trošku více do těla.
Pak jdeme zrovna na schody, spočítá schodiště a zjistí, že abych dosáhl potřebného počtu schodů, tak musím vyjít všechna patra. Tak sejdeme až dolů, já se chvilku prodýchám a začnu. Nikam nespěchám a postupně to zvládnu až nahoru. Mám velkou radost, opět se mi daří držet puls do 90. Pak to jdu rozchodit na dlouhou chodbu, tak chodíme sem a tam a u toho příjemně popovídáme.
Následně v rámci regenerace si jdu až do oběda lehnout. Už nic nepodceňuji, chci úspěšně, postupně rehabilitovat. Žádné rekordy už opravdu nepotřebuji, to už je prostě za mnou.
Je kolem půl dvanácté a já stále nevím, jak dopadly ty výsledky krve. Jdu na sesternu a prosím, zda by mě mohl navštívit lékař. Pan doktor po chvilce přijde a oznámí mi, že bilirubin mi klesl na 78 a že mohu jít zítra domů. Mám z toho radost, ale věřit tomu budu, až budu zítra odemykat dveře bytu.
Po obědě si chvilku čtu, když se náhle otevřou dveře pokoje a přichází na návštěvu můj synovec Petr. Vůbec jsem o tom nevěděl, rád ho vidím a velmi hezky, možná přes půl hodinky, popovídáme. Pak se musím omluvit, potřebuji pauzu, začíná mě trošku trápit dušnost.
Pak se znovu ponořím do knihy, ale kolem 14:30 hod. mi spadnou oči a na chvilku usnu.
Je kolem 15 hod. a mě probudí moje mamka. Přichází na návštěvu a trochu mě zachrání, přináší mi meruňkovou přesnídávku. Tady je totiž k svačině opět rohlík a sýr. Sestřičku se svačinou s díky odmítnu s tím, že mi dnes přinesla něco rodina. S mamkou chvilku popovídám a oznámím jí, že už se začínám těšit domů. Zhruba po 45 minutách odchází. Je to pro mě zatím náročné, je to dnes již druhá návštěva, a to ještě očekávám svoji ženu.
Opět si jdu číst a tentokrát si to užívám, protože mi u toho už nepadají oči.
Je před 17. hodinou a na návštěvu přichází moje žena. Probíráme co a jak doma, až zítra přijedu. Co všechno mám v plánu a co je potřeba zařídit. Přináší mi též ovoce a salátovou okurku, která se mi dnes opět bude hodit k večeři. Kolem 18. hodiny moje žena odchází. Je pro mě dnes už třetí návštěvou a já začínám mít problémy s mluvením. Tak to radši ukončíme, jsem rád, že už mohu trochu mluvit a nechci, aby se mi to zhoršilo.
Na doporučení rehabilitační jdu poslouchat 2 díly podcastu Host Lucie Výborné. Líbilo se mi to, určitě si pak poslechnu i další díly.
Čas utíká až neskutečně rychle. Úplně jsem se lekl, že jsem dnes málem zapomněl zapsat události dnešního dne. Tak sbalím sluchátka, vypnu podcast v mobilu a jdu to napravit.

16. 8. 2024

Je páteční ráno a já skrytě doufám, že to bude můj poslední den v nemocnici.
Po tradičním kolečku sprcha, mazání mastičkou, cvičení, poslech audioknihy, začínám očekávat snídani.
Chvilku po snídani přichází lékař, prohlédne mě a znovu se zeptá, jak se cítím. Odpovídám mu, že každý den je to kousek lepší. Oznámí mi, že mě tedy pustí domů. A znovu se ptá, zda to zvládnu. Odpovídám: “Ano pane doktore, cítím se silnější, počkejte minutku, já Vám něco ukážu.” Vezmu svůj mobil a najedu na svůj instagram, na fotky mých jídel, která jsem vařil dle Jíme Jinak. A říkám mu: “ Pane doktore, já se musím nutně dostat domů, abych se mohl opravit kvalitním jídlem.” Kouká na ty fotky a ptá se: “Tohle je Vaše práce?” Odpovídám: “Ne, tohle je můj koníček.” Takže pan doktor souhlasí s propuštěním domů a jde napsat propouštěcí zprávu.
Netrvá to dlouho a přijde rehabilitační a já mám radost. Přijde totiž pán, který byl u mě před pár týdny jako první, když mi bylo opravdu zle. Jdeme trénovat schody, znovu jich dám 60, budu to nutně potřebovat, po obědě už jedu domů. Když mám půlku schodů za sebou, zdraví mě pan primář z interny. Neváhám ani minutu a jdu mu podat alespoň ruku. Směje se a ptá se na plavání. Říkám mu, že plavání jsem po těchto “zážitcích” zrušil a s nesmírnou pokorou se vrátím k józe, bude to pro mě bezpečnější. To ho opět pobavilo, tak se rozloučíme a já jdu znovu trénovat schody. Chvilku chodím a znovu moc fajn popovídám s rehabilitačním. Dojdeme na pokoj a já dostávám pochvalu za úspěšnou rehabilitaci, což mě samozřejmě potěší. Podávám mu ruku a z celého srdce děkuji za vše, co pro mě udělal. Pak se rozloučíme, je kolem desáté hodiny. Tak jdu zpět do postele, potřebuji nutně regenerovat.
Střídám četbu knihy vždy s krátkými úseky spánku. A takhle to jde až do oběda. Chvilku po obědě přijde sestřička, abych se připravil, za chvilku je tady pro mě sanitka. Poprosím sestřičku, aby se za chvilku vrátila a vyfotila mě na závěrečné foto, až budu přestrojen. Po chvilce přijde a vyfotí mě, mám radost, textu mám hodně, ale fotek jen trošku.

Následně přijde lékař, předá mi propouštěcí zprávu, já mu za vše poděkuji a rozloučíme se. Vycházím na chodbu, tam už je řidič sanitky a shání se po mě. Ono se to opravdu děje, po 22 dnech strávených ve dvou nemocnicích jedu domů.
A to je konec celého příběhu vážení přátelé. Teď mě bude čekat dlouhá rekonvalescence, ale už v domácím prostředí. Věřím, že do budoucna bude vše v pořádku.

“Znovuzrození”

Dostal jsem šanci druhou,
já budu s ní zacházet jako s duhou.
Od lidí ke mně přišly vlny lásky,
velmi upřímné a bez otázky.
S nesmírnou radostí a zatím chvějícím se hlasem,
já postupně stanu se Pokojným bojovníkem.

Poděkování:

• Celému týmu Náchodské interny oddělení JIP a následně lůžkové části za záchranu života a následnou péči.
• Celému týmu Pražského Ikemu oddělení JIP a následně lůžkové části za záchranu života a následnou péči.
• Dále týmu záchranné služby a veškerému dalšímu ošetřujícímu personálu.

Děkuji celou svojí bytostí a s nesmírnou úctou, pokorou a láskou, Váš Jarda.

Celá moje kniha popisující tento příběh je vám k dispozici ke stažení ve formátu pdf: Balancování na hraně “Smrti”