Dejte sem tu hru, co jste ukradl!

Podplukovník chtěl ledničku i s podstavcem

Když jsem kdysi pracoval za pultem, tak jsem postupně pochopil, že čas od času musíte mít nervy ze železa a snad ještě z pevnějšího materiálu. Těch příkladů by byly desítky a možná i víc. Vzpomínám si například, že v prodejně, kde jsem se na úplném začátku 70. let připravoval na práci vedoucího prodejny, mi připadl zákazník v uniformě podplukovníka. Byl jsem té době už úspěšný držitel modré knížky (průkaz potvrzující neschopnost držitele nastoupit tehdy povinnou vojenskou prezenční službu), takže jsem osobně neměl tu čest… Lampasáci, ale neměli dobru pověst, a to bez ohledu na to, že hrdiny Černých baronů či Tankového praporu jsme prakticky neznali.
Ten dobrý muž měl tenkrát zájem o ledničku a my jich měli vystaveno asi deset. Lišily se snad jen obsahem. Jinak všechny byly tuzemské a všechny stály na dřevěném zhruba 10 cm vysokém podstavci. Onen nakupující přišel k první ledničce a po chvíli se zeptal, jestli je k prodeji i s tím podstavcem. Odvětil jsem že nikoliv, že podstavec patří k prodejně, podobně jako např. regál, ve kterém je vystavené zboží. Pokýval hlavou, postoupil o ledničku dál a zeptal na to samé. Obdržel ode mne obdobnou odpověď. Když stejnou otázku položil u třetí a vzápětí u čtvrté ledničky, tak jsem mu naznačil, že má možná něco se sluchem a možná i s rozumem. Začal na mě hrozně křičet, asi i trochu oprávněně, což mě vzhledem k onomu vlastnictví cenného protivojenského dokladu vyprovokovalo ke konstatování, že si prodejnu patrně spletl s vojenským cvičištěm. Všechno vyřešil až vedoucí prodejny, kterého si ten hrdý zástupce československé armády nechal zavolat.

Byl to trouba, to je jasné, ale já neměl žádné právo ho zesměšňovat. Postupně jsem se to naučil a zanedlouho jsem se stal na dlouhá léta pozorovatelem z té druhé strany. Píšu o tom proto, že jsem měl nedávno tu čest setkat se s… no, posuďte sami.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Nákupní dopoledne se zvrtlo do aféry se sekuriťákem

To bylo tak. Protože jsem už pánem svého času, tak jsem se rozhodl v dopoledních hodinách navštívit jistou Metropoli, což je vlastně obchodní dům blízko mého bydliště. Koupil jsem si ve spřáteleném obchodě nějaké oblečení (jsou tam velmi ochotné a k tomu trpělivé prodavačky, takže tam dokážu nakupovat sám). Dostal jsem velkou papírovou tašku a s nákupem uvnitř jsem kráčel dál. V malém Bontolandu jsem si pak jako vyvrcholení nákupního dne zakoupil DVD za 127 Kč. Pak jsem dostal ještě, jak se ukázalo později, poněkud nešťastný nápad a zašel do protějšího Electroworldu. Tam jsem to prošel jen tak ze cviku a posléze jsem se vydal k východu.

V tom na mě někdo zakřičel: „Stojtě pane a dajtě sem tu hru, co jste ukradol!“ Otočil jsem se a za mnou stál malý, rtuťovitý mužík v důchodovém věku, který, jak jsem se pokusil neuměle vyjádřit, byl slovenské národnosti. O národnost mi samozřejmě nejde, ale o hrubé a nactiutrhačné chování toho člověka, který byl příslušníkem bezpečnostní služby, už ano. Toho dotyčného zmátlo, že jsem si ono DVD hodil (naštěstí i s prodejním dokladem) do otevřené papírové tašky s oblečením. To ho ale neomlouvá. Měl být zdvořilý a slušně mě požádat. Navíc jsem prošel bezpečnostním rámem bez jakéhokoliv pískání…

Ukažte občanku nebo řekněte jméno!

Já v takových situacích zachovávám poměrně klid a vědom si své nevinny jsem se začal verbálně bránit, ale tašku jsem mu schválně neukázal. Začal šílet, chtěl zavolat policii, což jsem mu schválil. Posléze mi k mému obrovskému překvapení navrhl, že bychom se mohli poprat v areálu u obchodního domu. Díval jsem se na něj jako na někoho, kdo právě prchl z blázince a omylem se připletl mezi zdravé občany. Požádal jsem už shromážděný, a užaslý personál o zavolání odpovědného manažera prodejny, což bylo záhy splněno. Než ho sehnali, tak po mě mužík chtěl občanský průkaz, na který neměl samozřejmě žádné právo. Když neuspěl, chtěl alespoň jméno. S radostí jsem mu vyhověl a přidal jsem i svůj akademický titul. Na to mužík reagoval zvoláním, že je mu jedno, jestli jsem doktor medicíny nebo práv (na víc možností si nevzpomněl) a dál křičel. Než dorazil manažer prodejny, tak mě to přestalo bavit a vyndal jsem z tašky příslušné DVD i s dokladem. Když jednoduchý doklad s jednou položkou už asi tři minuty studoval, tak jsem mu navrhl, že mu ho přeložím do slovenštiny, na což reagoval dalším výbuchem.

Cholerici do služeb nepatří

Manažer prodejny, mladý chlapec, který se snažil ve věci zorientovat, musel toho mužíka neustále okřikovat, protože ten byl k nezastavení. Tvrdil, že jsem ho urážel, že jsem mu řekl, že je debil atd. Problém byl v tom, že větší část naší diskuse nikdo neslyšel, protože jsme zpočátku byli lidem dost vzdáleni. Další podrobnosti už nechám být. Od manažera prodejny jsem se dověděl, že onen člověk není vlastně jeho podřízený, protože podle smlouvy vedení Electroworldu s bezpečnostní agenturou, odpovídá za výběr i chování těchto lidí, právě ta agentura. Tím mi zřejmě chtěl naznačit, že nějaké zprávy o případné domluvě onomu člověku, se nedočkám.
Nevadí, já mu zase oznámil, že v této prodejně mám věrnostní program, koupil jsem tu dvě televize, věž a několik DVD, ale že tam už zřejmě chodit nebudu, dokud tam bude ten člověk. S tím jsme se rozešli a já tvrdím, razantněji, než kdy předtím, že cholerici nemají ve službách co dělat a měli by si najít něco jiného. Třeba politiku.