Byla jsem jako oslík, co si žere vlastní nožičky (Lída, 57 let)

Začala jsem dvojitě vidět. Ze začátku jsem se smála, že mám dva manžely a osm dětí, než mi diagnostikovali roztroušenou sklerózu. To mi bylo 38. A nastal převrat v mém životě. Protože po nějaké době, kdy jsem se nechávala léčit, jsem nakonec věděla jasně, že nechci být nemocná. Přišla obrovská krize. Krize autority bílého pláště, krize mého života postaveného na katolické víře a autoritě církve, krize vztahu s manželem. Moje vztahy s dětmi se prudce zhoršily, nevyznala jsem se sama v sobě a jen silou vůle s pláčem a skřípěním zubů jsem se snažila držet pohromadě. Nevěděla jsem, co bych jim řekla. No fakt mi to nešlo, začít vnímat svoji únavu a podle toho odpočívat. Povinnost volala. Ale kupodivu mi pomáhalo to lejstro od doktora, co jsem měla v kapse.

Hledala jsem odpověď na otázku, co se mi to děje. Možná odpověď byla: jsi na rozcestí. Pojedeš-li dál touto cestou, zničíš se. Nebo můžeš zvolit jinou cestu. To bylo to moje dvojité vidění, kdy jsem musela přestat řídit, protože mi nebylo jasné, které čáry se mám chytit.
Ač jsem se takovými věcmi do té doby nijak nezabývala, objevila jsem uvnitř sebe jakoby obrázek, který charakterizoval moji situaci – moje tělo bylo jako ubohý oslík, který měl tak naloženo, že se mu podlamovaly nožičky. Oslík je poslušný, ochotný sloužit až do roztrhání těla. Jen kdyby věděl, co se po něm chce. Můj oslík právě prožil AHA moment, řekl si, že ho majitel chce asi zničit. A protože je poslušný a ochotný, začal si sám sobě ohryzávat nožičky. A bylo to jasné – roztroušená skleróza je autoimunitní choroba, kdy tělo rozpouští své vlastní myelinové obaly nervů a ty pak nevedou správně nervové vzruchy (zjednodušeně řečeno).
Postupně jsem si vysadila léky, lékaře na kontrolách jsem o tom informovala. Řekla jsem jim, že mi padají vlasy a že se cítím psychicky jako někdo jiný.  Došlo mi postupně, že se vlastně neví, co nemoc způsobuje, a že jsem v podstatě takový pokusný králík. Cytostatika, kortikoidy a vitamín D. Zabere to? Nezabere?

A tak jsem se svojí nemocí skoncovala. Musela jsem ovšem převrátit svůj život vzhůru nohama. Já jsem absolutně neuměla odpočívat bez výčitek svědomí, neuměla jsem vnímat svoje pocity a podle nich se k sobě chovat! Takže postupně, po malých krůčcích, po milimetrech jsem se posouvala a jen já vím, že jsem všechno dělala s nejistotou a chvěním, se slzami a výčitkami. Nejsem žádný borec. Bylo to těžké. Ale někde na pozadí jsem věděla, že mi byl daný můj život proto, abych o něj pečovala. To jsem našla na dně všech opor, které mě postupně opouštěly. Ale byl to dobrý začátek. Přišlo silné uvědomění, že se o sebe musím postarat sama. Další ataky jsem neměla, neléčím se, nikam nedocházím. Na roztroušenou sklerózu nemyslím a žiju si svůj život bez ní.

Dnes už žiju úplně jinak než tehdy. Já jsem v rámci své proměny mívala velmi silnou touhu být na venkově. Evin příběh, jak všeho nechali a přestěhovali se do domu v přírodě, mě silně inspiroval. A taky vyhecoval. Jak jsi, Evi, někde psala, že se změnou stravy dojde k vyjasnění mysli, že se nějak změníš, tak já si z toho vyvozuju, že činíš v životě i jiná rozhodnutí nebo se ti vyjasní, jak dál. Přes všechnu moji neprůbojnost a poslušnost jsem si v rámci malého množství peněz, které mi zbyly po rozvodu, s částečnou půjčkou a s velkou skepsí mého současného manžela “na své triko” pořídila domeček. Byl bez elektřiny, bez pitné vody, na samotě u trati, bývalý drážní domek. Pokoušíme se tu s manželem pěstovat zeleninu, zasadili jsme ovocné stromy a keře. Rozumíme si, jsme rádi spolu. To naše místo je jako protiklad rušné Prahy. Mám ráda spíše ticho, takže volno trávíme “na samotě u lesa”.

Je mi s vámi dobře

Kdysi jsem si říkala, že bych někdy chtěla poznat takové to společenství žen, které se podporuje. Nevím, jak se to stalo, skoro vůbec na web Jíme Jinak psaním komentářů nepřispívám, ale je tady s vámi tak hezky, že mám pocit, jako bych mezi vás patřila a byly jste moje kamarádky, možná takové, jaké jsem nikdy neměla. Až jsem přitom naměkko. To asi nikomu nevysvětlím.

Každopádně jste mi na Jíme Jinak velkou inspirací. Osobní příběhy dovedou i jinému člověku nejvíc pomoci někam se posunout. Proto jsem souhlasila se zveřejněním mého příběhu na Jíme Jinak. Snad někomu pomůže vidět v nemoci příležitost, jako se to stalo mě.

Lída