Jak jsme letos oslavili Slunovrat

Probíhá čistka

Aspoň tak mi to napsala Veronika Šinclová, která pro vás píše články o úplňcích a dodává: “Můžeme pozorovat u sebe a svých blízkých různé očistné účinky – horečky, záněty, bolesti hlavy, pocítit lze citlivá místa na těle. Poté by měla nastat úleva! Také v emoční rovině.”
Tak u nás se taky něco čistí, protože Kája lehla s horečkou a mě tak trochu pobolívá už dva dny hlava. Možná za to může neplánovaná cesta po úřadech, které si těsně před svátky vzpomněly, že chtějí tu podpis, tam něco zaslat a podepsat….a ačkoli to řešíme od června, až teď to přišlo na řadu. Ale musí se to podepsat do čtvrtka! Ještě že jsme tak vyzenovaní, že nás hodina a půl na poště po hodině čekání na podpis úřednice, která zapomněla něco vytisknout, nemůže rozhodit. Dokonce jsme rozesmály i zničenou paní na poště, která si díky nám došla konečně na záchod a snědla rohlík k obědu.
O to raději jsem, že se oslavy Slunovratu ujala letos starší dcera.

Dějepis nás nebavil

Než vám popíšu, jak to probíhalo, tak maličko odbočím, protože tohle měna tom celém procesu baví asi nejvíc. Jde totiž o proces učení, zejména o dějiny. z mojí zkušenosti se můžeme snažit do dětí nahustit informace, jak chceme. Dokud je to nezaujme, nevidí v dané látce smysl nebo je nějak nenadchneme pro téma, tak plýtváme energií. Půjde jim to jedním uchem tam a druhým ven. Léta praxe s domácím vzdělávání našich i cizích děti u nás doma mi to velmi jasně ukázala už v prvních letech učení doma. Zrovna u dějepisu jsme dost narazili na nezájem. “Proč si mám pamatovat, kdy kdo vládl a kdo vyhrál kterou bitvu?”
Sama si pamatuju, jak mě dějepis ve škole strašlivě, ale strašlivě moc nebavil. Nebavila mě takto probíraná látka, biflování letopočtů (dodnes umím už jen bitvu na Bílé Hoře a Zlatou bulu sicilskou) a hlavně ta paní učitelka. Protože když jsme měli na supl tu druhou, co učila v áčku, tak jsem hltala každé její slovo.
No nicméně, historie mě začala skutečně zajímat až jako dospělou, když jsem chtěla pochopit, o co u nás v zemi vlastně jde, proč se dějí některé věci v politice apod. A nejvíc nakonec asi díky cestování, kdy jsem se snažila pochopit kulturu národa, který jsme zrovna navštívili. A stejně tak to vidím u našich dětí. Můj plán je naučit něco konkrétního, co si žádá ŠVP (pro nezasvěcené je to oficiální školní vzdělávací program), se zcela míjelo účinkem, dokud je něco nezačalo zajímat samo od sebe, vlivem nějaké přednášky (spíš tedy šikovného přednášejícího) nebo návštěvou zajímavé výstavy. Historie je začala opravdu zajímat až když s námi začaly cestovat. To nám najednou dvanáctiletá Markétka udělala třeba velkou prezentaci o historii Španělska.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Táhne nás to k tradicím

Co děti bavilo odmalinka mnohem víc, to byly různé tradice, které mě osobně začaly zajímat až po jejich narození. Do té doby mě přírodní cykly a nějaké dávné zvyky naprosto míjely. Ale se změnou jídelníčku a narozením děti se změnilo úplně všechno. Začala jsem víc vnímat nejen sebe a svoje tělo, ale i měnící se energie v přírodě. A najednou přišla potřeba to nějak uctít, ukončit některá období, udělat rituál. Nikdy mě nikdo nic takového neučil, v naší rodině se naprosto konvenčně slavily pouze Vánoce a Velikonoce. A tak jsem si různě četla, hledala, občas něco zavedla v naší rodině (Jak slavíme dušičky) a časem o tom začala psát psát články na Jíme Jinak. Doposud to byla vždycky moje aktivita a můj plán, ostatní se rádi přidali, když jsem to zorganizovala.

Jak slavili Slované

Ale letos se Markétka pustila do studia Slovanů, jejich způsobu života a také oslav a rituálů, které prováděli. Neustále nás zahrnovala informacemi z knih, které jsme našli v knihovně, a z toho, co našla na internetu, až se rozhodla, že tentokrát sama uspořádá oslavu Slunovratu a to co nejpodobněji tomu, co načetla. A tak jsem se hezky vezla na vlně jejích plánů. To ona napekla speciální slunovratový chléb a vymyslela menu podle toho, co měli asi naši předci v té době k dispozici. Což bylo mimochodem taky velmi zajímavé bádání, protože šla do knih ověřit, jak dlouho tu máme tu kterou plodinu, to které obilí. A jen se divila, co přišlo z Asie, co z Ameriky, co z Ruska a co tu vlastně bylo původně. “Tomu říkám dějepis,” jásala jsem v duchu, když jsem viděla, jak ji to baví a jak jedna oslava způsobila touhu po dalších a dalších informacích.

Plán a realita

Plán byl  jasný. Půjdeme na místo, které Markétka speciálně vybrala a nacítila jako místo, kde se možná nějaké rituály v minulosti konaly. Když ho hledala, zažila spoustu zajímavých momentů, kdy s ní mluvila zvířata a dostávala různá znamení. To by bylo samo o sobě na článek, ale pro mnohé by to bylo asi příliš ezo. Nicméně já jsem velmi šťastná, že dar cítit a naslouchat přírodě má a že o tom doma mluvíme naprosto normálně.
Na to místo nás včera vzala, že tam budeme zpívat a tančit, vykouříme rituálně prostor i naše energetická těla, uctíme stromy a obětujeme část našeho slavnostního jídla. Plánů pro venkovní rituál bylo mnoho. Jenže člověk míní…. a příroda se splašila. U nás foukala vichřice, pršelo a bylo počasí, že by psa nevyhnal. 

Rituál ve větru

I tak jsme se oblékli a šli vykonat obřad. Nástroje jako šamanský buben apod. jsme ale museli nechat doma, protože by se v tom nečase zničily. Káju s horečkou jsme nechali doma s obkladem na hrudníku a s kuzu v hrnečku. Vykuřovací provázky nám nechtěly ve větru chytit, ale nakonec jsme vytvořili z našich těl a rukou bariéru a přemluvili knot santalového dřeva, aby začal doutnat. Díky větru jsme vykouřili asi nejen sebe a to místo, ale nejspíš i celou vesnici nad námi. 
Uctili jsme stromy, objali krásný dub a poprosili ho, aby naše poděkování předal dalším (víme přeci, že stromy mají dokonalou komunikační síť) a utíkali se domů ohřát ke krbu. Cestou domů se naprosto utišil vítr a venku začalo být docela příjemně. Markétka zavelela, že teď jdeme každý sám a přemýšlíme o tom, co do dalšího roku nepotřebujeme. Už od dušiček mám jasno.

Přivoláváme hojnost

Uspořádali jsme brzkou slavnostní večeři, kdy každý krájel, míchal a pomáhal jak uměl. Slavil s námi i Jirka, Markétčin přítel, takže to šlo krásně od ruky a za chvíli byl na stole jak slavnostní chléb, tak česneková pomazánka, zeleninová polévka s čočkou, mandle, jablíčko a pečené kaštany. Záměrem bylo přivolat hojnost do dalšího období. Mluvili jsme o tom, jak asi naši předci, když měli mnohdy víc hlad než že by byli sytí, obětovali jídlo svým bohům. Část jídla jsme taky dali na stranu pro umírajícího boha Slunce, který měl dnes v noci předat vládu nově zrozenému Slunci.

Tanec a zpěv

Markétka nám vysvětlila, že musíme nové Slunce přivolat radostí, takže se bude tančit a zpívat. Po večeři, to už byla tma jako hrom, jsme se tedy přesunuli ke krbu, který měl nahradit původně zamýšlený venkovní oheň. Bubnovali jsme a křepčili za svitu krbu a svíčky, pak jsme si pustili hudbu, která by mohla odpovídat dané době. “Jede Kračůn, jedeeee,” znělo obývákem  a my řádili a tančili, dokud jsme neodpadli na gauč. Jasně jsme si uvědomovali, že naši předci touhle dobou už nemohli ani pracovat, ani se dívat na televizi, ani pracovat na počítači. Tma jako hrom a blikotavé světýlko, při kterém se toho moc udělat nedá.

Tady jsme se rozhodli naředit tradiční oslavu něčím současným. Já jsem cítila velkou únavu po dnech strávených na cestách po úřadech a pobolívání hlavy ze mě ani buben nevyhnal a tanec nezlepšoval. Odhlasovali jsme si, že si pustíme nějaký veselý film. A tak jsme se společně dívali na Discopříběh. My vzpomínali na mládí a pro děti to byla nakonec stejně dávná historie.

Strážci ohně

V devět hodin jsme se rozdělili – my staří jsme šli spát, mladí dole hlídali oheň, který podle plánu neměl do rána vyhasnout, aby se mohl zrodit nový bůh Slunce, byla zajištěna úroda a hojnost, dostatek světla a síly na další rok. Dříví bylo nanošeno, hlídky byly domluveny a šlo se na kutě.
Když jsem ráno vstala, oheň v krbu opravdu hořel, venku začal padat sníh. Oheň při životě udrželi, i když to byl prý velký boj s únavou a vůli jít přiložit. Kdyby spali venku, příkládali by jako o život :-)

Slunce je tady

Při snídani vykouklo na obloze mezi sněžnými mraky sluníčko. “To je on, bůh Slunce, teď je to malé miminko, proto je maličké” zajásali jsme a vytáhli si každý jednu andělskou kartu s proroctvím pro další rok.
Venku se střídá sníh, mraky a sluníčko a já mám hezký pocit z toho, že jsme přiložili ruku k dílu, že jsme byli přitom, že jsme s tím venku ve spojení, i když jsme zatím dneska spíš uvnitř.

Co na to planety

A Veronika Šinclová k letošnímu Slunovratu přidává ještě tuhle informaci: “Vážené a milé, v okamžik slunovratu bude na symbolickém počátku stát planeta Venuše ♥️, což bude příštímu cyklu (roku) dodávat nádech lásky, touhy ji prožívat, milovat a být milován, být láskou prověřován.. .skloňujme si to jak chceme☺️ Na nejnižším bodě horoskopu v okamžiku slunovratu se bude nacházet Saturn, přísný kritik, strašák, ale také strážce duchovního prahu, který je umožněn překročit jej tomu, kdo se například dokáže vyrovnat se svými strachy a povznést se výše.

Eva