Každý týden znovu
Sleduji to každý týden a divím se, že to ten tatínek ještě nepochopil. Přichází na kroužky s dcerkou a synem. Holčička běží na hodinu a téměř dvouletý prcek si hraje v koutku s tatínkem. Zpočátku vždycky pohoda. Chlapeček si hraje s míčky nebo hračkami z krabice. Tatínek má v ruce mobil, sem tam mrkne do tělocvičny na dcerku, po očku sleduje kloučka. Občas mu pomůže na plastovou klouzačku a jistí ho při sjezdu. Já nerušeně pracuju.
Prosííí bonbóó
Po čase Matěj řekne: „Bonbóó!“ Tatínek s ním hraje hru na dobré vychování a ptá se, jak se to řekne. „Prosííí bonbón,“ opraví se prcek. Táta vytáhne bonbóny a kluk je cucá. U jednoho nikdy nezůstane. Proč ho na to naučili, ptám se v duchu pokaždé sama sebe a využívám poslední chvíle klidu pro čtení či psaní.
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to
Zběsilá euforie
Ještě chvíli si hezky hraje, a pak to přijde. Někdy začne jako blázen běhat z herny na chodbu a zpět, táta ho honí a snaží se ho chytit, než se vřítí na schody. “Co to do tebe zase vjelo?” nechápe a nestíhá jeho tempo. Co asi, odpovídám v duchu. Jindy začne zběsile šplhat po klouzačce v protisměru. Padá do bazénku s míčky s čím dál větší intenzitou, chechtá se. Táta má strach, že se kluk zraní. Ten si to však nedá vymluvit, šplhá a padá dál, tatínek ho tahá zpátky. Pak se válí v bazénku s kuličkami a řehtá se tak nahlas, že ho táta krotí. Běhání, skákání a výskání se stupňuje. Klidný a nemluvný chlapeček se mění v raketovou střelu. Směje se jako by si potáhl marihuany. Táta na něj nemá žádné páky, odkládá mobil a jen honí a klidní kluka. Marně.
Pláč a výhrůžky
Přichází na řadu touha po dalším bonbónu. Ale táta má pocit, že už to stačí a nechce dát. Kluk ječí, brečí, řve a mě zaléhají uši. Někdy ho rozhodí už jen to, že ho táta tahá z té klouzačky dolů nebo že ho napomíná. Dříve či později, obvykle během půl hodiny, dochází prostě pokaždé ke krizi, která končí tátovým 
lamentováním, odnášením kluka z místnosti, a vyhrůžkami jako: „Naplácám ti na prdel, jestli toho hned nenecháš!“ To už se nemůžu soustředit vůbec a v duchu si říkám, že už zase a kdy to ten táta pochopí.
Zbytek hodiny už jen tiše trpím a nemůžu se zbavit myšlenek na cukrové trápení, které už tolik let pozoruji všude kolem sebe. Copak to ty rodiče nevidí, jak se jim to dítě během chvilky změní? Nedají si to do souvislosti? Věří tomu, že je to období vzdoru či jejich výchovná chyba? Nepřijde jim divné, že to dítě je chvíli klidné jako beránek a po sladkosti se mění v dravou zvěř? A jak chce dvouleťákovi vysvětlit, že pět bonbónů je v pohodě a šest už je moc? Nejvíc mě na tom dojímá, když ho pak slyším říkat věty o tom, jak ty bonbóny nejsou zdravé a že mu je neměl dávat. Neměl, souhlasím v duchu.
A za týden zas
A za týden se scéna opakuje. Dneska to bylo tak intenzivní, že jsem o tom začala v přímém přenosu psat tenhle článek. Normálně neřeším, co kdo jí nebo nejí, z toho už jsem za ty roky vyrostla, už mi těch dětí není snad ani líto. Ale tohle cukrové běsnění ruší můj adventní klid! :-)
PS: Přemýšlíte jak zlepšit postavu a své zdraví?
Nepřemýšlejte 😊 Pojďte něco dělat! Ukážeme jak vylepšit jídelníček, co jíst a co ne, a jak si jídlem spravit zdraví! Naskočte do online kurzu Jíme Jinak - JE ZDARMA !
Komentáře
Naše děti mají bohužel dost podobné stavy i bez toho cukru. Často si říkám, kde asi děláme chybu. Moc si nedokážu představit, že kdyby dostávali cukr, mohlo by to být ještě horší. U mě osobně jsou spíš sladkosti spojené se stavy melancholie a naprostýho zoufalství a úzkostmi. Vzhledem k tomu, že co mám ty dva malý raubíře, tak hubnu a hubnu, i když jím za dva chlapy (až se za to množství někdy stydím), tak mě okolí neustále pobízí, ať si moučníček dám, že si to přece můžu dovolit. Ale ty probdělé noci, kdy mi všechno připadá totálně beznadějné mi za to nestojí.
Zrovna včera z nás udělali na návštěvě tyrany, že jsme dětem dovolili pouze dvě buchty. Bavili se o tom (před náma, jako že v legraci) stylem “podívejte se, jak je to u nich šíííleně přísný, jak je omezujou.”
Říkali jsme jim, že pak děti budou šílet a nebudou jíst oběd. Stejně do nich ještě buchtu narvali. no, a pak samozřejmě děti šílely a nejdely oběd:( ale všichni dělaj, že si toho nevšimli.