Chobotnice – učitelka nebo kus masa?

Chobotnice jako parťák

Tenhle dokument nás dostal. Nejdřív jsme se něj dívali sami, pak jsme si ho pouštěli s dětmi a určitě se k němu znovu vrátíme. Je to jeden z těch filmů, kterým říkám film s velkým F – to jsou filmy, které mě zasáhnou, které nezapomínám. Neměla jsem nejmenší tušení, jak žijí chobotnice, o to méně jsem si uměla představit, že by to byly tak citlivé a chytré bytosti. S potápěčem, který za ní chodí navázala vztah, jaký se jen tak nevidí. Kdo viděl film, ten ví. My zamáčkli nejednu slzu. Chobotnic ubývá, populace volně žijících chobotnic se rapidně zmenšuje.

Chceme víc a víc chobotnic

Hlavním předmětem zájmu pro chov v Evropě je chobotnice obecná, Octopus vulgaris. Tito hlavonožci ulovení ve volné přírodě se konzumují po celém světě, zejména v několika středomořských zemích Evropy, ale i v Asii a Mexiku. Je to tradiční součást obživy a nebyl by to problém, kdyby o chobotnice jako o exotické maso nezačali mít velký zájem i lidé ze vzdálených lokalit. Podle CIWF (Compassion in World Farming, Soucit ve světovém zemědělství) se do České republiky ročně dováží více než 200 tun ulovených volně žijících chobotnic, přičemž od roku 1990 se dovoz zvýšil 6,5krát. V EU se nejvíce chobotnic konzumuje v Itálii, a to více než 60 000 tun ročně. Umíte si představit, kolik váží jedna chobotnice? To musí být obrovské množství!
V poslední době je vysoká poptávka po chobotnicích i v jiných zemích, například ve Spojených státech a Japonsku. Španělsko v současnosti zkoumá možnosti jejich velkochovu v podvodních klecích na otevřeném moři a v nádržích. A tak jsou na stole plány na rozšíření velkochovů chobotnic, což jej pro znalce jejich života jasná katastrofa.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Lze vůbec chovat chobotnice ve velkochovu?

Chobotnice jsou sice velmi zvídavá, ale naprosto samotářská zvířata. Jako u jiných zvířat, i ony se pod tlakem a ve stresu začnou navzájem zraňovat, hrozí kanibalismus.

Navíc jsou to zvířata fyzicky křehká – nechrání je vnitřní ani vnější skelet, kůže je velmi zranitelná, což je ve velkochovu velký problém. Vystresované chobotnice by si jistojistě velmi ublížily, kdyby byly drženy v uzavřeném prostředí vodních klecí.

Velkochov chobotnic je pokusem o chov volně žijících zvířat, která předtím nikdy v zajetí chována nebyla. Velkochov prostě znamená jedno velké nekonečné utrpení.

Jak je vůbec zabíjet

I když se metody usmrcování momentálně zkoumají, žádný nebyl vědecky potvrzen jako humánní. Dostupná současná literatura o usmrcování volně lovených chobotnic uvádí řadu metod včetně úderů do hlavy, rozříznutí mozku, udušení v síti a zchlazení na ledu. Humánní alternativy těchto metod, jež by zabezpečily, že chobotnice budou před zabitím urychleně zbaveny vědomí, zatím nebyly vyvinuty.

 „Je velmi skličující sledovat snahu o zavedení nového typu průmyslového velkochovu v době, kdy se konečně zvyšuje obecné povědomí o tom, jak tyto velkochovy škodí nejen samotným zvířatům, ale také životnímu prostředí, přírodě a ohrožují i lidské zdraví. Proto jsme odeslali naši zprávu vládám Španělska, Japonska, Mexika a USA spolu s výzvou, aby dalšímu rozvoji velkochovu chobotnic zabránily,”  dodává Romana Šonková, zástupkyně CIWF v České republice.

Co riskujeme

Čelíme celosvětové krizi nadměrného rybolovu. Faremní chov ryb je zodpovědný za velkou část průmyslového rybolovu v našich ohrožených oceánech. Podle CIWF se přibližně 20-25 % všech ulovených volně žijících ryb se používá k výrobě rybí moučky a oleje – krmiva pro masožravé ryby chované na farmách.
Chobotnice jsou také masožravé. Odborníci na výživu zvířat momentálně vyvíjejí krmivo pro chobotnice chované na
farmách, jehož základem je právě rybí moučka a rybí olej. Tím by se dále zvýšil již tak neudržitelný tlak na volně žijící
populace ryb – 90 % těchto ryb je přitom vhodných k lidské spotřebě (a snížilo by se tím množství potravy dostupné pro živočišné druhy závislé na drobných rybách, jako jsou tučňáci).

Znamenalo by to rovněž, že chov chobotnic by přispěl k dalšímu zhoršení problémů s potravinovou bezpečností v oblastech, jako je západní Afrika, jihovýchodní Asie a Jižní Amerika, kde se hlavní závody průmyslově vyrábějící rybí
moučku nacházejí.

Co na to zákony

Navíc tu není žádná legislativa, která by alespoň trochu dbala na humánní metodu porážky a chránila jejich životní prostředí, jako jsme se tomu dočkali u jiných chovných zvířat.
Chov chobotnic je v rozporu se Strategickými směrnicemi EU pro akvakulturu (Strategic Aquaculture Guidelines, SAG) Zmíněné směrnice vyzývají k tomu, aby se akvakultura méně spoléhala na rybí moučku a rybí olej vyráběný z ulovených volně žijících ryb, a zdůrazňují potřebu diverzifikace akvakultury v EU spočívající v zavádění chovu druhů, které rybí moučku ani rybí olej nepotřebují.

Musíme jíst chobotnice?

Chápu, že lidé ve svém regionu jedí kdeco. Že v rámci cestování lidé ochutnávají místní tradiční jídla. Určitě jsou “mořské plody” zdravější variantou masa. Ale musíme tady u nás fakt jíst chobotnice? Vždyť to nemá žádnou extra chuť. Podle mě tedy chutnají jako žvýkačka, gumová hmota, nic samo o sobě zajímavého. (Zlaté luštěniny!). Po osolení a ogrilování je to zajímavější, ale to už si pak můžu udělat grilovanou zeleninu nebo tempuru a pochutnám si mnohem víc a ještě u toho nebude nikdo trpět. Pokud se vám chystaný chov chobotnic nelíbí, tak víte, jak to funguje – když nebudeme kupovat chobotnice, tak nám je sem nebudou vozit a nebudou je pro nás chovat ani lovit v rámci volného chovu. Za sebe tedy můžu říct, že jsem v životě chobotnici u nás nekoupila a ani to nemám v plánu.

Jak to máte s chobotnicemi vy?