Co vám nikdo neřekne (Jindřich Motýl)

V dnešním příspěvku bych se chtěl dotknout tématu, které je stále trestuhodně tabuizované!

Informační temnota začíná paradoxně v místě, kde se košatě popsaný proces přeměny jídla v energii dostává na světlo boží. Ano, tímto místem je svěrač. On je totiž tím posledním, kdo má co společného s vaším obědem. Pak už se z něj oficiálně stává, podle dnešní terminologie, lejno. Chtěl bych vám, v touze pro šíření poznání (nebo společenském znemožnění) vyprávět tento příběh.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

V naší firmě máme v posledním patře několik mužských zaměstnanců, vpravdě ortodoxních masožravců, ani jednu ženu a tudíž jediné společné malé toalety bez okna. Vlastně se jedná pouze o podkrovní komůrku, kde muži s výškou nad metr šedesát čurají v záklonu. Tyto zdánlivě zanedbatelné technické detaily sehrávají v našem dramatu klíčovou roli. Jediným stavebním otvorem, který zbývá pro výměnu vzduchu, jsou totiž dveře ústící na chodbu. Moje kancelář je od nich vzdálena asi 3 metry.

Můj dříve klidný život kancelářské krysy začal být několik měsíců po přechodu na zdravou stravu rušen stále větším diskonfortem na pracovišti. Zprvu jsem si myslel, že mi začala smrdět práce.

Ukolébán tímto logickým a pravděpodobným zdůvodněním jsem vše na čas pustil z hlavy. Nicméně poté, co jsem sám sebe několikrát přistihl jak větrám, jsem uznal, že asi nemůže jít o toto metaforické vysvětlení. Začal jsem se více soustředit a brzy identifikoval jako zdroj problému pootevřené dveře na toaletu. Kolegové masožravci nejen že jedí nezdravě, ale nedodržují ani pravidelné návyky na vyprazdňování, takže se hezky prostřídávají na našem záchůdku v průběhu pracovní doby. Dříve mi to nijak zvlášť nevadilo, resp. nedocházelo, byl jsem ostatně jeden z nich. Ale to se bohužel změnilo.

Změnil jsem se totiž já a začal i sebe jinak vnímat, (rozumněji cítit).

Velkou výhodou zdravé stravy je, že obvyklá fyziologická potřeba, o které je zde řeč, začne být provázena mnohem mnohem méně nepříjemným zápachem, než je běžné. Pokud jíte opravdu zdravě. Dokonce bych řekl, že i “fragrance” je podstatně příjemnější než u masožravců. Netvrdím, že je to téma pro Hugo Bosse, slovo vůně bych snad také nepoužil, ale věřte mi, že rozdíl je více než značný.

Náš firemní záchůdek se tak pro mě stal odpuzujícím místem. Bojím se tam chodit a tak je moje ranní hygienická disciplína v klidu domova více než příkladná. Má to něco společného s pudem sebezáchovy.

Už několik měsíců intenzivně přemýšlím, jak svým kolegům citlivě sdělit, co dělají a co by s tím dělat měli. Nejprve jsem si pohrával s myšlenkou, říct jim na rovinu, že by se měli přestat před spaním přecpávat masem a cukry, protože jim to pak hnije ve střevech! Ale uznáte, že bych se mohl setkat s nepochopením, odmítnutím, nebo jednou přes hubu.

Proto se snažím zformulovat stížnost formou lépe přístupnou a méně konfliktní. Zatím pracuji s tímto konceptem:

“Vážení kolegové, chtěl bych vás upozornit, že některé vaše potřeby a zvyklosti mohou některým jiným vašim kolegům s jinými zvyklostmi nevyhovovat. A to výrazně.”

Doufám, že takto tvrdě formulovaný apel vše změní!

Jindřich Motýl

PS: Tento příběh je smyšlený a podobnost s žijícími osobami nebo existujícími firmami je čistě náhodná a nezamýšlená. Skutečný je pouze autor textu a ten zápach na chodbě. Bohužel.