Faux-pas, která píše sám život

Nejvíc mě baví dělat si srandu sama ze sebe

Myslím, že dokonalosti jsou plné sociální sítě. Já dokonalá rozhodně nejsem a moc ráda si z toho dělám legraci. Jednak proto, abych druhé rozesmála, když mi připadá, že berou ten život zbytečně moc vážně, anebo prostě jen tak na odlehčení, uvolnění a zpestření.

Nejvtipnější jsou pro mě situace, které píše sám život. A přesně o pár takových bych se s vámi ráda podělila.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Pohlavní ústrojí muže

Začnu asi u školy. Konkrétně zkoušek ze zdravotní nauky. Tenhle předmět jsem měla jen jeden ročník a proto se do nás asi snažili „nalít“ všechno, co se do nás vešlo.

Všechny ty soustavy, kosti, nemoci, vždyť to znáte. Vážně mě to bavilo a měli jsme na to báječnou učitelku. Naučila jsem se všechno, až na pohlavní ústrojí muže. To jsem si myslela, že u zkoušky nějak „okecám“, protože co na tom, že jo. Asi nemusím psát, že jsem si přesně tuto otázku vytáhla. Profesorka byla jako vždy velmi milá, pomáhala mi, jak se dalo, ale holt latinské názvy ani počet spermií si člověk z prstu nevycucá. Snažila jsem se mluvit o funkcích, ať už o té vylučovací či rozmnožovací, ale bohužel to nestačilo. Dostala jsem za tři, jedinou trojku mezi samými jedničkami – z penisu. Všichni mí kamarádi se tomu tenkrát chechtali, jak blázni a já už se tomu po letech dokážu konečně zasmát taky :-)

„Jak se rodí děti?“

Po škole uplynul nějaký čas, našla jsem si úžasného muže, s tím mužem otěhotněla a porodila naše první dítě. A asi jako každé zvídavé dítě se začalo velmi brzy ptát, jak přišlo na svět. S mužem jsme za jedno v tom, že když se nás na něco děti ptají, jsou připraveni slyšet pravdu. A tak jsme Kryštůfkovi vysvětlili, že v ženském těle je vajíčko, které když se spojí s mužským semínkem, vznikne z něj plod, které v ženském těle roste asi devět měsíců, dokud z něj není hotový malý človíček, kterého maminka porodí. Syn z toho byl vyloženě nadšený, jako ostatně pokaždé, když se dozví něco nového, co ho velmi zajímá. A tak se se svou nově nabytou vědomostí při první možné příležitosti pochlubil babičce, mé mamince. A protože je mamka ze starší školy, přišlo jí to brzy. A já tomu i rozumím, ale je to kluk bystrý jak liška, stejně by na to přišel za pár let sám a ještě nám pak vyčetl, proč jsme mu lhali s nějakým čápem apod., takže, promiň mami, fakt to nešlo jinak.

Asi nemusím psát, že babička nebyla jediná, komu se náš malý rozumbraďák s touto informací ihned pochlubil. Když jsme ještě bydleli v Praze, měli jsme sousedy, kteří nás neměli rádi. A na mou duši, naprosto jsem to chápala. Byli jsme neuvěřitelně hluční, ač jsme byli většinu času venku. Ale bohužel dětem pusu násilím nezavřu, ani je nepřivážu k židli, aby neběhaly sem a tam. A stejně by utekly i s tou židlí, jak je znám :-)). A tak jsme se naše sousedy snažili udobřovat alespoň vlídnými pozdravy a milými úsměvy. Jednou jsem se takhle akorát chystala s dětmi ven, když se naši bezdětní sousedi chystali ven též. Následoval pozdrav ve dveřích, nevinný úsměv, který by je možná i obměkčil, kdyby náš syn neprohlásil z plna hrdla: „Mami, já to nechápu, pán má semínko, paní vajíčko, tak můžou rodit.“ V té době se museli i venku nosit roušky a já opravdu zalitovala, že má rouška nemá rudou barvu stejně jako můj obličej. Štěstí se však i na naše (asi navždy dobrovolně bezdětné sousedy) usmálo a po čtyřech letech přišlo vysvobození v podobě našeho odstěhování.

„Humor je boj s lidskou blbostí, v tomto boji nemůžeme nikdy vyhrát. Ale nikdy v něm nesmíme ustat.“ Jan Werich

Hra na schovávanou

Můj muž mi taky moc rád mi připomíná třeba to, jak jsem jednou spadla do kanálu před naší pražskou pidi garáží. Já si jednou jako vždy před vjezdem do garáže vystoupila, protože pak už by se mé dveře neotevřely. A manžel mě jako obvykle sledoval v zrcátku, aby viděl, jestli už může vjet. Když v tom nevěděl, jestli se má smát, nebo brečet, já v tom zrcátku nebyla. Zapadla jsem totiž do menšího otevřeného kanálu. Ale protože jsem padala krásně uvolněně, to já zase padat umím, absolutně nic se nestalo mně ani naší Lucince, kterou jsem měla v břiše. Podotýkám, muž je velmi empatický člověk, takže zatímco já bych se začala smát okamžitě, on vždy taktně vyčkává, jestli se začnu smát, což je pro něj signál, že může taky. A já to mám zase tak, že ač mě něco bolí sebevíc, začnu se úplně hystericky chechtat, a tak jsme se tam smáli jako dva blázni, dokud můj tříletý syn neprohlásil: „Mami, to jsi měla říct hned, že jsi chtěla hrát na schovávanou.“, což vyvolalo další výbuch smíchu.

Čůrání u plotu

S dětmi je vůbec o zábavu postaráno. To jsme takhle byli jednou na dětském hřišti, syn byl ještě malý, ale chodil už čůrat sám. Myslela jsem si, že to nestihl doběhnout na záchod, který byl trochu dál, tak si s tím poradil „po-chlapsku“ a začal vykonávat potřebu za keřem u plotu. Nedalo mi to a položila jsem otázku, u které jsem tušila, že bude pochybovat o mé inteligenci, ale asi jsem to potvrzení prostě potřebovala. A tak jsem zvýšeným hlasem zavolala „Čůráš?“ A protože neodpovídal, dodala jsem k tomu jako správná pečující matka: „Nezapomeň si pořádně oklepat pin..“ Což jsem ani nedořekla, protože jsem si všimla mužské postavy, která se smíchem vychází z křoví, kde měl být můj chlapeček, který to na ten záchod nakonec opravdu stihnul. No nic, lepší lekci, jak nechat syna v klidu čůrat, jsem asi dostat nemohla.

Nečekaný soused

Jsem moc vděčná, že máme po nastěhování do nového bytu úžasné sousedy. Dupající a ukřičené děti tu má skoro každý, tak to nikdo neřeší, což je pro nás značka ideál.

Syn s mužem jeli jednou něco rychle vyřídit do města, a protože jsem na úřady nechtěla tahat další dítě, které má, jak bych to řekla hezky… poněkud pisklavější hlásek, chystaly jsme se s dcerou ven samy. Nesnáším oblékání dětí v zimě, fakt si to vůbec neužívám a ještě jsem nedokázala najít systém, abych přitom nebyla zpocená až na.. No však víte. I proto jsem záměrně ignorovala ťukání na dveře. Říkala jsem si, že se asi kluci pro něco vrací, ale byla jsem tvrdá, mají klíče, ať si otevřou sami. A tak jsem dál oblékala sebe, Lůcu i méďu, než se ozval zvonek. „Ten Kryštůfek je ale neodbytný.“, pomyslela jsem si „Ale třeba něco fakt potřebuje a nemá klíče.“ A tak jsem polevila a šla tam, už z chodby jsem křičela, že jdu, v rychlosti otevřela dveře, ani se na něj nepodívala, zvesela pronesla: „Ahoj lásko, co jsi zapomněl?“, a běžela se dál oblékat. Zpátky ke dveřím mě vrátila odpověď“ „Ahoj, mohl bych si prosím půjčit cibuli?“ Rudá jsem sice byla až někde, cibuli však náš soused dostal. Té my máme vždycky dost a já se uklidňovala tím, že to je ještě dobrý, že jsem ho klidně mohla plácnout po zadku, jak mám někdy z recese ve zvyku.

Trapas v divadle

Je to už taky let, co jsem byla naposledy v divadle. Řeknu vám to přesně, 6 let. Byly jsme zrovna s kamarádkou na jednom představení, které mě po pravdě moc nebavilo, a tak mi ani nevadilo, že přijdu o kus představení odskočením si na WC. Na dveřích jsem rychle přečetla nápis „paní“, což mi vůbec nepřišlo divné, protože jsem si už myslela, že se vážně počůrám, a tak jsem vlítla do první volné kabinky. A ne, ty pisoáry jsem fakt neviděla. Jenže v tom zrovna zazvonila přestávka a jinak prázdný záchod se najednou zaplnil, bohužel pro mě nikoliv paní ale pány. Nevím, kdo byl víc zaskočený, jestli já nebo ti chlapi, ale řeknu vám, ženy, tajemství, chlapi v divadle na pisoáry (naštěstí) nechodí!!! :-))

Trapas v MHD

Snad ani nespočítám trapasy, které mám s dětmi, za všechny se mi vybavuje jeden z pražské tramvaje. Můj chlapeček je velmi čistotná duše. Pečlivě vždy venku sbíral vajgly, poházené papírky a vůbec všechny možné i nemožné odpadky, které mi při každé procházce s radostí předával, jak kdyby to bylo zlato. Nesnesl také, když měl cokoliv špinavého, mokrého či zničeného. Byl to zkrátka malý-velký estét. Proč to všechno zmiňuji – v tramvaji proti nám seděl tenkrát černošský chlapeček. Můj syn do té doby nikdy černocha neviděl, a tak si myslel, že je špinavý. A jak děti tyto věci neřeší, zahlásil bez problému na celou tramvaj: „Chlapeček je špinavý, potřebuje umýt“. Nejdojemnější na tom bylo, že chlapečkova maminka se začala tak moc smát, až jí tekly slzy od smíchu. A já se pak s úlevou smála také.

Díra na kalhotech

Možná to znáte, že máte nějaké oblíbené oblečení, které byste nejraději nosili pořád. Stejně tak to bylo i u mě. Jeden čas jsem si velmi oblíbila jedny kalhoty, která jsem měla na sobě i v den, kdy mě jeden klient vezl autem ke své matce, abych ji pomohla vyřídit nějaké žádosti. Jenže mně ty kalhoty při výstupu z auta přes celý zadek ruply. I když bylo chladněji, okamžitě jsem si sundala sako a uvázala si ho přes tu velkou díru. A nevím, jestli to ten pán slyšel, všiml si toho, či to vycítil, ale snad schválně šel celou dobu za mnou. No nic, zachovala jsem vážnou rudou tvář, s jeho maminkou jsem vše vyřídila a hurá do prvního obchodu, kde bych si k tomu červenému saku klidně koupila i svítivě žluté pánské běhací kraťasy.

No a to by asi mohlo stačit? :-)

Jestli jste se, byť i jedinkrát, zasmáli, tak to byl přesně ten účel, proč jsem se rozhodla o své faux-pas podělit. Budu ráda i za vaše vtipné storky, které píše sám život. My lidé se někdy tak málo smějeme, tak hurá na to, přidejte je klidně ke komentáři pod článek, těším se na to!! :-)

S láskou a úsměvem

Naďa