Cesta našich dětí ke svobodě

Optimismus v nás

Znáte to rčení, že první dítě všechno odskáče, protože na rodičovství se prostě nejde připravit? Můžete dát výplatu za různé kurzy, přečíst všechny knihy světa, prosedět hodiny s kámoškama, které už to žijí…. Nic naplat. Až se to bude dít vám, budete stejně psát unikátní příběh, ten jeden jediný, neopakovatelný, ten váš.
Pesimista by řekl, že Jáchym, můj nyní 19letý syn, byl opravdu poctivým trenažérem své matky, která na něm ve své blahé nevědomosti vyzkoušela kdeco v domnění, že to je to ono, to nejlepší, co existuje! Nepřestávám děkovat Vesmíru, že to přežil bez následků.
Optimista by řekl, že to je cesta, stejně, jako všechno ostatní, a že v danou chvíli většina z nás dělá to nejlepší, co umí, v co opravdu věří. A v souvislosti s dětmi ještě o to víc. A protože já patřím jednoznačně do té druhé skupiny, mohu vyprávět příběh cesty svých dětí za svobodou, hodnotou z nejvyšších, a za vlastním JÁ, které je pevné, neochvějné a věří v sebe sama víc, než v okolní svět. A za to bych jim chtěla složit poklonu, stejně tak, jako sama sobě, že jsem umožnila – a stále ještě umožňuji, aby se to dělo.

Jáchym

Jáchym řízením osudu navštěvoval státní školku s církevním vlivem. Ne, že bychom měli užší vztah k víře jako takové, ale školka v tu chvíli splňovala dvě hlavní kritéria – byla blízko mého tehdejšího zaměstnání a byla jiná. Byla laskavá. Miloval ji, děti v ní, paní učitelku, paní ředitelku, sám byl miláčkem davů. A tak když přišel okamžik nástupu do 1. třídy, volba byla jasná. Stačilo se přesunout se všemi svými kamarády o budovu vedle a pokračovat v započatém. Třídní paní učitelka byla skvělá, v tolik štěstí jsme ani nedoufali. A roky plynuly. Poznámky typu „O přestávce chodí po třídě a ruší spolužáky“ jsme míjeli bez povšimnutí. S přestupem na druhý stupeň nastal zlom a s příchodem nové paní třídní učitelky, řádové sestry, která trávila více času ve Vatikánu, než se svojí třídou, i Jáchymovo první uvědomění, že je čas jít dál.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Gymnázium – slepá ulička

Vybral si víceleté soukromé gymnázium s humanitním zaměřením. Tam jsem to pro změnu milovala já a občas jsem se přistihla při myšlence, že kdybych mohla být opět studentkou, tato škola by byla tou mou. Jáchym byl bohužel (nebo bohu dík?) po pár měsících jiného názoru a svým zákonným zástupcům oznámil, že své věčně opilé spolužáky a spolužačky, které nevynechají přestávku, aby šly kouřit, nedává a nechce toho být nadále součástí. Navíc jeho nejlepší kamarád ze třídy udělal zkoušky a bude přestupovat na školu s IT zaměřením. Tady je nutná vsuvka s informací, že Jáchym se stal právoplatným ajťákem už ve dvanácti a veškerý svůj volný čas tomu zasvětil, konec vsuvky. Ale protože učení nikdy nebylo v jeho hledáčku na předních pozicích, on – na rozdíl od kamaráda – rozdílové zkoušky neudělal a na tu školu, kam chtěli jít spolu, ho nepřijali. Co teď? Zdálo se, že nic. Závěr léta už už vítal začátek nového školního roku a naše rodina zažívala jeden z mála vzácných okamžiků, kdy mohla být v plném počtu společně v lese. A tady, právě teď, mezi smrkem a jedlí, začíná nová kapitola svobodné cesty mých dětí za vzděláním.

Pane řediteli, vezmete mě?

Během hodiny se všechno otočí o 180 stupňů. Jáchym jako kovaný introvert vystupuje ze své komfortní zóny, bere do ruky telefon a vytáčí číslo pana ředitele! Má štěstí, protože ten telefon zvedá a je ochoten věnovat čas volajícímu, kterého v životě neviděl, a který mu sděluje, že ačkoliv řádné zkoušky nesložil, rád by na škole studoval a je-li něco, co pro to může udělat. Řetězec následných událostí „Pošlete mi kopie vysvědčení za poslední dva roky – poproste matku, ať dá souhlas – přijďte se mi v pondělí ukázat – nastupujete 1. září“ jsem dodneška úplně nepochopila. I když vlastně ano. Dělám to také tak. Vyšlu záměr, v pokoře poprosím a poděkuji a nechám věci se dít. Funguje to, fungovalo to i jemu. Byl na chvíli šťastný. Tedy, přesně na jeden školní rok, než pochopil, že v oboru má pravděpodobně větší znalosti, než sedmdesátiletý pan profesor, který čerpá posledních dvacet let ze stejných materiálů, a jedno pololetí k tomu, než se odvážil udělat další změnu.

Chci to dělat úplně po svém, od teď, navždy

Covidová on-line výuka dokonala, co bylo započato v Jáchymově hlavě už dříve a do školy se zpět nevrátil. Jeho panika z většího množství lidí na jednom místě, kteří zírají jeho směrem, aby si poslechli úroveň znalostí recitovaných při zkoušení, se ještě prohloubila. Už to nechtěl podstupovat. A tak si našel školu v režimu dálkového studia, kam by ideálně měl chodit každou sobotu, což většinou stejně nedělá. Ale co hlavně – má čas na své podnikání, kvůli kterému se v 16 letech nechal soudně zplnoletnit, protože si to chtěl vyzkoušet sám za sebe, bez podpory rodičů. Většina mých kamarádek to nechápe a odmítá, že by takovou důvěru ve své dítě vložila, že by pustila ze svých rukou otěže kontroly. Ale já bych neměnila, protože vidím člověka, který si postupně osahal, jakou podobu může vzdělávání mít a vybral si pro sebe tu možná nejméně pohodlnou, totiž cestu převzetí zodpovědnosti nejen za své vzdělávání, ale i za to, jakým člověkem je a bude. A ve volném čase? Ve volném čase jezdí pravidelně za Prahu do komunitního bydlení pro seniory, kde aktuálně bydlí moje maminka, jeho babička, pomáhat seniorům s jejich IT záležitostmi. Ti si ho nemohou vynachválit, na místní nástěnce má své čestné místo s termíny, kdy přijede pomáhat příště. Při tom všem se připravuje na maturitu, o jejímž smyslu opakovaně pochybuje. No, je dospělý, věřím, že zváží všechna pro a proti a nakonec se rozhodne tak, jak nejlépe bude umět, tak, jako já kdysi.