Jak naše děti jí jinak

Začala jsem kvůli sobě

Hned na úvod mám potřebu říct, že se změnou stravy jsem začala kvůli sobě a jak jsem si tím na začátku nebyla vůbec jistá, vařila jsem hlavně pro sebe a 1,5 letou dceru. Starší syn (v té době 4,5 let) s mužem si k tomu většinou jen něco přidali (vejce, sýr, maso, pečivo apod.) nebo si uvařili svoje. To byla půlka srpna loňského roku. V té době syn prohlásil jen: “Fuj,” když jsem si k snídani dělala miso polévku, i přesto, že polévky jsem ráda snídala i dříve, jen nikdy nebyly čerstvé. Kdyby jen tenkrát tušil, že v tom ani ne za 2 měsíce pojede dobrovolně se mnou, asi by se divil :-).

Díky manželovi to šlo snáz

Je tedy pravda, že na to nejsem sama. Mám velkou oporu ve svém muži, který jde malému příkladem. Všechno jídlo, až na pár výjimek, které nechutnaly ani mně, muž mé jídlo vděčně snědl a chválil. Ba co víc, tatínek dělá nejlepší knedlíky, omáčky, polévky, tortilly. A protože je zrovna teď náš Kryštůfek v období, kdy táta je pro něj synonymum boha, zkuste bohu odmítnout jeho vločkovo-kroupové knedlíky se “svíčkovou” omáčkou podle Jíme Jinak a pečeným tempehem. Jak si náš mladý pán pomlaskával, přidával a vynášel tatínkovo vaření až do nebe! Vůbec tedy nevím, jak dlouho by trvalo zvládnout přechod dětí na jinou stravu s partnerem, který by Jíme Jinak bojkotoval. Věřím, že bych to také zvládla, ale trvalo by to asi o něco déle. Kdo ví, tohle jsem naštěstí řešit nemusela.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

S výsledky přicházela jistota

Přiznám, měla jsem hlavně ze začátku velký strach, co na změnu stravy řekne širší rodina, asi i proto jsem se konfrontaci vyhýbala jak čert kříži. Taky už nejsem tak radikální, jako dříve a primární je pro mě klid v rodině. Jenže přicházely první výsledky a nebyly zrovna malé a s nimi i větší jistota a víra, že jsme všichni na správné cestě. V té době už se mnou v Jíme Jinak jeli naplno všichni.

Od dědy si do toho mluvit nenechám

Musím zaťukat, že nakonec rodina přes počáteční menší šok, co to vlastně jíme, vzala náš přechod na jinou stravu velmi dobře, babičky lépe než dědové. Jeden z dědů se mě s vážným výrazem ve tváři mezi čtyřma očima zeptal, jestli nám ta kvanta zeleniny nemohou ublížit, protože jsme přece jen všežravci a máme jíst vše. S tím nešlo nesouhlasit. Máme rozhodně co dělat, abychom jedli pestře v každém ohledu (střídat všechnu zeleninu, obiloviny, luštěniny, řasy, miso pasty, vůně, barvy, tvary…). Děda samozřejmě nemá nic z toho a spoustu chronických zdravotních problémů k tomu, ale protože jí spoustu hovězího a vidí svět dost rudě, debatu jsem radši utnula v zárodku a pomyslela si své. Jinak ale vím, že to myslel dobře, jeho způsob stravování svým způsobem respektuji (i když je to těžké :-)), ale bohužel od člověka, který je tak nemocný jako on, si do jídla vážně kecat nenechám :-)

Nejlepší taktikou je dobré jídlo

Mou další “taktikou” na syna (dceru jsem vůbec neřešila, chutná jí vše, co dostane) bylo vařit mu jídla, u kterých jsem cítila možný úspěch. Syn je “omáčkový” po nás, takže s jakoukoliv omáčkou, která má navíc tu výhodu, že se do ní dá schovat zelenina, kterou normálně nesní, jsem zabodovala. Potom syn miluje jakékoliv karbanátky, placky, knedlíky, noky, pomazánky, zdravou pizzu, pečenou zeleninu (hlavně řepu, mrkev, batáty, petržel) a také saláty – teplé i studené. Na saláty byl zvyklý už z dřívějška, i tenkrát jsme ale museli být dlouho venku, aby to snědl, protože hlad je nejlepší kuchař a pak vylíže talíř i s chřestem (ne, kecám, ten zatím nedám ani já :-)). Z obilovin má rád vše kromě krup, pšenice, pohanky a bezpluchého ovsa, jeho favoritem jsou jáhly, bulgur a kuskus, z luštěnin má zase rád červenou čočku, cizrnu a fazole adzuki. A asi jako každé dítě miluje sladké palačinky (hlavně rýžové, pohankové, nebo z ovesných vloček) se skořicí, semínky, rýžovým sirupem nebo dobrosladem či sladké kaše – u nich se kupodivu i velmi brzy přestal ptát po ovoci.

Nikdo u nás nestrádá

Syn má s manželem krevní skupinu B, říkám jsem jim pracovně “mlíčkomilci”. Kupovala jim dříve litry mléka týdně, spoustu sýrů, smetan, tvarohů, zakysaných smetan, co si jen vzpomenete. Takže jsme hlavně ze začátku řešili, čím to nahradit. Jako nejlepší a nejsladší náhrada mléka nám vyšlo rýžové mléko (respektive rýžový nápoj :-)). Jde z něj uvařit kaše, pudink, použít při vaření, pečení. Smetany se dají koupit i rostlinné, sýr nahradí bez problémů tofu i tempeh. Syn miluje oboje a spíš ho musíme krotit, aby něco nechal i nám, takže ani co se týče vyřazených mléčných výrobků mladík rozhodně nestrádá :-)) Okamžitý úspěch mělo i cokoliv s rýží přes rýžové těstoviny, nudle až po papír. Nechávám si to proto jako takovou “jistotu = záchranu” na dny, kdy někam jedeme, abych měla něco “gold echt gold” a jemu nebylo líto, že má něco jiného, než ostatní (my to samozřejmě jíme s ním). A ještě strašně, ale opravdu strašně, miluje veganské sushi. Kvůli němu jsem se ho po letech konečně naučila dělat – a mezi námi – je to fakt brnkačka.

Zodpovědný rarach

Náš syn je asi jako každý správný kluk hrozný rarach, kterého je hned všude plno, ale umí být taky neuvěřitelně zodpovědný, takže si sám hlídá, aby měl aspoň 2 hodiny rozestup mezi jídly, aby u jídla nepil, nedosoloval si ho (ne, že bychom měli na stole sůl) atd. Tady nám stačilo pouze to pustit, předat zodpovědnost za svoje zdraví a hodně se modlit :-)) Abych ho jen nevynášela do nebe jako správná kvočna pyšná na své kuřátko, doteď s námi nezačal jíst pickles, jen sem tam místy trošku ochutnal. Čerstvé zeleniny jí taky stále méně než více (teď v zimě to snad ani tolik nevadí), nejradši měl rajčata, ale zrovna ta jsme hodně omezili. Odmítá jíst jakékoliv klíčky. Ze semínek “bere na milost” většinou jen slunečnicová. A takhle bych mohla pokračovat do aleluja, ale proč se tím trápit. Vždyť sní fazole, brokolici i ranní miso polévku, kterou jsme určitě tak měsíc-dva ladili přes výběr zeleniny a způsob nakrájení. Vadily mu velké kusy, rozmixované=divná chuť, až nastrouhaná zelenina byla ok.

To mému tělíčku nedělá dobře

Když jsme šli jednou nakupovat a chtěl si něco koupit za kapesné, ptal se mě před obchodem, jestli mu pomůžu vybrat tři zdravé věci a každou z nich mi dal schválit. A neměl v nich ani svůj milovaný fresh z ovoce, ale obyčejnou vodu se savičkou, kterou normálně nekupujeme, ale té radosti z ní! Manželovi zase v obchodě říkal, když pozoroval zákazníky za nimi: “Tati, všim sis, co maj ty lidi ve vozíku? Samé pivo, kofola, sušenky. Víš, že kupují jen věci, z kterých bolí bříška?” Ještě že měl muž roušku, nebylo tak vidět, jak se směje.
Jednu tetu zase dostal do kolen před Vánoci, Štůfino ukazoval na sladkosti: “Teto, vidíš ty sušenky? To je jen samý cukr a tuk, to už mému tělíčku nedělá dobře.” Synovec Kryšuli zase nabízel bonbón, Krýša: “Díky, ale já tohle nejím, já mám radši, když si s maminkou napaříme jablíčka nebo zdravý bonbóny s agarem, někdy ti je přivezem ochutnat, chceš?” Tak se synovec obětoval a dal si ten bílý jed do těla za něj.

Hlavně netlačit a nepochybovat

A kdyby přece jen nic z toho, co jsem psala, nepomohlo, mám pro vás ještě dva tipy:
Děti jsou velmi chytré a vnímavé, každou naši sebemenší lež a zaváhání hned poznají. Ale proč to zmiňuji: dokud jsem měla v hlavě, že si nejsem vůbec jistá, jestli to bude syn jíst, zcela pochopitelně na mou vnitřní nejistotu reagoval bojkotem a pak se tajně chodil dojídat do kuchyně. Díky tomu jsem si v hlavě hodně rychle srovnala, že mu dávám to nejlepší, co mu mohu dát a syn jako mávnutím kouzelného proutku začal jíst jako dřív (=hodně). Takže pozor i na vnitřní nastavení, u nás bylo velmi důležité.
A druhá věc – moc se přimlouvám za to, abyste dětem nic nenutili. Tlak vytváří protitlak, tudy cesta nevede. Co jsme si nadrobili, to si musíme i sníst. Za sebe ale říkám, že stačí obrnit se velkou dávkou trpělivosti, udělat si na děti čas a vše, co je s novou stravou zajímá, jim vysvětlit a pak už se jen radovat z výsledků vaší spolupráce. Ano vážně spolupráce, není to totiž o tom, jak na něj, ale jak s ním. Cítíte ten rozdíl? A když se vás pak u snídaně dítě zeptá, co je v té polívce, vy mu odpovíte, že cibule, mrkev a celer a on na to: “Jo, jasně, to jsem poznal, ale mě zajímalo, jaký v tom jsou minerály a vitamíny.”, nezapomeňte se za to (hned potom co se přestanete smát) pořádně pochválit!

Maminko, já nechci doma žádné sladkosti

Na závěr pro vás mám náš předvánoční rozhovor. Ptala jsem se dětí, jestli se mnou budou letos dělat cukroví (tajně jsem doufala, že ano, protože to je strašná sranda). Dcera (1,5 let) mi odpověděla “má-ma ňam-ňam”, což jsem brala jako souhlas, i kdyby se chystala sníst mě. Syn už tak nadšený nebyl: “Maminko, já nechci mít doma žádný sladkosti.” Vysvětlila jsem mu, ať se nebojí, že letos chci péct jen zdravé cukroví se sladem. Načež náš malý rozumbraďák odpověděl: “Díkybohu”.
A tak si tak pro sebe říkám, že ho vůbec nepoznávám. Ještě před pár měsíci před námi tutlal do poslední chvíle, že mu děda tajně koupil milku a kdykoliv mu kdokoliv cokoliv sladkého dal, bojoval s námi do poslední chvíle, aby mohl aspoň kousek urvat. A najednou byl vděčný za zdravé cukroví? Bomba!

Maminky vydržte!

Takže milé maminky, jestli s tím některá taky bojujete, vydržte, i 4-letí prckové v tom po pár měsících můžou mít jasno.

Držím vám všem palce!

Naďa