Domškoláctví jako cesta k sobě

Dva roky školy doma

Děti učíme doma 2. rokem. Syn je teď ve 3. třídě na individuálním vzdělávání (zkráceně IV), brali jsme ho ze školy po první třídě a dcera je letos doma v tzv. povinném předškolním roce.

Kdybych měla ty necelé dva roky nějak shrnout, použila bych slovo vděčnost, i když je jasné, že jsme si zažili i nepříjemné chvíle (hlavně co se týče přijetí, resp. nepřijetí rodiny). V konečném důsledku to ale stejně vnímám pozitivně, protože co si budeme povídat, ono o to učení nakonec zas tolik nejde. Jestli děti za něco miluji, tak je to schopnost otevírat naše 13. komnaty a tím nás jemně přimět k tomu, abychom si to v sobě konečně vyřešili, zpracovali a hlavně pustili. A tak se za ty dva roky, co učím děti doma, cítím, jak kdybych udělala kvantový skok. Samozřejmě pořád je co řešit, co čistit a co odblokovávat, a nedělám si tím pádem iluze, že odteď už to bude jen slunce, duha a jednorožci. Každopádně ale cítím, že ty největší balvany už by snad měly být odvaleny a teď už zbývají jen menší kameny a štěrk, a to už by se mělo odklidit celkem snadno.

Děti budou vždycky v pohodě

Zrovna nedávno jsem říkala svému muži, že mi přijde, že děti, které se učí doma, budou vždycky v pohodě, když mají dost bezpodmínečné lásky, bezpečného a podnětného zázemí a dostatek času na bádání. Ta největší práce na domškoláctví mi přijde, že je na nás rodičích. Všechny ty naše strachy, vzorce a převzaté rodové zátěže nás bohužel v životě ovlivňují víc, než by nám bylo milé. A tak není nic snadnějšího, než ten pytel smetí konečně odložit. Člověk opravdu o nic důležitého nepřijde 😊. Dětem se uleví taktéž a o tom to podle mě je – nepředávat už hlavně tahle omezení dál.

“Tradiční škola, jak je nastavena, zabíjí v dětech kritické myšlení. Proto dospělí naletí populistům, kdejaké hlouposti, to je přesně to, k čemu byli trénováni od první třídy, nebo mateřské školy. Jeden správný názor, ten, který pochází od autority, stačí jenom zopakovat a budeme úspěšní.

Škola jde, aspoň podle mě, proti tomu, jak ten mozek funguje, není tam bezpečí a není tam ani smysluplnost. Už dlouho mám prostě za to, že platíme moc velkou daň za to, že ty děti ze škol něco umí. Já neříkám, že škola nenaučí nic, ale ta daň je tak vysoká. To je tak neefektivní systém. Proč pořád dospělí machrujou na ty děti? Nejspíš zapomněli, že si dřív taky hráli a zlobili a měli z toho srandu. Škola má v sobě navíc ďábelský mechanismus. Už od první třídy vnuká dítěti pocit, že si může za všechno samo: Kdyby ses víc učila, dávala víc pozor, kdybys nezlobil. Je to hozeno na to dítě, že si může za vše samo. Nemá sice motivaci to nějak změnit, ale je to jeho vina. A z těchto dětí vyrostou rodiče, kteří věří, že si za to dítě může samo, takže ho dusí. Je potřeba těmhle blbostem přestat věřit, budovat svou sebeúctu. Děti jsou velmi pružné, velmi inteligentní, nedělají si starosti s tím, co bude. Pracovat na sobě musíme my.” Jana Nováčková

A jak se nám s domškoláctvím daří?

Jedním slovem bych mohla říct, že skvěle, ale to bych pak neměla o čem psát :-). Fakt je ale ten, že od té doby, co jsou obě děti doma, neskutečně ožily. U staršího dítka proběhlo cca měsíc až dva po odchodu ze školy tzv. proces odškolnění, kdy jsem si mnohokrát říkala: „ty bláho, ať už to skončí“, protože byl synek jak utržený ze řetězu. Hůř se to vysvětluje někomu, kdo tím neprošel, ale on byl vážně tak moc šťastný a zároveň tak moc nevěděl, co má teď dělat, že se podle mě choval jak právě propuštěný vězeň. O vězních toho sice moc nevím, ale zhruba tak nějak si představuji neprávem odsouzeného člověka (podobnost školy s vězením je zde čistě náhodná). Náš synek v té době třeba vyběhl na zahradu a z plna hrdla zakřičel: SVOBODAAA (žádný z našich sousedů se tak nejmenuje). V té době byla trošku výzva domluvit se na tom, aby v tom bylo dobře nám všem, ale zvládli jsme to. Sedávali jsme skoro každý večer v kruhu u svíčky a ladili se. A protože energie kruhu mimo jiné vyvolává vlnu empatie a rovněž pomáhá vytvářet důvěrný prostor, kdy zažíváme pocit, že nás někdo vidí a slyší, tak byla jen otázka času, kdy to přijde.

Krisťa si třeba moc přál mít doma stejné učebnice, jako měli jeho bývalí spolužáci. Netrvalo však dlouho a zjistili jsme oba, jak nás to takhle vlastně vůbec nebaví. Protože jsme ale oba celkem tvrdohlaví a rádi trénujeme svou vůli, chtěli jsme to s učebnicemi dotáhnout až do konce. Přeskakovali jsme stále stejná cvičení a smáli se u toho při představě, co by na to řekl jeho bývalý učitel. Mezitím jsme ale nepřestávali pátrat a hlavně si naciťovat, jak bychom to potřebovali, aby nám v tom bylo dobře. Díky tomu jsme třeba objevili prima weby, montessori pomůcky, aplikace, hry, mluvící knihy, zajímavé encyklopedie atd., z čehož prakticky vycházíme doteď.

Parkourista a umělkyně

Náš synek je od malička vyloženě pohybově nadaný, což po mně rozhodně nemá :-). Taky je to velký šoumen a bavič, takže ač jsme s mužem raději ti za oponou, náš syn je vždy hodně vidět a když není vidět, je aspoň slyšet. Je to takový náš Pepin, který má podle nás slušně našlápnuto, ať už ve světě sportu, mediích nebo obojím. Většinu času mluví a u toho skáče, je to prostě chodící radost :-). Takže se i kvůli tomu učíme tak nějak neustále přirozeně a hlavně za pochodu, resp. poskoku. Věci, které nás zrovna zajímají, nebo nám přijdou smysluplné, bereme s sebou do vlaku, na procházky, na výlety.

Například díky tomu, že syn hodně čte, miluje třeba Čtyřlístek, má tak nějak přirozeně cit pro češtinu. Už se jen naučit interpunkci a pár dalších detailů a má prakticky hotovo. Věřím, že až to pro něj bude důležité, zvládne to za pár dní. Fakt netuším, proč bych ho měla trápit s něčím, co dávno ovládá, ale co klidně jinak zabere půl učebnice. Ale prý je to tak koncipované kvůli dětem ve škole, aby to časem pochopili všichni. Jak jsme ale doma jeden na jednoho, tak má prakticky neustále okamžitou odpověď, pozornost a podporu. A já se pak s dovolením chodím dobíjet do lesa, protože co si budem povídat “i matky mají své dny”. :-))

Naše holčička je zas umělecky nadaná (pracovně ji říkáme: naše umělkyně) je velmi citlivá a jemná, vypadá jak andílek s velkýma očima a blonďatýma vláskama. Ale my, co ji známe déle, víme, že za tím andílkem je i geniální vyjednávačka a velmi sebevědomá holčička, která ví, co chce a která nemá absolutně problém říkat věci narovinu. Luc moc ráda kreslí a tvoří krásné věci, aneb jak sama říká: „umělci to mají vždycky krásný“. Taky miluje zvířata a to tak moc, že při každém našem putování nás všechny hlídá, abychom nešlápli ani na toho nejmenšího broučka. Od narození odmítá maso, i ryby, ne, že bychom jedli maso denně, ale rybu si čas od času rádi dáme. Naše Lucinka však nikdy. Nechápe, proč by kvůli nám měli zabíjet byť i jediné živé zvíře, když máme co jíst.. (její slova)

A tak si prostě tak žijem, v pohodě, svobodě a lehkosti. Děti jsou velmi lačné po informacích, takže neustále děláme nějaké projekty. Teď u nás třeba frčí přírodní živly, takže děláme velký projekt o tsunami a spol.. Syn pak točí videa o parkouru (hlavně babičky ho žerou) a shorty – nebo jak se tomu říká – tam já už se dávno nechytám, a desítky dalších věcí. Neustále něco vyrábíme, zkoumáme a studujeme. Pořídili jsme si třeba mikroskop, to je fakt super věc. Nechali jsme kvůli tomu zplesnivět jablko, a tak mi přijde, že my snad ani nemáme šanci zestárnout :-))

Sečteno a podtrženo

Já tu naši domškoláckou bandičku vážně miluji, kor když se k nám ještě přidají další domškoláci, které občas hlídám, to je pak radost dvojnásobná. Mou taktikou je, že děti minimálně dvě hodiny lítají venku, dokud je to nepřestane bavit. Pokud neubližují sobě, druhým nebo neničí věci, tak do jejich (v mých očích) divokých her nezasahuji. Poté se nejraději vrháme na pracovní činnosti jako je vaření, pečení nebo vyrábění a stihneme u toho probrat matiku, fyziku, přírodopis a někdy i tu češtinu. A o tom to podle mě je.

“Toltécká cesta k osvobození pramení z toho, že se člověk odnaučí vše, co se naučil.”

Zjistila jsem totiž, že když mají děti čas a prostor, tak se velmi rychle projeví jejich silné stránky a talenty, které škola potlačuje, protože tam to funguje přesně obráceně. Nebo-li když je někdo v něčem dobrý, nezájem, ve škole je bohužel na prvním místě to, co dětem nejde. Třeba spočítat sinus z pětadvaceti. Teď teda schválně přeháním, vůbec netuším, jestli nějaký sinus z 25 existuje, z matiky jsem na střední skoro propadala, protože mi nedávala smysl. Smysl mi začala čísla dávat až v posledních letech, kdy se mi otevřel svět numerologie, která by se podle mě mohla spíš vyučovat nebo aspoň doplňovat klasickou matiku. Úplně si teď představuji, jak by si učitelka spočítala tabulku všech dětí, které má ve třídě. Díky tomu by pak viděla, jak má s jakým dítětem mluvit, jaké má dary, talenty a předpoklady. Podporovala by děti barvami, které by jim dělaly dobře, protože numerologie je i o barvách. No nebyla by to krása?

Marek Herman jednou řekl krásnou větu: “Mezigalaktickou pitomostí dnešních škol je, že drtivou většinu z toho, co vás tam učí, nikdy v životě nebudete potřebovat. Nikdy. Celý tenhle systém není nic jiného než zločin. Ubíjí ve vás spontánní učení, umrtvuje ho, zabíjí. Cílem českého školství totiž není umět, ale dělat zkoušky!”

Ok, bylo to delší, uznávám, ale vidím to bohužel stejně. Děti totiž nechodí do školy, aby se něco naučily. Povinná je nakonec docházka, ne to vzdělání. Přirovnala bych to třeba k TV, kde taky nejde o to, aby se na ní někdo koukal, ale hlavně, aby ji nevypnul.

Tramtararaaa, budu končit

Jestli to už náhodou z mého psaní nebylo patrné, tak domškoláctví je za mě jednoduše úžasná škola života a jedna z nejlepších voleb, jakou jsem kdy učinila, resp. jsme učinili. Ze srdce to doporučuji všem nebo minimálně těm, kteří se nebojí vystoupit ze systému. On totiž ten systém, v kterém žijeme, funguje jenom proto, že my si myslíme, že jsme bez něj úplně ztracení. Jenže systém tady není pro nás, ale my jsme tady pro ten systém. A když budujeme ty vztahy, tu jistotu zevnitř, tak pak nepotřebujeme tu jistotu a kontrolu zvnějšku a všechny ty nesmyslné zákazy a příkazy. Každý z nás může dělat každý den jeden krůček a to úplně stačí..

S láskou

Naďa

P.S.: věděli jste, že škola znamená latinsky volno?