Děti a dospělí, co si ještě umí hrát

Dnešní děti si neumí hrát

Vidíme to velmi často. V našem okolí, u našich přátel, když přijedou na návštěvu s dětmi, na akcích, na které jezdíme s jinými partami známých. Děti tráví hodiny u mobilů a tabletů, ať jsou na horách nebo na vodě. Když přijdou k nám, mají před domem trampolínu, pískoviště, ohniště, louku, les, dá se jít koupat k řece. A tolik dětí si sedne na gauč, vytáhne krabičku, připojí náhradní zdroj a začne se shánět po wifi. Když je nedostanou, děsně se nudí. A pozor, nemyslím jen otrávené puberťáky, které vezmou rodiče k pošahaným alternativním kámošům na výlet, na který oni vůbec nechtěli. Myslím i malé děti. Začíná to velmi brzy, některé děti už do kočárku-sporťáku dostávají mobil s hrou, když jde máma na kafe s kámoškou. Tak to vídám běžně ve městě. A tam někde to zřejmě začíná.

My nevíme, co máme dělat

Teď nedávno byl zrovna Roman s holkama na apaluše (akce pro tatínky a děti) a ukazoval mi po návratu domů statické obrázky sedících dětí na pokojích s krabičkami v ruce a tupým výrazem ve tváři, když se jich ptal, co dělají. “Prodávám farmu,” pravila holčika.“Střílím nepřátele,” děl chlapeček. Dvě kamarádky spolu na pokoji seděly proti sobě a hrály každá jinou hru. “A proč si nehrajete spolu?” ptal se Roman. “To by asi spolu nefungovalo dohromady,” odpověděla váhavě jedna. “Já myslel jako třeba na schovku,” vysvětlil Roman, co mínil slovy hrát si spolu. “No my ale nevíme, co máme dělat, ” odpověděla.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Venku hromada sněhu, boby a sáňky, v baráku dvacet dětí. A ony nevědí, co mají dělat. Jiné dvě takhle spolu seděly u jednoho tabletu na záchodě. Jedna zadek v míse, druhá pod ní. Na otázku co tam dělají odpovídaly stejně zasněně a mimo jako jejich kamarádi na pokojích. Až na třetí dotaz co ještě dělají si ta nahoře vzpomněla: “No a já kakám.” Moc jsme se tomu nasmáli, ale k smíchu to vlastně vůbec není. Roman ještě natočil pár momentů, kdy chtěli s kamarádem děti zaujmout hrou na kytaru. Marně. Naštěstí se tatínkům podařilo děti vylákat ven a když už byl přímo zorganizovaný program jako bojovka nebo hledání pokladu, tak se děti rády zapojily. Menší i větší. 

Doba je jiná

Já to vím, že je to vývoj, že čas nezastavím. Nejsem proti, sama moderní technologie využívám. Ale tyhle děti (a často i dospělí), co jsou zcela pohlceni virtuálním světem, mi nejdou na rozum. Kam se to řítíme, ptám se sama sebe, když tak pozoruji okolí. U nás doma to funguje jinak a ti, kdo k nám přijedou na návštěvu tvrdí, že je to poznat právě při komunikaci s našimi dětmi. Že v porovnání s jejich dětmi nebo vnoučaty jsou mnohem více přítomné, umí se vyjadřovat a komunikují, místo aby byly zalezlé v pokojíčku u počítače. My si to jinak ani představit neumíme.

Dokonalá komunita

Že děti bez mobilů a počítačů fungují lépe jsem si potvrdila docela nedávno, když kamarádka zorganizovala hory i s kuchařem. Jelo nás tam 10 dospělých a 11 dětí. Jen jsme se sjeli v chatě, děti vytáhly hry, šaty, papíry, pastelky, pistole, klobouky a obsadily celou chatu. Holčičky se česaly a hrály si na princezny, kluci lítali po chodbách se zbraněmi a zatýkaly zloděje. Větší děti hrály scrabble, karty, četly si, kreslily si. Naše Markétka si vzala učení a učila se. Před chatou se vyřádily se sněhem, nejvíc je bavilo hrabat sníh a stavět domečky pod keřem. Jeden večer si zorganizovaly diskotéku. 

Větší děti ulevily maminkám těch nejmenších, protože je na chatě snadno zabavily, venku je nadšeně povozily v kočárku, večer někdy přečetly pohádku. Prostě dokonalá komunita. 

Děti nás dospělé v podstatě celých 6 dnů nepotřebovaly! Nikdo jim nevymýšlel program, nikdo nic neorganizoval. Samozřejmě krom lyžování, na které jsme vyráželi někdo dopoledne, někdo odpoledne, někdo i dvakrát denně. Většinou jsme si museli svoje děti najít někde v chatě nebo kolem ní. 

Lyžařská partička

I na lyžování to bylo skvělé. Některé děti vůbec neuměly sjet kopec na lyžích, natož vyjet na pomě. První den se plácaly dole pod kopcem a rodiče je tahali pár metrů nahoru, aby sjeli pár metrů dolů. Některé děti ale už lyžovat uměly, a tak nalákaly ty první, aby se přidaly. Občas pomohla rada od jiného tatínka nebo maminky, protože ta vlastní většinou svými radami způsobila pláč, stejně jako marnými pokusy vyvézt vlastní dítko na pomě na kopec nebo s ním sjet dolů. Ale tenhle strejda z naší chaty, ten to umí vysvětlit!

Během tří dnů nám až na batolata všechny děti jezdily samostatně na vleku a ve skupince dolů. A protože kopeček byl přehledný a děti samostatné, nechaly jsme je jezdit a jezdili si svým tempem kolem nich. A děti s každým dalším dnem zrychlovaly jízdu. Ke konci se nás místní ptali, kolik že je těm dětem, od kolika stojí na lyžích apod. Měli nás vidět první den!

Tak trochu jiné děti

Nedalo se přehlédnout, že tyhle děti to mají trochu jinak. Zřejmě podobná filozofie ve výživě nemá daleko k podobné výchově. První mobil se objevil až v půlce pobytu, kdy malým chlapečkům někdo pustil na mobilu pohádku. Pak samozřejmě chtěli mobil i velcí kluci a bylo hned vidět, co to s dětmi dělá. Ti, co běhaly kolem, se začaly zastavovat u stolku, kde hrál mobil. Rodiče mobil zase vcelku rychle schovali a děti si vesele hrály dál. Shodli jsme se při loučení, že příště se dětem mobil do ruky dávat nebude vůbec.

Správce chalupy sám od sebe říkal, že jsme úplně jiná parta než tam mívá. Bála jsem se, že děti, které neustále lítaly nahoru a dolů, jásaly a ječely, mu polezou na nervy, protože bydlel s námi v chatě. Ale on si liboval, jací jsme slušňáci a jak máme hodné děti. Když začal vyprávět historky z jiných pobytů, lezly mi oči z důlku a pochopila jsem.

Dospělí si taky rádi hrají

Protože někteří měli s sebou i malinké děti, co se ještě museli uspat nebo dokonce nakojit, trvalo nám vždycky večer dlouho než jsme se sešli v jídelně. Ale pak to stálo za to! Každý den jsme dlouho do noci hráli stolní hry nebo na kytaru. Tak málo hodin tolik dní za sebou už jsem dlouho nespala. Ale stálo to za to! U hry Alias jsme se tak nasmáli, až mi tekly slzy.

Když jednou vzal Roman kytaru dolů ještě než šly děti spát, děti se seběhly a obklíčily náš stůl. Když zahrál rychlou písničku, nadšeně tančily a po chvíli se přidali i rodiče. Tančily všichni, i paní kuchařka. Zpívalo se, tančilo se, dělal se had a já se nemohla ubránit srovnání s tím, co natočil Roman na podobné akci o pár týdnů dříve. Nebe a dudy!

Televize

Že je v jídelně televize, jsem si všimla až po pár dnech, když si správce chaty pustil olympiádu. Překvapilo mě, že se nikdo nepřidal. Když dokoukal, co ho zajímal, televize se zase vypnula. Ani děti s televizí neprudily. Naše jsou zvyklé, že k obrazovce v obýváku nevede televizní signál, že jí máme spíš na pouštění hudby a že u nás běžně televize nehraje, ale ani jiné děti nechtěly třeba pustit večerníček nebo něco podobného.

Zdravá strava

Ne všichni, kdo přijeli, jsou zvyklí se takto plně stravovat. Někdo takhle jí víc, někdo méně. Jeli s námi dokonce kamarádi zvyklí na úplnou klasiku, kde tatínek i synové sabotují cokoli zdravého. A i těm šmakovalo! Pozorovat je, jak si chodí pro přídavky, to bylo něco. Některé děti nechávaly některé složky talíře, jiné si ty stejné chodily přidávat. Pro naše děti to byl hotový ráj. Hlavně to, že měly každý den k svačině dezert. No a já si samozřejmě ráda odpočinula od každodenního vaření, přitom to bylo naprosto po našem a velmi chutné.

Ještě to existuje

Celá tahle akce byla pohlazením pro moji duši. Jednak jsem díky skvělé Jitčině organizaci neměla vůbec žádné starosti se sháněním chaty, kuchaře, vařením apod., jednak mi to připomnělo hezčí část mého dětství. Ty momenty, kdy se na něčí chatě sjeli tety a strejdové, společně se vařilo, jedlo, hrály se hry a hlavně se muzicírovalo. Jak jsem dospívala, moji rodiče i mnoho tet a strejdů se rozvedlo, už jsme se nescházeli. Když jsem podobné akce začala organizovat v rámci své práce, nikdo už nehrál na kytaru, u ohně se pouštěla hudba z CD z otevřeného auta….

Stýskalo se mi po starých dobrých časech, kdy jsme nekoukali do mobilu ani do tabletu, ale do ohně a zpívali písně o lesích a řekách. Měla jsem i jako dospělá svojí partu, kde se hrálo na kytary, ale život a práce nás rozmetala do všech možných koutů a už se tak často nevídáme. Až změna jídelníčku a noví lidé, kteří nám s ní přišli do života, mi vrátila tyhle staré časy. Na většině akcí, na které s dětmi jezdíme, to takhle dopadá. Sedíme u ohně, zpíváme, hrajeme hry a moje vnitřní dítě je šťastné. Přes zimu se toho moc nekoná, proto mě tahle akce tak moc potěšila. A mám velikou radost, že jsou ještě rodiny, kde se umí bavit bez mobilu, bez počítače, kde si večer umějí sednout a hrát hry, zpívat a tančit. Mám radost, že to ještě existuje.

Díky, Jitko, že jsi to zorganizovala! Díky, kuchaři, že jste nám tak skvěle vařili. A díky vám, mamky a taťkové, že jste mi dovolili publikovat fotky z akce a že jste vytvořili tak príma atmosféru každý večer.

Jak to vidíte vy?

Zajímalo by mě, jakou zkušenost máte ze svého okolí nebo rodiny vy? Umí se děti kolem vás nebo ve vaší rodině zabavit? Mají vaše děti k dispozici mobil, tablet, počítač? Jsou v zajetí moderních hraček nebo jdou raději ven s kamarády?  Koukají na televizi nebo raději čtou knížky? A co dospělí? Umí se ještě bavit bez těchto vymožeností?