Jak jsem nemohla pozřít vůbec žádnou teplou zeleninu

Příběh s dobrým koncem

K napsání tohoto článku mě inspirovala Karolína svými komentáři pod našimi články. Mimo jiné napsala, že jí rady a principy, o kterých píšeme, znějí logicky a že něco z toho vyzkouší. Že sice nemá problém s luštěninou a obilovinou, ale že má zásadní problém se zeleninou a zda to jde nějak obejít. Jsem vyléčený zeleninový odpůrce. Jako dítě bych nepozřela dušenou mrkev, smažený květák či lečo. Proto si umím velmi dobře představit, co někteří z vás prožívají při pohledu na teplou zeleninu a co asi prožívají maminky dětí, které zeleninu sabotují jako kdysi já. Dobrá zpráva je, že to tak nemusí zůstat navěky! My máme dnes doma zeleninu někdy i 5x denně převážně v teplé podobě.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Jedla jsem jen brambory

Jako dítě jsem bojkotovala jakoukoli formu tepelně upravené zeleniny. Syrová nebyl problém. Ale vařenou či dušenou jsem nepozřela.  Jediná teplá zelenina, kterou jsem byla ochotná spolknout, byla brambora. Dokonce ani hranolky mi nechutnaly! Ještě tak ta venkovní část, křupavá a slaná, ale ten měkký vnitřek, fuuuj. Moje maminka vyráběla miniaturní kousíčky zeleniny, aby se mi je nepodařilo vyfiltrovat z polévky. Dokud tedy byla mrkev a petržel nastrouhaná, občas mi do krku něco proklouzlo. Jakmile to ale byly kostičky, neměly šanci. Velmi záhy jsem se naučila se lžící manipulovat tak, abych do úst donesla jen vodu, případně nudle a nic z té ošklivé měkké zeleniny…Pokud bylo k jídlu lečo, hovězí s dušenou mrkví,

květákový mozeček nebo třeba smažený květák, raději jsem nejedla. Z květáku jsem oloupala a snědla strouhanku, snědla tatarku a brambory a hotovo.  Paradoxem je, že dnes brambory doma vůbec nejíme, protože už víme…(viz článek o bramborách).

Nešlo to překonat

Trápila jsem tím maminku, babičku, zkrátka všechny dospělé v rodině. Ale nemohla jsem si pomoci. Pořád jsem poslouchala, že nevím, co je pro mě dobré. Že zelenina je zdravá, že jsou v ní vitamíny. Ale nešlo to. Když už jsem trochu rozum brala, bylo mi samotné líto, že to nejím. Byl to problém na návštěvách, ve školní jídelně (tam naštěstí zelenina moc nebyla), zkrátka všude. Byla jsem za ostudu, a čím jsem byla starší, tím víc jsem se styděla. Takže jednou, když nebyl nikdo v kuchyni, stála jsem nad hrncem s dušenou mrkví a pokoušela se přesvědčit, že to je lahůdka. Vždyť to doma všichni jedí, tváří se, že je to moc dobré, tak proč já nemůžu??? Jako dnes vidím, jak si dávám kolečko mrkve do pusy a jak se snažím…. Skončilo ve dřezu. Ani na druhý a třetí pokus to nešlo. Neobjevila jsem kouzlo, které ostatním umožňovalo tu šílenou hmotu pozřít.

Kde vznikl ten odpor?

Dodnes nevím, jestli to bylo tím, že jsem za první rok života dostala možná víc živin kapačkou do žíly než lžičkou do pusy. Nebo tím, že jsem od miminka byla na prášcích a měla jsem zkaženou chuť. Možná jsem to jako dítě na rodiče nějakým způsobem nahrála tak dobře, až jsem si to sama zošklivila. Nebo to byl nějaký psychický blok, bůh ví. Každopádně vím, že jsem milovala sladká jídla, mohla se ujíst piškot rozmáčených v kakau, upít mléka (4 litry mléka v plastových pytlících na víkend čekalo jen na mě), denně jsem se dožadovala k večeři krupicové kaše s grankem, až mě ji maminka naučila vařit, abych jí s tím dala pokoj. Souviselo to s tím, že mi pak zelenina nechutnala? Nevím. Mimochodem, ta kaše mi vydržela až do 31 let. Trvalo asi rok, než jsem se zbavila závislosti na sladkém a na mléce…. Důležité je, že dnes tepelně upravenou zeleninu miluji a máme ji doma k jídlu někdy i 5x denně.

Zlomilo se to ve 14 letech

Když mi bylo čtrnáct, jela jsem s kamarádkou a její rodinou k nim na chalupu. Její maminka, neznalá mých zeleninových manýrů, vařila, jak byla zvyklá. A tak jsme hned první den dostaly k obědu smažené celerové placičky. Vyděsila jsem se. Neznám hnusnější chuť než celer. Když ho dá máma do polévky, nemůžu jí vůbec jíst! Co budu dělat? To zase bude trapas, až řeknu, že tohle já nejím. Snad z toho strachu, snad ze zvědavosti, jsem se pustila do jídla, a k velkému překvapení zjistila, že je to strašně dobré! Zbaštila jsem toho hromadu a nešetřila chválou. Kamarádky maminka nám takhle týden vyvařovala a já snědla úplně všechno, co bylo na talíři. A zelenina byla pořád, však jim tam také rostla přímo na záhoncích. Něco se zlomilo, sama to nechápu. Že by jiná kuchyně? Jiný způsob úpravy? Nebo že bych to doma dělala rodičům natruc a tady nebylo pro koho? Sama nevím.

Teta vařila jinak

Pravda je, že zelenina od „tety“ byla křupavá, někdy orestovaná, někdy v těstíčku, nebyla to taková ta teplá rozvařená hmota. Dělala úplně jiná jídla než jsem znala z domova. Ani jsem se nemohla doma přiznat, tušila jsem, že to mojí mamince bude líto. Všichni její jídla jedli, jen já ne. Takže určitě nebyla špatná kuchařka. Navíc jsem zeleninu nejedla ani u babičky nebo vlastní tety. Ale od té chalupy jsem zeleninu prostě vzala na milost. Časem prošel smažený květák a dušená mrkev. Moc jsem si nepochutnala na květákovém mozečku, leču a podobných záležitostech, ale už to nebyla totální sabotáž.  Příbuzenstvo nechápavě kroutilo hlavou, co se to s tou holkou děje. Že snad konečně dostala rozum nebo co.

Příběh jiného mlsala, co nerad zeleninku

Mám teď docela čerstvou zkušenost z léta s jedním malým „zeleninovým sabotérem“, kterého se podařilo trošku napravit. Byly jsme s Helčou a kamarádkou Marcelou na chalupě. Měly jsme s sebou děti, naše dvouleté a Marcela měla s sebou tříletého Jeníka. O tom se vědělo, že zeleninku v kusech nepapá a že je od babičky zvyklý na sladké. K naší radosti se celý týden dařilo držet Jeníka na zdravých sladkostech, které jsme denně připravovaly a úplně si zamiloval naše ovocné agarové dortíčky. Ale co víc, dostaly jsme do něj denně hromadu zeleniny, jen jsme se musela mixovat ponorným mixérem. A když viděl ty dvouleté děti, které se byly schopné poprat o kousek brokolice, začal pomalounku zeleninu v různých formách na talíři také ochutnávat. Také tomu pomohlo, že jsme na talířích měli všichni to samé jídlo a jedli to s nadšením. A nejlépe jedl, když u toho nebyla jeho maminka, že by už to byl první bojkot? Teď je potřeba postupně méně a méně mixovat, nechat ho zvykat na kousky. Tenhle postup nám koneckonců potvrdily i jiné maminky, které bojovaly se svými dětmi nad jakoukoli zeleninou.

Nejen děti vzdorují

Na odpor k zelenině občas narazíme i u dospělých. Zdá se, že problém je často ve špatných stravovacích zvycích rodiny už kdysi dávno v dětství “postižených”. Potíž je většinou i v samotné úpravě zeleniny v našich kuchyních. Komu chutná rozvařená zelenina, kde jen stěží rozeznáte jednotlivé druhy? A komu naopak nechutná pečená dýně, dobrá krémová zeleninová polévka, zeleninové placičky s hraškou? Další problém je v tom, že ve většině rodin se jídlo ohřívá od oběda k večeři nebo i další den, a to včetně zeleniny. Jednak to není zdravé, jednak to není vůbec dobré. Ale to si přečtěte v předchozím článku. Sepsala jsem tipy, jak zeleninu do dětí i dospělých dostat. Kdy a jak začít a na co dát pozor, aby nám zelenina sloužila a neškodila.

Zelenina v mém životě dnes

Mám za sebou několik let velmi zeleninového období, když jsem se snažila zhubnout. Cpala jsem se velkými zeleninovými saláty, ale k úbytku váhy to nevedlo. Dnes už vím, že syrová zelenina je těžce stravitelná, nadýmá a stačí ji jen trošku. U nás doma je dnes teplá zelenina na talíři někdy až 5x denně. Ráno ve formě polévky, někdy i dušená či restovaná na obilné kaši. K obědu opět zeleninová polévka, hlavní jídlo s porcí tepelně upravené zeleniny a večer obilovina, luštěnina a teplá zelenina. Dvě polévky a  tři jídla se zeleninou v teplém provedení. Když jsme v restauraci a součástí jídla není nějaká zelenina, jsem celá nesvá, něco mi v jídle prostě chybí. K houbovému rizotu či těstovinám si tedy obvykle vyprosím porci dušené či grilované zeleniny navíc. Pak teprve mám pocit, že je jídlo kompletní. A jak jste na tom se zeleninou vy?