Byla jsem zajatá ve vlastním těle (Lenka, 45 let)

Nemazli se s těmi zvířaty, je to jídlo

Můj pohled na zdravý způsob života byl takový, jak je tomu u většiny lidí. Vyrůstala jsem částečně na vesnici u babičky. Ta měla menší statek se slepicemi, kachnami, husami, krůtami, králíky a dvakrát měla i prase. Navíc vlastnila velkou zahradu a pole. Už odmala jsem jí pomáhala jak v zahradě, tak při zabíjení zvířat. Když se nám vylíhla kuřata nebo králíci, říkala mi moje babi: “Nemazli se s nimi a nedávej jim jména – je to jídlo!” Sama dobře věděla, že každý tvor může přilnout k srdci, když člověk odloží své brnění.
Maso a mléčné výrobky jsme sice nekonzumovali každý den, ale nikdo se nikdy nezamýšlel nad tím, že by bylo možné žít úplně bez nich. Protože to tak dělali všichni, bylo to “normální”. Doma vždy platilo, že co je na stole, to se musí sníst.

Celé dětství jsem byla v pohybu

Díky tomu, že jsem své celé dětství byla v pohybu, jsem byla sportovní a štíhlá. Jakmile jsem přišla ze školy, šla jsem s kamarády na dvůr, denně běhala, hrála fotbal, chodila hodně pěšky, neseděla u televize nebo u počítače. Tak tomu bylo dlouho i v dospělosti. Pohyb a sport mi prostě dělal radost.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Než se narodily děti, postavu jsem nemusela neřešit

Manžela – toho pravého – jsem poznala na tréninku karate. Po krátkém zasnoubení následovala svatba a brzy i vytoužené děti. Když se narodil první syn, bylo mi 35 let. Moje těhotenství bylo krásné a trochu zvláštní tím, že jsem ani jednou nepocítila těhotenskou nevolnost. Prostě mi nikdy nebylo špatně.

Nedošlo mi, že břicho neroste tak rychle jen díky těhotenství

Zato jídlo chutnalo skvěle, jak nikdy předtím – o moc intenzívněji a najednou tu byla spousta nových chutí. Začala jsem rychle přibývat. Ale říkala jsem si, že přece musím jíst za dva. Na své rychle rostoucí břicho jsem byla hrdá. Nedošlo mi, že tak rychle neroste jen díky těhotenství.

Tím, že jsem se cítila skvěle, jsem celé první těhotenství až po 9. měsíc i trénovala, takže přesto, že jsem měla v dost krátké době najednou 40 kg navíc, tuto zátěž vyrovnaly moje svaly. Po porodu jsem ještě dál sportovala, ale začínala cítit, že moje tělo už moc nechce. Sotva jsem odkojila, otěhotněla jsem 8 měsíců po prvním porodu znovu – tak, jak jsem si to přála.

Začaly se dostavovat zdravotní problémy

S druhým těhotenstvím se pomalu začaly dostavovat i zdravotní problémy. I kvůli mojí nadváze jsem celou dobu těhotenství bojovala s uvolněním symfýzy – to je spojené s těžkou bolestí pánve jak v pohybu tak v klidu. Jediné, co pomáhalo bylo stáhnout pánev širokým pásem. Tak jsem sice zvládla starat se o syna a domácnost, ale na sport a pohyb jsem neměla ani nejmenší myšlenky. A opět mě v tomto těhotenství nebylo zle a vše chutnalo. Následkem bylo dalších 15 kg navíc. Stále jsem doufala, že po porodu nadváhu ztratím a uklidňovala se tím, že je to jen velkým břichem v těhotenství.

Po porodu přišel šok: mám 105 kg!

Po krásném, rychlém a neplánovaně domácím porodu se kromě radosti z druhého syna dostavil i šok. Oproti době před prvním těhotenství jsem měla 50 kg navíc, tedy 105 kg a měla pocit, že jsem zajatá v cizím těle. Když jsem se v posteli chtěla otočit ze zad na stranu nebo se chtěla posadit, musela jsem poprosit manžela, aby mi pomohl, protože moje po porodu uvolněné svaly to nezvládaly. Během pár týdnů se tento stav sice zlepšil, ale začala jsem si uvědomovat, v jakém strašném stavu se moje tělo nachází. Naučila jsem se, jak moje tlusté břicho, nohy a paže šikovně maskovat vhodným oblečením nebo jak se líčit, aby můj obličej vypadal štíhleji.

Uvědomila jsem si, že takto nechci skončit

Po prvním roku mateřské jsem zas začínala cítit potřebu vyjít víc ven mezi lidi, dělat něco konstruktivního. Založila jsem malou obchodní firmu a začala chodit do kurzů na získání lepší kvalifikace, protože jsem po mateřské plánovala změnit své zaměstnání. V kurzu jsem potkala jednu ženu, která nejen že měla nadváhu, žádné vzdělání a nebyla schopná pracovat, ale ani o práci neměla zájem. Zato se její myšlenky věčně točily kolem jídla – kde je nejbližší McDonald’s a co je tam právě v akci. To mi poprvé otevřelo oči – došlo mi, že takhle nechci skončit.

Držela jsem diety, ale nepomáhaly

Začala jsem tedy držet dietu – jíst menší porce a jen libové maso. Zhubla jsem něco kolem 5 kg, ale tím to také skončilo, dál se nedařil ani gram. Navíc jsem musela pořád hlídat, kolik toho sním, stačila malá porce navíc a hned jsem to poznala na váze. Bylo mi jasné, že by mi pomohl sport. Ten ale nebyl možný, protože mé tělo nefungovalo.

Po 2 letech mateřské jsem si našla dobré zaměstnání ve firmě, která byla sice daleko, ale práce se mi líbila. Snažila jsem se část cesty do práce chodit pěšky a doufala, že se tak trochu zbavím další nadváhy. Místo toho mi bylo ale jen stále jasnější, v jak špatném stavu se nacházím. Další 2 roky jsem nezhubla téměř ani gram.

Nemohla jsem se ani zvednout z lavičky, natož běhat za syny

A brzy se dostavil další šok: když jsem pozorovala naše syny, jak běhají v parku a chtěla se za nimi rozběhnout …tak to nešlo, velká práce bylo vůbec vstát z lavičky a rozhýbat klouby. Problémy s koleny jsem měla už i před těhotenstvím, ale kvůli nadváze se obrovskou rychlostí zhoršily. Bylo mi jasné: “Nechci kulhat a mít stále bolesti, chci hrát s našimi dětmi fotbal, být aktivní.”

Moje svalstvo a kostra byla jak u 90leté stařeny

Cestou do práce se mi párkrát stalo, že jsem najednou upadla a necítila své nohy. Po pár sekundách to bylo zas v pořádku a mohla jsem vstát a jít dále. Bolesti zad jsem měla odjakživa a ty se s mojí nadváhou samozřejmě zhoršily. Rozhodla jsem se nechat se řádně vyšetřit. Lékař byl zhrozen mým zdravotním stavem – moje svalstvo a kostra byly dle jeho výroku “jak u devadesátileté stařeny”. Z ordinace jsem odcházela s převodem do nemocnice na operaci kolena a s nutným doporučení brzké operace páteře. Diagnóza byla spondylolistéza a osteoporóza.

Asi to patří k věku

Navíc mě odjakživa trápila migréna, ale říkala jsem si, že se s tím nic nedá dělat, protože jsem to prostě zdědila. Kvůli hormonální nerovnováze jsem se roky cítila stále unavená, výbušná, trpěla silnou menstruací a zkráceným cyklem, měla chronický nedostatek železa a musela suplementovat, měla o něco zvýšený cholesterol. Byla jsem věčně nemocná. Jen jsem vyšla ven, hned jsem se nakazila. Nebyl měsíc, kdy bych neměla velký opar a spoustu dalších menších problémů. Ale říkala jsem si, že už prostě nejsem nejmladší a to k stárnutí prostě patří.

Mé plánované operace jsem odložila kvůli starosti o syna

U našeho prvorozeného syna bylo hned po porodu vysloveno podezření, že se narodil s genetickou vadou. Nemoc, která s tím souvisí se nazývá neurofibromatóza typ 1 (zkráceně NF1). Je to nádorové (převážně nezhoubné) onemocnění, které však může vést ke spoustě zdravotních problémů, včetně zvýšeného rizika onemocnění rakovinou. Syn musí od narození pravidelně podstoupit vyšetření MRT mozku (nejdřív v narkóze, od 6 let bez narkózy), důkladné vyšetření očí (kvůli nebezpečí nádoru očního nervu), ultrazvuk orgánů a psychologické vyšetření. Velká část naší energie byla tedy již od jeho narození a během prvních let nutná k tomu, abychom se tímto handicapem vůbec vyrovnali a také zvládli všechny termíny vyšetření a terapií, např. ergoterapie, speciální psychologické skupiny pro děti s tímto onemocněním…Plánované operace kolena a páteře jsem tedy odložila na neurčito.

Kvůli synovi jsem hledala cestu, jak riziko jeho nemoci snížit

Přestala jsem skoro úplně používat plasty (kvůli BPA), kupovala jen biopotraviny, synovi nedávala dlouho nic slazeného nebo hotové výrobky. Když byly synovi 4 roky, dostavilo se něco, co by se přímo dalo nazvat “osvícením“.
V této době jsem shlédla zajímavý dokument o epigenetice a film “Raději vidličky než nože”. Bylo to i poprvé v mém životě, kdy jsem se vědomě setkala s pojmy “vegetarián” a “vegan”.

Přestali jsme jíst maso a já se cítila lépe a zhubla

Ze dne na den jsem přestala jíst maso a masné výrobky, během pár týdnů následovaly děti a po 2 měsících i manžel. Tím, že měl syn alergii na mléčnou bílkovinu, jsme se stali vegetariány, ale téměř bez mléka, jen já jedla sem tam sýry nebo jogurty. Původně to sice nebylo úmyslem, ale brzy mi začalo docházet, že se sama cítím zdravotně trochu lépe a dokonce jsem bez toho, abych se obzvlášť snažila, trochu zhubla.

Došlo mi, co se za masným průmyslem skrývá

Přibližně po roce vegetariánství došlo na další “osvícení”. A sice krátký rozhovor s jednou dosti obézní kolegyní, která se dříve sama stravovala rok vegansky a v této době se cítila skvěle, jak nikdy dříve. Ale “maso a sýry jí prostě chutnají a nemůže bez nich být”… Tahle kolegyně ve své snaze mě jako vegetariánku nějak ztrapnit a zesměšnit, prohodila: “No když už nejíš to maso, tak se staň přímo vegankou a uvidíš brzo budeš jíst zase maso jak já, protože ti dojde, že to člověk prostě potřebuje.” To mě přivedlo k zamyšlení.

S rodinou jsme se podívali na několik dokumentů o veganství, pročetla jsem si pár studií a článků na toto téma, protože jsem si sama nebyla jistá, jestli je veganství pro člověka vůbec zdravé. Ale v podstatě jsem našla jen pozitivní informace. Zároveň mi začalo docházet, co se vlastně za masným a mléčným průmyslem skrývá – jaké obrovské utrpení – a brzy mi bylo vlastní i morální hledisko veganství – totiž, že nikdo nemá právo vykořisťovat, týrat a zabíjet jiné bytosti.

Po vyloučení masa a mléka ustoupily mé letité problémy a mohla jsem sportovat

Už po prvních týdnech veganství jsem začala u sebe pozorovat proměnu – bolest hlavy byla najednou snesitelná i bez léků a dostavila se ve větších časových odstupech, bolest zad a kolen byla snesitelnější, cítila jsem se vyrovnanější a měla víc energie. Po půl roce veganství jsem se cítila natolik fit, že jsem mohla začít pomalu sportovat. Nejdříve jsem musela vůbec vybudovat a zpevnit svaly a naučit se je správně používat. Začala jsem chodit do kurzů pilátes a jógy. Nyní mi už bylo jasné, že pro mě dost hrozivá operace kolena a páteře nebude nutná.!

Moje osteoporóza se “zázračně” vyléčila

Po roce jsem už nevěděla, co to bolesti kloubů vůbec jsou a lékařské vyšetření ukázalo, že se moje původní osteoporóza “zázračně vyléčila”. Zmizela i další přebytečná kila, migréna, únava, nedostatek železa (nesuplementuji a dokonce daruji 2x ročně krev) a postupně i hormonální problémy.

Manžel má přezdívku “učitel, který nikdy nechybí”

Změny zdravotního stavu jsem zaznamenala i u dětí a u manžela. Manžel má dost náročné zaměstnání, pracuje jako učitel. Od přechodu na veganství nebyl ani jednou nemocný (kromě jednoho malého úrazu). Ve škole se stal legendou – “učitel, co nikdy nechybí“. Podobně u našich synů – děti nejmíň chybící ve škole – onemocní jen krátce 1-2x ročně a po 2-3 dnech jsou i bez léků zase natolik v pořádku, že mohou jít do školy. Náš mladší syn má neuvěřitelné množství energie – nejraději by vůbec nespal a je věčně v pohybu. Chtěl chodit do nějakého sportovního kroužku a náhodou jsem pro něj našla brazilský bojový sport capoeiru. Po prvním tréninku bylo jasné, že je to pro něj to správné.

Zvládla jsem trénink, který nezvládají ani mnozí dvacetiletí

Já jsem jeho trénink sledovala a zalíbil se mi natolik, že jsem se rozhodla, že to také zkusím. Ve 42 letech, po necelých 2 letech veganství, jsem se cítila natolik fit, že jsem zvládla trénink, který nezvládá mnohý dvacetiletý. Capoeiru teď já i syn děláme už 4 roky a stala se neoddělitelnou součástí našeho života. Před půl rokem se k nám přidal i manžel, kterému je teď 51 let. Po operaci kolena před přibližně 15 lety mu chirurg řekl, že jediný sport, který bude v životě dělat, budou už jen šachy.

Jsme sportovní aktivní rodina

Nyní jsme vegany přes 5 let. Všichni jsme zdraví a sportovně aktivní. Já s manželem děláme capoeiru a crawling – trénujem 3x týdně, mladší syn capoeiru, roky dělal breakdance a basketball – trénuje 3-4x týdně, kromě toho chodí o půl hodiny dřív do školy, aby mohl ráno ještě v parku trénovat akrobatiku, starší syn začal také dělat capoeiru, přesto, že má kvůli genetické vadě slabší svaly, jinak hodně a rád běhá.

Nemusím hlídat kolik čeho sním

Když jsem začínala se sportem, dbala jsem na to, abych konzumovala víc bílkovin (luštěniny, pohanku, brokolici…) a kvalitních tuků (olivový, konopný, lněný, ořechový olej, semena, ořechy…) a méně cukrů a škrobů. Jinak jsem svůj jídelníček moc nezměnila. Nyní si už roky držím váhu bez toho, abych musela hlídat co a kolik jím. Jím ráda.
S ubývajícími kily a přibývající vitalitou mi došlo, jak moc může téměř každý člověk svůj zdravotní stav ovlivnit a kolik životního času jsem promeškala tím, že jsem se k této změně nerozhodla již dříve. Moje nyní pevné zdraví a krásný pocit, že se mohu bez omezení a bolesti pohybovat, že moje tělo funguje, mi dává jistotu, že mám svůj život a své zdraví ve svých rukou a můj život a radost z něj nejsou závislé na lécích. Tím, že jsem poznala obě strany, jsem se naučila i vážit si sama sebe a starat se o své tělo a zdraví.

Začala jsem vnímat i etickou a ekologickou stránku

Stejně tak důležitá – a časem dokonce ještě důležitější – se pro mě stala etická a ekologická stránka veganství. Nejen, že mám při jídle krásný pocit, že kvůli mé potravě nemusel být žádný tvor vykořisťovaný nebo zabitý, má veganské stravování i pozitivní dopad na naši planetu. Vaření se stalo mým novým koníčkem. Díky veganství jsem objevila spoustu nových chutí a možností. Potraviny nakupuji z převážné části v biokvalitě z lokálních zdrojů a hledím nejen na rostlinné složení, ale i na ekologický dopad – např. nakupováním bez plastových obalů. Je pro mě důležité, aby i naše děti a jejich potomci pokud možno vyrůstali na planetě, která neumírá. Přijde mi důležité, tato etická hlediska předat také našim dětem a dalším generacím.

Jsem veganka, protože mám ráda život!

Když se mě někdo zeptá, proč jsem veganka, je moje odpověď: “Protože mám ráda život!” Tím myslím nejen vlastní, nebo mojí rodiny, ale život všech tvorů.