Duše se dusila (Alena, 85 let)

Věčná únava

Cítila jsem se velmi unavená. Vždycky. Celý život jsem se cítila po každé fyzické námaze několik dnů velmi vyčerpaná. Překlady na počítači, kterými jsem si poslední desetiletí přilepšovala k důchodu, byly pro mě taky vyčerpávající. Přikládala jsem to hlavně úrazům. Při střetnutí s nákladním autem bylo a je mým hlavním přetrvávajícím problémem porušení lymfy, která mi funguje velmi slabě. Ale uvědomila jsem si, že to nebude jen tím. A začala jsem vzpomínat.

Přemýšlela jsem, odkud se bere ta moje věčná únava? A že to vlastně není jen únava fyzická, ale i psychická. Taková slabší chronická deprese… Kdy to vlastně začalo? Jak dlouho už se takto cítím?

Sada na podzimní detox
Stáhni si ZDARMA

Tady někde to začalo

A jak tak po tom pátrám, najednou vidím sebe samu jako malou po prodělaných dětských nemocech. Byly to hlavně průdušky, pak tuberkulóza v 7 letech, kdy jsem byla skoro rok v léčebně bez mámy. Vidím se už od 16 let pracovat v kanceláři, kde se kouřilo, a já mydlila celé dny do staré Underwoodky. Musela jsem přerušit studium na sociálně-právní škole a pomoct mámě uživit celkem pět krků. Mívala jsem často angíny. Dneska už vím, že psychosomaticky je to projev potlačeného nesouhlasu.

Život s psychopatem, astma a menstruační bolesti

Pokračuji dál a vidím se jako matka dvou synů a pak rozvedená matka. Podepsalo se na mně, že jsem připustila 14 let života s psychopatem (oficiální diagnóza jeho psychiatričky, která mi radila rozvézt se a poslala mě na skupinovou psychoterapii, kde jsem se příběhy druhých velmi posilnila; paradoxně jsem si pak říkala, že žiju jako kněžna oproti příběhům dalších účastníků.) V šedesátých letech se o tom ještě moc nemluvilo, ani o domácím násilí. Plíživě jsem si vypěstovala astma (duše se dusila). Měsíc co měsíc mě vyčerpávaly kruté menstruační bolesti.

Snaha o rozvod

O Vánocích 71 jsme byli u přátel, žádost o rozvod už byla podaná. Nemohli pochopit, co se to „najednou“ stalo? Nejen já, i muž byl zjihlý, nečekal to a celé dva roky nevěřil, že to dotáhnu do konce. Jak bych mohla opustit tak dokonalého muže? U rozvodového řízení tehdy byly komise na ochranu rodiny, 4 přísedící ženy (pro mne baby komunistky), které mužovi všechno věřily a říkaly: “Takovéhle manželství máme rozvést?!” A tak následovalo odročení za odročením, manžel si bral jednoho svědka za druhým, ale žádný ho nepodpořil, všichni mluvili v můj prospěch. Stařičkého advokáta, kterého mi přidělili, jsem musela pochopitelně platit, tak byl spokojený a spíš mi škodil, než pomáhal. Po dvou letech jsem toho měla dost, nervově jsem byla na zhroucení, projevovalo se to už i v zaměstnání, tak jsem ho vypověděla a šla se poradit s právě nastoupivší mladou soudkyní. A bylo další řízení bez advokáta, těm babám soudružkám jsem řekla, že prodlužováním řízení škodí hlavně dětem nejen po citové a psychické stránce, ale i tím, že mě, jejich matku, stálým odkládáním okrádají o peníze, které rostoucí děti potřebují na oblečení a stravu, a hlavně že potřebují, aby už byl doma klid. A soudkyně řekla: “Rozvod se potvrzuje”. Tím to nekončilo, klid ještě nebyl. Musela jsem podat žalobu, aby se vystěhoval. To šlo celkem snadno, protože byl hlášený u své pražské tety, aby nepřišel o její byt. Nicméně jsme museli ještě celý rok vydržet. To bylo moje heslo: Vydržet!

Když to teď vytahuji z archívu mé paměti, tak se musím usmívat, jaké absurdnosti jsme tehdy prožívali jen proto, že jsme se nedokázali normálně lidsky domluvit. A to v podstatě na ničem.

A pak jsem byla matkou samoživitelkou s dvěma syny, kteří jen jak dospěli, emigrovali do Německa. Stala se ze mě opuštěná matka žijící se svou o 30 let starší matkou.

Jak jsme tehdy žili

Třináct let, ještě před syny, v roce 1969, emigrovala nejmladší sestra s rodinou do JAR. Žili jsme tehdy ve velkém bytě s mámou ve 4. patře bez výtahu tři generace: 6 dospělých a tři děti. Otec už nežil, a když zemřela prostřední sestra, zůstaly jsme se stárnoucí nemocnou mámou ve velkém bytě samy dvě. Jak se ceny bytů po ‘pádu železné opony’ zvedaly geometrickou řadou, a když odešla i máma, musela jsem mít spolubydlící, abych to utáhla. Až se mi podařilo po 50ti letech přestěhovat do malého bytu v pavlačovém domě u Vyšehradu, kde zase nebyla žádná úklidová místnost, dveře na záchod u jídelního stolu a další nedostatky, avšak pouhých 5 minut na Vyšehrad. To bylo fajn.

Boreliózu nikdo neznal

Taky jsem prodělala lymskou boreliózu, neléčenou 5 let – nevěděla jsem o ní, takže si ve mně zařádila. Napadla nervovou soustavu, klouby, podkoží a velmi zpomalila srdce. Doktor mě, když jsem mu popisovala nenormální únavu, neposlal ani na rozbor krve. Vlastně se o této klíšťové nemoci tehdy ani v lékařských kruzích moc nevědělo, sledovala se jen klíšťová encefalitida. A já neměla sílu o sebe bojovat.

Návraty, emoce a přechod

Po otevření hranic se synové vrátili, brzy přiletěla na návštěvu napřed sama, pak i s již dospělými dcerami sestra s Jihoafrické republiky – opět velmi emoční roky. Po smrti svého muže (rakovina) se jen těžko, v cizí zemi, s dvěma malými dcerkami, rodina daleko, vpravovala do nové role samoživitelky.

Protože jsem byla stále unavená, do toho velmi bolestivý přechod, který trval celé dva roky, využila jsem možnosti zůstat pár měsíců doma, měla jsem již odpracováno 32 let, ale věkem jsem na důchod nárok ještě neměla. To se pak podepsalo na nízkém důchodu.

Naučila jsem se nedat na sobě nic znát

Postupně jsem se dostala k bylinným tinkturám z pupenů na boreliózu, k józe a východnímu učení. Četla jsem dobré knihy, víc jsem uvažovala o životě a začala potkávat moudré lidi. Začala jsem sledovat svůj podivný úděl z jiného úhlu pohledu a jasně vidím, že moje únava je spíš psychického původu – v hlubokých emočních rodinných příčinách. Proležela jsem kolikrát hodiny, někdy i dny, ale když jsem vyšla ven, tak to nikdo na mně nepoznal, doteď mi nikdo ani moje roky nevěří. Pracovala jsem celý život v administrativě různých podniků, samí nadřízení muži, prvních dvacet let jako sekretářka (holka pro všechno), tak jsem se naučila vypadat dobře, i když mi dobře nebylo.

Jím jinak a všechno se zlepšuje

Už je všechno lepší. Už jsem s vámi v Klubu několik let, prošla jsem i některé kurzy na Jíme Jinak. Jsem sice vegetariánka víc jak třicet let, ale ještě jsem si podle JJ neupekla ani chleba ani žádný dezert! A přitom mám ráda sladké.

I borelióza je již v mezích – snažím se chodit, ještě si po těch pádech musím spravit kotníky. Když je toho na mě moc, tak jsem ráda, že si udělám rýži se zeleninou a s tofu, nebo rýžovo-kukuřičné těstoviny s nějakou, třeba houbovou, omáčkou. Sem tam se mi podaří udělat nějakou palačinku nebo polévku. Shodila jsem 5 kg (ze 70 na 65), ale v pase jen 2 cm (z 88 cm na 86 cm), tak mám velkou motivaci pokračovat, i když to tak snadno nejde.

Na chlebu (s máslem) mám stále ještě skrytou závislost. Z mnoha závislostí jsem se už dostala: kdysi dávno víno, maso, před rokem kofeinová káva, čokoláda. Naštěstí jsem nikdy nekouřila, vidím, jak to nemají lidé snadné a po pokusech se většina zase ke kouření vrací.

Mám již potvrzené, že když nevydržím (absťák tak jednou za tři týdny :-) a koupím si chleba či jakékoli pečivo z pšeničné a žitné mouky, tak si sice pochutnám, ale pak se cítím ještě více unavená a přibírám. Když výrobky s lepkem dokážu vynechat, jsem čilejší a váha jde pomalu dolů. Tak mým velkým přáním je upéct si chleba, který by mi chutnal a nepřibírala jsem po něm. Recept na něj a další dobroty jsem si už z vašich stránek opsala. Vlastně nic víc ani nepotřebuji.

Zkouším a učím se

Vegetariánů, veganů a tím i dobrých restaurací přibývá. Vzpomínám, jak před třiceti lety byl v restauracích (v některých ještě i dnes) k dostání jen smažák s hranolkama a tatarkou a servírky byly přesvědčené, že čočková polévka či bramborák s uzeným masem jsou přece bezmasé.

Jsem vegetariánka přes 30 let a mám ráda rychlé a snadné recepty. Díky Jíme Jinak jsem víc zařadila cizrnu a fazole. A co nejdřív si chci udělat “bramborovou kaši”, kterou jsem měla tak ráda, z batátu a jáhel, a dnes jsem si pochutnala na pohance s kysaným červeným zelím. Dokonce jsem nakoupila řadu pro mě neznámých věcí podle vašeho seznamu, a tak zkouším a učím se.

V mém věku, a protože žiju sama, oceňuji jednoduché recepty a obrázky vašich talířů a recepty mě velmi inspirují.

Žiju a ráda

Neumím to s Facebookem a jinými sociálními sítěmi, neumím si vydělat peníze networkingem nebo online jako někteří moji o generaci mladší přátelé. Pro školu jsem skoro 30 let překládala literaturu a interní texty z němčiny zdarma, naplňovalo mě to duševně. Ale už jsem neměla sílu a nápady, jak se po změně režimu z kdysi sekretářky a později různých administrativních rolí přeorientovat na nové technologie a možnosti. Systémy práce a tempo moje hlava a tělo už nebere. Ale žiju! A ráda! Mám radost ze synů a vnoučat, ze všeho! Ale mám pocit, že starému člověku nikdo nevěří. Kultem je mládí, úspěch, a já všem mohu jen fandit. Fandím i vám a dalším, mně samotné se zatím přeorientovat nedaří. Ovšem flintu do žita ještě nehážu, učím se, co když třeba…?

Začínám znovu v holobytě

Zažádala jsem si o levnější byt pro seniory od městské části, protože celý můj důchod padl na nájem za byt a energie. Žiji jen ze sociálního příspěvku na byt a z podpory od synů. A podařilo se! Dostala jsem teď od Prahy 2 k 85. narozeninám byt pro seniory 40 m2. Netušila jsem, do čeho jdu, že totiž Praha předává seniorům holobyt! V kuchyni byly ve stěně jen přípojky pro vodu a elektřinu, záchod “fungující” obráceně (to byl horor) a v koupelně nebylo ani kam dát kýbl. Všechno jsem si musela zorganizovat sama. Mladší syn objednal a zaplatil stěhováky, bez jeho faktické pomoci a likvidaci v bývalém bytě, stěhování a úprav v novém bytě, kde mi složil novou postel, která přišla v prkýnkách, a naučil mě program “vše-za-odvoz”, bych se byla ani nepřestěhovala a nezabydlela. Padly na to moje malé úspory i velkorysá finanční pomoc od synů, byť mají své vlastní velké výdaje, jeden má dospívající děti na studiích a druhý již i vnoučata. Po dvou měsících řemeslníků v bytě se tu dá již žít a odpočívat, i si něco malého uvařit.
Zjišťuji však, že vlastně ani neumím vlastní domov utvářet! Co se v mládí nenaučíš, ve stáří nenajdeš – tohle úsloví platí stále. Návod na novou teplovzdušnou troubu Mora jsem ještě neprostudovala, ale novou indukční desku malého dvouvařiče si po drolících se plotýnkách starého sporáku užívám.

Potřebovala jsem půl století, abych pochopila

Chci nyní přepsat svoji životní historii, protože již vím, že vše bylo tak, jak to mělo být a jsem vděčná, že mi Bůh dopřál už teď celkem vysokého věku “ve zdraví”. Potřebovala jsem půl století (byla jsem dost natvrdlá :-)) k tomu, abych svůj příběh pochopila a rozpustila – pustila. Baví mě duchovní vědy, kvantová fyzika, jednou týdně poslouchám moudré, zkoumající lidi s otevřenou myslí pro impulzy nového věku a občas se setkávám s přáteli ‚networkery‘, kteří pomáhají lidem k vedlejším příjmům a tím také k lepšímu, zdravějšímu životu. TV nemám víc jak 30 let, díky tomu žiji tak trochu jakoby v “závětří”.

Učím se nesrovnávat

Učím se na stará kolena s nikým nesrovnávat, což nám/mně bylo dřív neustále sugerováno: “Podívej se, co ta/ten dokáže. A ty se na nic nezmůžeš.” Samozřejmě byli i moudří rodiče, kteří své děti povzbuzovali. Za svůj život jsem několikrát totálně změnila jídelníček, od typicky české kuchyně, přes čínskou (kniha Počítání nudliček) s méně masa a spíš bílého, pak vegetariánskou, a teď toužím po veganské, a hlavně co nejrychlejší. Jsem ročník 39, válečný, hladový, znavený. Malý důchod si občas vylepšuji korekturami pro jedno nakladatelství a mám za sebou množství překladů knih a textů zdarma pro Mezinárodní duchovní školu Lectorium Rosicrucianum, jejíž jsem už 30 let žákyní. Dělala jsem to vždy ráda, vlastně jsem ani nemohla jinak, byl to zřejmě můj úkol, moje poslání. Všichni jsme všechno dělali a děláme zdarma pro vyšší cíl, který nás přesahuje. Je to taková harmonie, jako v orchestru, každý žák hraje svůj part. Ale teď se cítím být na jakési životní křižovatce, nejradši bych už jen odpočívala, chodila na procházky a na programy do školy bez jakékoli povinnosti. Tam jsem mezi stejně smýšlejícími jiný člověk. Nikdo z žáků nekouří, nepije, všichni jsme vegetariáni.

Potřebuji klid a lásku

Uvědomuji si, když tak zpětně procházím svůj život, že to má co dělat s podvědomím. Že potřebuji klid a s láskou, poznáním a hýčkáním vyléčit své vnitřní dítě, které za války pilo strach z prsou mámy i slovně, pak ve škole, pak v práci, pak v ubíjejícím manželství. Líbilo by se mi teď, kdybych měla 1x týdně uklízečku a kuchařku, která by mi vařila a pekla ty Vaše dobrůtky. :-)

Žijeme v úžasném období

Máme velký úkol, neboť žijeme na přelomu dvou epoch – věku Ryb a věku Vodnáře – kdy se to staré hroutí a nové ještě není vidět, tak jako není vidět semínko pod zemí nebo embryo v břiše matky, ale existuje a roste!!! A je právě chráněno, aby mohlo vzklíčit uprostřed nepřátelských sil, které se do posledních chvil brání jako zraněné zvíře, které ví, že mu zvoní umíráček. V Bibli je to naznačeno útěkem Marie a Josefa s malým Ježíškem do Egypta před běsnícím Herodem, který nechal povraždit všechna nemluvňátka do dvou let! Každá velká kultura vyrostla na troskách té předešlé. Proto musíme být velmi trpěliví a opatrní – umírající kůň kolem sebe kope do posledního dechu. Nemusíme mu věnovat žádnou pozornost, místo toho ji můžeme věnovat tomu vzácnému novému, co v nás tak tiše a zatím neviditelně roste. A až se to ukáže, musí to být stále ještě dlouho chráněno, dokud dostatečně nezesílí.

Kdyby si toto lidé uvědomili, věděli by, že nemusí chodit na žádné demonstrace ani volby, ani poslouchat cíleně lživé zprávy – a zvíře by tak jako tak dokonalo, aniž by natropilo velké škody. Tak jako paní Zima musí nakonec vždy předat své žezlo Jaru. Celý náš život a příroda jsou symbolem, jak máme přistupovat k životu, jenže…dokud jsme nevědomí a bráníme se změně, tak trpíme. Naštěstí se mnoho lidí u nás i ve světě probouzí ze staleté narkózy jako spící Růženka a “celý zámek a všichni s ní!”

Jinými slovy, jsem velice šťastná, že jsem se dožila této úžasné doby, kdy starý neúnosný řád světa nespravedlnosti a nelásky začíná praskat ve švech, i když vím, že staré mocenské struktury to jen tak nevzdají a budou hrozit silou a vším možným… Nechť my se nedáme zastrašit, kosmické záření nové éry pracuje pro nás, pro všechny, kdo mají rádi lidi a slouží jim jakýmkoli způsobem. A láska prochází žaludkem, jak známo, tak vám na Jíme Jinak držím palce!

Alena Pávková