Já to tu prostě miluju!

Konečně můžeme tančit

Léta jsme nemohli vyrazit večer někam na tanec nebo koncert, protože holky byly malé a babičky na hlídání nebyly k mání. Hudba a tanec mi tehdy hoooodně chyběli. Jakou jsem měla radost, když jsme začali jezdit do Španělska a tam jsme objevili plážový bar, kde se hraje k tanci už od šesti večer, to si neumíte představit. “Můžeme jít tancovat všichni!” jasála jsem. “A navíc se tu hrají hity z osmdesátých let i starší, jupííí!” Jsem staromilec, máloco současného se mi líbí, tím méně hudba. Tohle je místo přesně pro nás. Když už jsme si totiž kdysi v Praze i našli hlídání pro prvorozenou dceru a vyrazili ve dvou do města na tanec, tak zábava začínala nejdříve v deset. Tady se hraje do jedenácti, takže se i vyspíme! Moje nadšení nebralo konce a stále pokračuje.

Jsme tu nejmladší

Hned nejbližší čtvrtek po objevení tohohle chiringita na pláži jsme vyrazili na taneček a spojili ho s večeří. Objednali jsme zeleninovou paellu a rozhlíželi se po okolí. Jaké bylo naše překvapení, když většina osazenstva byli senioři kolem sedmdesátky. Byli jsme z nich úplně u vytržení. Nemohli jsme se vynadívat, jak jsou dámy krásně oblečené, upravené, na nohou pantoflíčky s kramflíčkem nebo rovnou vysoké podpatky. Některé mají šaty odvážně průhledné, krajkové, některé dámy mají kraťásky skutečně velmi krátké. Pánové mívají košile i trička, kalhoty i kraťasy. Někdo má na nohou žabky. Žádný dress code, přeci jen mnozí se na tanec či jídlo přesunuli z lehátka na pláží před barem. Ale je vidět, že pro mnohé ženy je to příležitost se hezky obléknout a vyrazit do společnosti. Většina z návštěvníků jsou britští důchodci. A jak tančí! Tedy nejdřív si dají vínko nebo gin tonic, ale pak to rozjedou! Většinou jsme to my, kdo jde na parket první, protože není čas ztrácet čas a já stejně nepiju, takže odvahy mám nebo nemám pořád stejně :-) Když DJ Laurence pouští songy od UB40 (na styl jamajského regee) nebo September od Earth, dojdou na parket i ti, kteří celý večer seděli a jen pozorovali tančící. Všichni zpívají, ruce jdou nahoru, znají slova všech těch písní, z nichž mnohé my jsme nikdy neslyšeli. Senioři se baví, usmívají, na potkání se objímají s nově příchozími.

🚀Začíná jarní očista - tento týden!
Proměň se ze zimní medvědice v jarní gazelu! 😁

Ráno plná energie, pleť jen září, oblečení ti padne a tělo šlape jako hodinky - Pojď do toho!

Kocovina druhý den

Druhý den po první návštěvě diskotéky si dáme procházku kolem moře a dojdeme do stejného baru na snídani. Díváme se na moře a na mě jde podivný smutek. Padne na mě něco jako “morální kocovina”. Za seniory u nás v zemi, u nás v rodině. Nikdy jsem neviděla svoje rodiče se takhle bavit. Natož prarodiče. Neumím si vůbec představit naše nebo tchány v plážovém baru takhle juchat. Nebo kdykoli jinde jinak. Vybavím si jen moravskou svatbu švagrů a nějaké moravské narozeniny, kde se chvilečku tančilo (přeci jen mám chlapa z Moravy a tam jsou temperamentnější), ale to jsou skutečně okamžiky, které spočítám na prstech jedné ruky a ještě mi hodně prstů zbude. Povídáme si o tom a přemýšlíme, kde se vzal ten rozdíl. Proč valná většina lidí ve věku 70 let a výše, které známe, sedí večer co večer u televize a luští křížovky. Je to tím počasím u nás? Je to tím, že žili velkou část života v nesvobodě a naučili se žít klidně a nenápadně? Filosofujeme dlouho, ale výsledku se stejně nedobereme. Snad jen toho, že bychom se chtěli dožít také takového věku v takové kondici jako ti, co jsme tu viděli včera.

Sedmdesátka žádný věk

S mnohými jsme se dali do řeči a překvapilo nás, že jim není sedmdesát, jak jsme odhadovali, ale víc, některým i přes osmdesát! Jack, který nás přišel pochválit, jak pěkně tančíme, má 86 let! Bere k tanci jednu paní za druhou, pokaždé si s ním zatančíme i my s holkama. Na fotce je to ten pán s bekovkou na hlavě. Babička Angie má 81 let a její muž Garry 82. Jezdí sem už dvacet let. “To bude to kouzlo,” říkám jim, když se bavíme o tom, že Garry má za sebou rakovinu a v jaké je skvělé kondici. Zaujalo mě, že Angie od 2 let nejí maso, máma se prý s ní něco natrápila, ale už ho do ní prostě nikdy nedostala. Je tedy skoro 80 let vegetariánka. Mají tři děti – nejstarší dceři je 63 let a benjamínkovi je prý 52. Srdečně se tomu zasmějeme. S Angee je taková legrace! Směje se upřímně a velmi nakažlivě. Vypráví o svém životě, o svých dětech a když zahrají oblíbenou skladbu, jdou s Garrym na parket, protože to si prý nemohou nechat ujít, přestože Garryho bolí kyčel. Na fotkách je to ta krásná babička s šedivou hlavou a dědečkem v růžové košili. Naši Káju tak trochu adoptovali, pokaždé se srdečně vítáme i loučíme.

Chvíle intenzivního štěstí

Tančím chvíli s holkama, chvíli s Romanem, chvíli tančíme všichni spolu. Jsem naprosto nadšená. Je duben. Doma je zima, sousedka hlásí, že topí, venku je 10°C  a v noci že mrzlo.  A my si tu jucháme v letním oblečení, barem proudí vánek od moře, mě vlají šaty kolem nohou a dívám se přes pláž na vlny, ve kterých se čváchají naše holky, které už tanec omrzel. “Byla jsem někdy šťastnější?” prolétne mi hlavou a vzápětí se tím přestanu zabývat, protože DJ zahrál písničku na moje přání a my jdeme zase tančit. Jsem pořád i po těch třech letech, co sem chodíme, nadšená tím, že se tu všichni na sebe usmívají. I na parketu tančí tak trochu spolu, vyměňují si úsměvy, lichotky a uznání. Nezřídka nás někdo přijde pochválit, jak pěkně tančíme nebo jaké máme krásné dcery. Když Káje zahraje Laurence její oblíbenou skladbu, má parket jen pro sebe a tančí jako o život něco jako výrazový tanec. Na konci se probere, když se ozve potlesk všech, kdo jejímu tanci přihlíželi. Obecenstvo je dojaté tancem a Kája pláče štěstím…Tak takové chvíle tu zažíváme velmi často.

Jak se plní sny

Druhý den při procházce si vzpomenu, jak jsem si před pár lety přála, aby někde blízko domova bylo místo, kde se hraje už od večera a my tam mohli jít i s dětmi. A aby to nebyl jen karneval pro děti. Rok se s rokem sešel a mě se to splnilo! Nikdy by mě nenapadlo, že to bude zrovna ve Španělsku. Není to zrovna blízko od domova…ale z domečku, kde býváme (Klubáci si jej mohou pronajmout s 15% slevou) je to pěšky asi 40 minut a autem 5 minut! Takže se mi to vlastně splnilo úplně dokonale. Navíc je to na pláži, takže se to dá spojit s koupáním nebo pozorováním moře. U baru je i dětské hřiště, takže nezřídka si holky zatančí a jdou pak řádit na pláž nebo na kolotoč. Co víc si přát?

Jsme tu jako doma

DJ (na skupinové fotce je to ten černý fešák) nás na diskotéce už od druhé návštěvy vítá jako staré dobré známé. Opustí svůj pracovní pultíček a jde nás obejmout a olíbat. Vítá takhle všechny pravidelné hosty. V průběhu večera se zdravíme se starými známými, které tu pokaždé potkáváme. Číšník dá holkám placáka a nám podá ruku. Majitel a jeho žena nás také vždy přijdou pozdravit a prohodit pár slov. Tuhle nám dokonce donesli šampaňské jen tak, že jsme prima rodina (na fotce ti v černém oblečení). Dokonce tu zavedli veganské hamburgery, asi jak se pořád ptáme na bezmasou paellu, mandlové mléko apod. Teenageri si ho hned samozřejmě objednali.
Jak moc je to jiné než doma na Sázavě…ani po tolika letech, co chodíme do stejných podniků, se k nám nikde takhle srdečně nehlásí. Ani v Praze to tak nikde nebylo. Zato tady se cítíme skutečně vítaní, prostě jako doma.