Den ve městě (9. díl)

Ráno

Spala jsem jak dřevo a vzbudil mě až ruch na ulici. Je tu celkem provoz, ulicí projíždí hodně aut a obchod proti nám zásobují hned po ránu. Už jsem probraná a venku to vůbec nevypadá na déšť. Měla jsem to prádlo vyprat, už by to bylo schlo. Neměla jsem dávat na předpověď. Roman ještě spí, tak si jdu potichu zacvičit. Byteček je malý a rozkošný, ale zjišťuju, že na obyčejnou orgánovou sestavu nebo pozdrav slunci tu není dost místa. Tak nějak se tedy vtěsnám do uličky mezi koupelnou a ložnicí a trochu se protáhnu. Joo, tohle je fajnová postýlka, nic netlačí, nic nebolí, nebýt toho provozu, spala bych klidně dál. Nemůžu se dočkat, až si něco uvařím, tak když Roman vstane, ukončím rozcvičku a vybíhám na nákup.

Neodolala jsem a koupila tmavě zelenou zeleninu, kterou prodávají nakrájenou na tenké nudličky v igelitovém sáčku. Už jsem po ní šilhala v Machicu, měla jsem dojem, že to je rostlinka, kterou jsme viděli v Chorvatsku růst na solném poli. Ale z blízka vidím, že to není ono, že to je nějaké pokrájené lupení. Že by kapusta? Možná je to ta mě záhadná zelenina, kterou tu vidím růst v každé zahrádce. Na fotce je to ta rostlina uprostřed, co má listy trochu jako mangold a tuhý košťál. Většinou vypadá jako růžičková kapusta, ale nemá to růžičky. Obvykle vypadá jako by už měla po sezóně, ale nechali ji na zahradě nesklizenou. Tohle je zrovna taková pěkný kousek, tak jsem si ho vyfotila. Mě ty jejich zahrádky plné zeleně naprosto fascinují. U pokladny se pytlíkem v ruce ptám, co to je, protože ručně napsaný název na cedulce nemůžu vyluštit, tudíž ani zadat do překladače. Pokladní řekne něco, čemu rozumím zrovna tak, takže se alespoň zeptám, zda je to zelenina vhodná do polévky. “Ano, ano, do polévky, moc dobré, rovnou nasypat, chvíli vařit.” Tak jo, jdu to zkusit! Ještě oběhnu prodejnu a hledám nějaké přírodní sladidlo a skořici. Po těch všech slaných a pečených jídlech jsem pěkně zjangovaná a honí mě chuť na nějaký jin. Teď už mám kuchyň, před sebou 5 dní, takže můžu tvořit a vařit naše věci, když najdu vhodné suroviny. Našla jsem rýži natural ani ne za euro. Už už si ji chci dát do košíčku, když mi dojde, že máme ještě třičtvrtě kila té bílé. Tak až ji zděláme. Našla jsem levné luštěniny, ale máčet cizrnu nebo fazole a pak je hodiny vařit v hrnci bez tlaku asi není to pravé dovolenkové vaření, tak po chvíli váhání vyberu zavařené fazole, kde jsem ve složení nenašla žádné éčko. Portugalsky už umím poznat ve složení sůl, cukr, vodu a některé názvy surovin jako čočka, rýže, oves. Fazole ve skle vypadají dobře, šup s nimi do košíčku, už se mi honí v hlavě nápady na oběd. Sladidla jako slad nebo rýžový sirup neočekávám, hledám med nebo něco podobného. Med jsem našla granulovaný, to vidím poprvé a vůbec mě to neláká. Pak je tu jen melasa, klasický cukr a umělá sladidla. Hmm, tak po letech dojde na melasu. Skořici jsem našla taky, jupí, bude sladká rýže jako dezert.
Při placení paní přede mnou opět neplatila hotovostí nýbrž zápiskem do sešitku v kabelce a knihy na pokladně jako jsem to viděla už včera. Že by fakt nakupovali na dluh? Ale ona měla v košíčku samé zbytné věci – dvě tabulky čokolády, chipsy a limonádu. Přeci kdyby neměla peníze na jídlo, nekupovala by tohle, uvažuju. Asi to bude něčím jiným. V dalším obchůdku, kam jsem šla pro ovoce, se situace na pokladně opakuje. Tentokrát se do knihy zapisuje útrata starého pána a ten už má nákup skutečně základních věcí jako toaletní papír, chleba a zeleninu.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Sáčky a tašky

V kuchyni se mi kumulují plastové sáčky od ovoce a zeleniny. Dělám z nich hromádku, beru je na další nákup a hodlám je dovézt domů a využívat dál. Oproti těm našim jsou to tedy alespoň bytelné pytlíky. Jestli je to ve výsledkku lepší nebo horší pro ekologii si nejsem jistá. Tehle sáček se dá použít opakované, ale rozkládat se asi bude déle než ty tenoučké, co se už cestou z obchodu roztrhají. Tušit, že tu budu nakupovat, tak bych si přibalila svoje látkové. Naštěstí mám alespoň jednu látkovou tašku, do té nakupuju. Nejsou to na to zřejmě vůbec zvyklí, stále mi někdo nabízí u pokladny igelitovou tašku, tady se za ně neplatí a lidé si svoje tašky nenosí. Moji látkovou si vždy velmi prohlížejí. A ještě divnější pro ně je, když vytáhnu z látkovky prázdný sáček od ovoce a dám do něj novou várku.

Jak se žije na Madeiře

Vrtá mi to s těmi nákupy na dluh v hlavě a večer si dohledám, že na Madeiře je přibližně 20% nezaměstnanost. Tedy byla v roce 2016. Možná je to teď po pandemii ještě horší, protože základní zdroj obživy je turismus, většina lidí tu pracuje v soukromém sektoru, státních zaměstnanců je minimum. Údaje ze stejného roku ještě srovnávají příjmy a výdaje. Průměrný plat tu má činit 400-800 eur měsíčně. Řidič autobusu si vydělá 500-600, státní úředník 800 eur. Pronájem bytu jako je náš apartmán vyjde měsíčně na 500 eur, 2+1 až na 1000 eur podle lokality. Školka na měsíc stojí 1000 eur, důchod je cca 400 eur. Je tu jiný sociální a zdravotní systém, skoro všechno si tu lidé platí sami. Myslím, že nákup na dluh je víc než jasný. Sotva vyjdou s tím, co vydělají a po covidu je to asi ještě horší. Cítím s nimi a přemýšlím, jaké je to žít na ostrově. Podle statistik je tu 240 tisíc lidí. To je asi jako v Ostravě. Znají se tu? Funguje tu lépe politika? Dá se tu utajit korupce, když je to tak maličký ostrov? Vidí tu jeden druhému do talíře a nutí to lidi chovat se hezky nebo je to stejné jako u nás, kde jsou lidé anonymní a špatné chování prochází i politikům? Doufám, že se k nim dostaneme trochu blíže a ověříme si načtené informace. Dívám se po billboardech a váhám, zda mi ti jejich kandidáti jsou sympatičtější než ti naši nebo ne.

Obědváme v přístavu

Nadšeně se vracím domů s tím, že se hned pustím do vaření. Je už docela dost hodin a tak navrhuju, že rovnou uvařím i druhé jídlo a dáme si místo snídaně brzký oběd. Jenže to jsem netušila, že Roman během mého nakupování našel zajímavou restauraci, kam chodí místní. Má jasný plán  – chce mě vzít na skvělé místo, které našel. “Tak nevař, skočíme si na oběd, okoukneme to koupaliště a můžeš uvařit večeři,” navrhuje a většina žen by byla nadšená. Já se však nemůžu ubránit zklamání. Já si chci trochu zavařit v téhle prima kuchyni, mám suroviny, mám i fazole (luštěniny mi fakt už moc chyběly!) a mám jít do restaurace??? Nechci být nevděčná, přemlouvám sama sebe, že kdybychom byli bývali zůstali v hotelu, taky bych nevařila a tady budu mít ještě 5 dní možnost vařit, navíc jsem si přece chtěla od vaření odpočinout. Neochotně se tedy vyprávím a celou cestu mlčím a přemýšlím, jak se může stát, že se z tak velkého odpůrce vaření, jakým jsem byla, stane někdo, kdo je zklamaný, když ho partner chce vzít na oběd do restaurace. Vyrazila jsem v žabkách a šatech, jdeme pořád dál a dál z centra. Vítr mi bere klobouk, Roman hledá cestu. Ptá se místního pána, kde je Porto restaurant. Dědeček udělá rukou veliké kolo a ukáže, že to musíme celé obejít. A tak jdeme dál a dál, ven z města, po hlavní silnici kolem průmyslové části. Fotím si přístav a okolí. I tohle je Madeira. V duchu vrčím, že už bych dávno měla uvaříno a mohli jsme už být na pláži, jak bylo v plánu. Nahlas neřeknu nic a dál je slyšet jen moje žabky. Kdybych tušila, že jdeme na túru, obula bych si jinak.
Když dojdeme podle navigace do cíle, je před námi opuštěná betonová budova, nikde ani živáčka. No super, takže to ani není v provozu! V duchu běsním, protože tohle je fakt ošklivé místo, ale Roman se nevzdává a jde se podívat. Dveře jsou otevřené a uvnitř živo, v televizi na zdi běží zprávy a pár lidí sedí u stolu s plným talířem. Nasadím roušku a vstoupím do něčeho mezi sportbarem a restaurací. V cestě máme pultík s várnicemi a za plastovou stěnou slečnu v roušce, která lidem ve frontě nandavá na talíř na co si ukážou. Bublám vzteky, když vidím v první chvíli jen kuřecí stehna a jiné masové pokrmy. “To si ani nemůžeme sami nandat?” supím česky nahlas, ale Roman je naprosto nadšený. To je přesně, co hledal. “Budeme jíst s místníma, Tripadvesor to doporučuje jako super street food, podívej, co je tu všechno na výběr.” A už je na řadě a už říká: “A little bit of this, little bit of that (trochu toho a trochu tamtoho),” ukazuje přes plast a slečna nandavá až je talíř plný. Já se mezitím uklidním pohledem na teplou i studenou zeleninu, vidím tu cizrnu i fazole a začínám se trochu těšit. Vždyť mi dneska ještě ani nesnídali! Hned si v duchu argumentuju, že ty fazole ani cizrnu nevařili, že to tam vyklepli z konzervy, které jsem viděla v obchodech, ale nakonec si taky nadiktuju svůj talíř a usedáme. “Teda na fotce to vypadalo úplně jinak,” ukazuje mi Roman fotku, kde je krásně prostřený stůl s látkovým ubrusem, ubrousky, květiny a krásně oblečení lidé. “To tu asi zrovna byla nějaká svatba.” Vedle u stolu zasedá parta 10 mužů. Všichni mají podobné pracovní oblečení, stejné logo. Vcházejí v roušce, nechají si nandat a sednou ke stolu, kde roušku sundají. Začínám se bavit a s jídlem mi stoupá dobrá nálada. “Takový výběr neměli zatím nikde, to uznej,” snaží se Roman ještě vylepšit situaci a já to uznávám. Při placení zjišťujeme, že cena je třetinová oproti jiným našim obědům. Tak fajn, bylo to dobré, cena fajnová, ale teď už budu vařit já! Cestou jsem se stavila na záchod a to byla zásadní chyba. Něco tak odporného už jsem dlouho neviděla. Tady byla rouška fakt na místě. Ne, ne, sem už nepůjdeme.

Mořské koupaliště

Venku se mezitím udělalo pořádné vedro. Cesta zpátky byla dlouhá, my špatně obutí a před horkem se na asfaltce nebylo kam schovat. Zavolali jsme taxík a vrátili se do městečka. Teď se fakt těším do vody. Zaplatili jsme vstup a našli si místečko pod skalním převisem. Deštníky na horním patře koupaliště dnes kvůli velkému větru nedávají, jestli chceme deštník, tak musíme dolů. Jdeme dolů, odložíme tašky a hupsneme do vody. Řádně se osvěžíme a pak si Roman vybalí vodovky a štětce, já se pustím do knížky. Četla jsem a četla, až jsem musela znovu do vody. Knížku jsem dočetla a přišel na mě hlad. Jdu se podívat do občerstvení. V nabídce jsou hranolky, něco jako smažená kobliha, sendviče se sýrem a šunkou. Vracím se s nepořízenou. “Vem si klidně to moje ovoce,” říká Roman, když vidí, že mi ty dvě slívy k svačině nestačili. Když se do něčeho zabere, tak nepotřebuje jíst. Já ale dočetla knížku a přišel hlad. Slupla jsem i ty jeho slívy a začala se nudit. Tak nebuď hloupá, říkám si, máš čas, jsi u vody, je teplo, tak dělej to, co tě baví a nemáš na to čas. Začala jsem tedy meditovat. Já byla tak zabraná do meditace a Roman do malování, že jsme si vůbec nevšimli, že už všichni odešli a obsluha skládá lehátka. Je večer, stmívá se, ochladilo se a my máme pořádný hlad.

Večeře

“Tak půjdeme domů něco uvařit?” navrhne Roman v domnění, že mi udělá radost. Jenže to nezná ženské uvažování. Co bylo ráno špatně, je teď dobře a naopak. “To zrovna!”. Jsem tak vymeditovaná a odpočatá, že mě chuť dělat dnes ještě cokoli naprosto přešla. “Jdeme do restaurace. Mám hlad.” odpověděla jsem a šli jsme.
Zkusili jsme ještě jednu další restauraci v Canicalu, jestli třeba nepřekvapí jinou nabídkou, ale nepřekvapila. K rybě a krevetám jsme tedy objednali alespoň rýži místo hranolek a salát. Jaké překvapení, když dorazilo jídlo s hranolkama a rýže nikde. “We ordered rice,” říkám slečně, že jsme si objednali rýži. A ona ukazuje na hranolky, že přece máme “fries”. Já chvíli opakuji, že chci rýži, ona chvíli opakuje že přece máme ty hranolky a pak mi to dojde – zní to podobně. Rajz nebo frajz se v tom rámusu snadno přeslechne. Když se konečně dohodneme, tak donese rýži a hranolky, že máme v ceně té ryby. Ze zvědavosti a taky z hladu jsem si hranolku vzala. Čekala jsem, že mi slaná a křupavá brambora po letech, co nic takového nejím, přijde chuťově výrazná a potěší rozjitřelé chuťové buňky. Ale opak byl pravdou, další jsem si už nevzala a ani Roman je nedojedl, zůstaly na stole.

Doma si dám sprchu, mazací rituál a nadšeně vyhazuji jednu vyprázdněnou lahvičku. Kus mazací mise splněn. Teď ještě musím Romanovy vysvětlit, že jeden den (vlastně jen odpoledne) na koupališti byl fajn, ale že mi to úplně stačilo. Sice mám ještě dvě další knížky, ale radši bych zase někam na výlet, do přírody. To město a pláž není nic pro mě. K mému překvapení má plán na zítřek už vymyšlený: “Neboj, zítra budeme mít zase skútr a vyrazíme.” Hurá!