Jak jsme se rozhodli žít jinak (Iva, 29 let)

Banát je mi souzený

Jsme mladá rodinka se dvěma dětmi (3 a 1 rok). Manžel pochází z jedné z českých vesnice v rumunském Banátu, z malebného podhůří Karpat. Já jsem z Brna, ale do Banátu jsem se zamilovala už když jsem tam byla poprvé se svými rodiči v devíti letech. Od té doby jsme neustále toužila se tam vrátit. Podařilo se mi to ovšem až po deseti letech, když jsem se během vysokoškolských studií přihlásila na dobrovolnický výjezd hnutí Brontosaurus. A do Banátu jsem se zamilovala podruhé. Místo původních 14 dní jsem zůstala celé léto a za stravu a nocleh na seně jsem pomáhala místním s pracemi na poli. A tak jsem také poznala svého manžela, který byl nepřehlédnutelný, když drandil po vesnici na doma vyrobené čtyřkolce :-) A pochopila jsem, že Banát je mi opravdu souzený.

Nemohli jsme žít v tomhle systému

Vzhledem k tomu, že já měla čerstvě dostudovanou školu a chtěla jsem si udělat aspoň nějakou praxi v oboru, rozhodli jsme se jít žít aspoň 2 roky v ČR a pak se rozhodnout, co dál. A měli jsme jasno velmi rychle. Já pracovala jako fyzioterapeutka v lázních. Musela jsem přihlížet tomu, jak se upřednostňují v podstatě zdraví lidé, kteří si lázně sami platí jako wellness pobyt, před těmi skutečně nemocnými, kterým platí pobyt pojišťovny. A k tomu se neustále usmívat a tvářit se, že procedury, které pacientům poskytuji jsou pro ně ty nejlepší a určitě jim pomůžou, i když jsem věděla, že to není pravda.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Manžel si zase vyzkoušel práci ve fabrice, kde (jak byl zvyklí z domova) pracoval na 110% a neustále se snažil něco vylepšovat a vymýšlet. Za což byl samozřejmě po zásluze potrestán. Navíc jsme si čím dál víc uvědomovali, že jsme nuceni zapadat do systému, se kterým nesouhlasíme a využívat/podporovat věci, které nechceme – energie, potraviny – vše pochybného původu.

Na záchod s rýčem a pro vodu s kýblem

Takže když jsem otěhotněla, měli jsme jasno. Naše děťátko bude vyrůstat v Banátu. Je to tedy 3 roky, co žijeme na Gerniku, v krásném podhůří rumunských Karpat. Není to vždy jednoduché. První měsíce jsme chodili na záchod s rýčem do zahrady a pro vodu s kýblema ke studánce. A do toho miminko, látkové plíny…Člověk si ale postupně uvědomí, jak strašně moc se může oproti běžnému standartu omezit a přitom žít pořád pohodlný spokojený život.

Zrušila jsem všechnu drogerii a kosmetiku

V době, kdy jsem chodila takhle s kýblema ke studánce, jsem si uvědomila, jak neuvěřitelně se vodou plýtvá a jak málo jí ve skutečnosti potřebujeme. Vzhledem k tomu, že ve vesnici není kanalizace, naprosto radikálně jsem zrušila veškerou kosmetiku a drogerii a světe div se, vůbec mi to nechybí. S domácím mýdlem, sodou a octem si naprosto vystačím.

Chceme být nezávislí

Topíme dřevem, v kamnech uplácaných z místní hlíny a je to úžasné. Člověk vytopí pokoj, ohřeje vodu a uvaří jídlo, všechno na pár polínkách dřeva.

Máme stádečko krav, které jsou celoročně venku na pastvinách a obděláváme několik hektarů půdy, kde si pěstujeme obilí, luštěniny a zeleninu. Naším cílem je maximální potravinová a časem třeba i energetická nezávislost. Máme před sebou ještě dlouhou cestu a neustále se učíme a chybujeme.

Ale baví nás to a hlavně v tom vidíme smysl. Rádi bychom naše zkušenosti jednou předávali dál. Dalším mladým lidem, kterým není budoucnost naší planety lhostejná.

Děkuju, dám to kozám

Naše strava je cca z 90% rostlinná. Živočišné produkty zásadně nekupujeme. Když ale od sousedů nebo od tchýně dostaneme domácí vajíčka, maso nebo sýr, tak si je s chutí dáme. Jen teda sladkosti neustále tvrdohlavě odmítáme a neustále zbytečně. Darovanými laskominami tedy většinou přilepšujeme kozičkám, které nám spásají zahradu (pravda, že to pro ně asi taky není nejlepší). Už tak vznikla nejedna vtipná situace, kdy naše dcera Rozárka dostala sladkosti od turistů, kteří se jali zachraňovat chudáka strádající dítě a řekla jim “děkuju, já to dám kozám”.

Všechno je, jak má být

Někdy je život tady pořádně těžký. Někdy si sednu do koutku a brečím, že už dál nemůžu. Zpravidla ale vzápětí přijde záblesk z nebe a já naprosto jistě vím, že je všechno přesně tak, jak má být a že sem patříme. A že všechno, co se děje, i když je to někdy pořádně těžký, má svůj smysl.

Před rokem k nám připlulo druhé miminko. Toníček, který se narodil doma do mých rukou. Nejkrásnější chvíle v mém životě, kterou už asi nikdy nic nepřekoná. A tak dennodenně děkuju Bohu, že mě přivedl na toto krásné místo, dal mi skvělého muže a dvě nádherné děti. Že můžeme žít takhle blízko přírodě a prožívat spolu všechno to, co tu prožíváme. A moc si přeju, aby co nejvíce lidí mohlo žít takto prostě a šťastně, jako my.