Jak na škůdce? S pokorou.

Proč někoho hubit?

Na začátku léta pátrám po nějaké zaručené ochraně hlavně před slimáky. Krtonožky nás po pár letech soužití záhadně opustily, ale slimáků přibývá.
Narazím na nadpis “Hubení škůdců”. To bych to nebyla já, abych nad tím nezačala přemýšlet – proč bych měla někoho hubit? S větším napojením na přírodu přichází automaticky i větší pokora a soucit se vším živým. Moje fantazie jede na plné obrátky – to bychom asi koukali, kdyby tady žili obři a brali by nás jako škůdce (tedy ne, že bychom se tak někdy nechovali) a chtěli by nás hubit. Stříkali by na nás insekticidy, lákali nás do obrovské jámy plné piva, kde bychom se topili a sypali by na nás sůl, která by nás popálila. Konec fantazie, ale filozofuji dál.

Jsou to vůbec škůdci?

Vždyť i ten slimák chce jen a pouze přežít! Mám vůbec právo jako člověk mu ten život brát? Pravda je, že bohužel lidé stále s něčím (a někým) bojují. Až pochopíme, že jsme součást naší krásné přírody a boj nemá smysl, pochopíme, že i se “škůdci” je třeba se nějak naučit žít, spolupracovat. Nebo je nějak obelstít…
A jsou to vůbec škůdci? A proč nás vůbec navštěvují?
Možná proto, aby nám něco ukázali. Jejich přemnožení na naší zahrádce může svědčit o našem vnitřním světě. Kupříkladu o tom, jak máme nebo nemáme nastavené naše vnitřní hranice. Dovolujeme ostatním, aby je překračovali? Také naše představy o tom, že ta zelenina je prostě naše, že ji vlastníme a tak ji jako jediní máme právo sníst, nám mohou tato zvířátka nabourat.
A ukážou nám, že naše (ve smyslu vlastnění) není na této planetě vůbec nic.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Teorie o špatně vedené zahradě

Teorie o špatně vedené zahradě se mi také nezdá vůbec od věci. Pokud používáme chemii, trávník je všude dokonale střižený na “mexiko” a nikde ani větévka, vytlačujeme některé živočichy a jiní se přemnožují. Zasahujeme tím do přirozené rovnováhy. V souvislosti s tímto faktem musím podotknout, že permakulturní pěstování získalo u mě další bod k dobru. Sesazování rostlin, které se navzájem chrání, je skvělým způsobem zachovávání rovnováhy v zahradě. Typickým příkladem přirozené ochrany, nejen v permakultuře, je pěstování kopru vedle mrkve. Kopr odpuzuje pochmurnatku mrkvovou.
Je též výhodné poskytnout úkryty přirozeným predátorům a udržovat rostliny i půdu v co nejlepší kondici.

Jde to i bez chemie

Ještě se mám opravdu hodně co učit, ale už teď mám velkou radost, že letos hnojím jen kompostem a kopřivovou jíchou a rostliny byly krásné, silné a sklizeň je velmi pěkná. Opravdu to jde i bez umělých hnojiv. Jen ve skleníku nás navštívila plíseň okurková. Vyzkoušela jsem jako postřik mléko s vodou 1:1 a jsem spokojená. Spolu s pečlivým otrháváním napadených listů se plíseň podařilo výrazně zpomalit a byla nám tedy dopřána ještě nějaká úroda.

Co se týče slimáků, většinu zeleniny mi nechali. Několikrát jsem se s nimi v myšlenkách domlouvala a vysvětlovala jim, že je přece všude dost krásných šťavnatých rostlinek pro všechny. Že nemusí pojídat zrovna moje kedlubny. Listy bršlice taky docela pěkně křupou.:-) Pak jsem po dešti občas vyrazila na lov. Slimáků byl plný kyblík a já jim říkala, že je nechci zabít. Uděláme dohodu – nechám je žít a oni řeknou svým kamarádům, že na zeleninu se neleze.
Slib jsem splnila, vypouštěla jsem je asi půl kilometru od naší zahrady. Taky jsem jich pár dala na kompost, kde se pěkně nadlábli rozkládajících se hrušek a dalších dobrůtek. Když píšu, že mi většinu zeleniny nechali, nelžu.
Co ale ožírají pořád, je hlíva, která samovolně vyrostla na osikovém špalku. Už jsem nad tím párkrát hloubala, proč jinde si dali říct a tu hlívu mi prostě ne a ne nechat. A to jsem osiku obalila měděnou páskou, která se jinde celkem osvědčila. Tady ale ne.

Jak to tak bývá, odpověď na naše otázky přijde v tichu a zklidnění. A tak sedím na zahradě, dívám se do korun stromů a najednou přijde uvědomění. Já na té hlívě lpím. Tak moc ji chci a nechci se o ni dělit. Skoro každý den chodím kontrolovat, jestli tentokrát přežije nájezdy slizkých požíračů. Po zjištění, že ji zase sežrali, cítím lehký závan…no vzteku.
Hmmm, do vymeditované a ničím nerozhozené bytosti mám ještě daleko. Když já tu hlívu taaak chci…. Předpokládám, že to bude to ONO. Uvidíme. Až mi ta hlíva jednou naroste, budu z ní mít fakt radost. Ale ještě větší z toho, že jsem se dokázala odpoutat od toho typicky lidského chtění.

Aloha.

Jana Altea