Jsou všude
Znáte to. Vaše drahá polovička zásadně vymačkává pastu na konci u uzávěru, zatímco vy poctivě rolujete od konce. Nechává po zemi válet špinavé ponožky a spodní prádlo. Chodí všude o 20 minut pozdě. Říká „Ano, udělám to, já teď jenom…“ (dosaďte si sami), což v překladu znamená ne, teď to dělat nebudu, udělám to možná (!) někdy v budoucnosti.
Svět je plný lidí, kteří dělají věci úplně jinak, než byste je dělali vy, a dokonce mají tu nehoráznost se divit, když jim dáte najevo svůj nesouhlas. Doma, v práci, neutečete jim. A to ani nemluvím o dětech, které dělají jinak skoro všechno.
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to
Ale vyměnit je nemůžeme
Vaše drahá polovička je sice zcela nezodpovědný vymačkávač zubní pasty, ale ruku na srdce, oči má stále stejně nádherné jako před lety a kdyby shodil(a) to bříško, je prostě pro vás pořád ten největší krasavec/krasavice (a po úvaze jste ochotni připustit že to jde i s tím bříškem). Stejně tak noví kolegové se dnes špatně shánějí, a navíc – každý má něco. A děti? Ty jdou vyměnit opravdu špatně ?.
Umění nesouhlasu
Nezbývá tedy než se s tím vším neladem nějak vypořádat a naučit se s ním žít. K tomu by se mohlo hodit v posledních letech poněkud pozapomenuté (minimálně ve veřejné debatě) umění nesouhlasu. Jak ustát to, že s námi někdo nesouhlasí, aniž bychom je museli zesměšňovat na Twitteru, a jak v tom dokonce být dobrý, zůstat nad věcí, a nepropadat záchvatům vzteku při jakémkoli náznaku nesouhlasu?
Podle tzv. argumentativní teorie (Argumentative Theory of Reason) není smyslem argumentování nalézt pravdu, ale přesvědčit druhého o platnosti svého názoru. V této fázi použijeme všechny dostupné argumenty k tomu, abychom toho docílili. Ve fázi druhé se pak snažíme sami sobě obhájit naše rozhodnutí, ať již bylo jakkoli iracionální. To nás činí o to více zarytými v našich názorech a méně otevřenými názorům protistrany.
Jak se tedy dobře a konstruktivně neshodnout?
Dan Sperber, francouzský sociolog, říká: Náš nesouhlas je konstruktivní tehdy, když nás vede k tomu, abychom lépe (přesněji) a s větším soucitem poukazovali na nedostatky v tvrzeních protistrany, a když se naopak necítíme osobně atakováni, pokud někdo poukáže na nedostatky v našem úsudku.
Trochu mi to připomíná naši poslední rodinnou cestu za příbuznými na Moravu, kdy jsem pronesla k svému muži: „Už jsem dávno pochopila, že v některých věcech si prostě nerozumíme, a jsem s tím naprosto v pohodě“. A to šlo o pouhou navigaci terénem. Co teprve existenciální otázky? Tam nám to naštěstí dost klape ? .Každopádně je ohromně osvobozující si uvědomit, že je možné milovat a nesouhlasit, že není možné – a nejspíš ani žádoucí – vždy souhlasit, a že v nesouhlasu (i s těmi nejbližšími) lze nalézt zábavu, rozptýlení, a poučení…
Základní triky jak debatovat s někým, s kým se neshodnete:
- Mějte na paměti, že to, co říkáte, je (s pravděpodobností blížící se jistotě) pouze váš názor, nikoli univerzální pravda.
- Říkejte/pište tedy proto „Já myslím/ jsem přesvědčen/a, že..“ apod. Neprezentujete své názory a dojmy jako absolutní pravdu, kterou rozhodně nejsou! Respektujte, že to druhý může vidět zásadně jinak.
- Držte se tématu.
- Pokud chcete partnerovi sdělit, že se vám nelíbí rozházené ponožky, nemíchejte do toho pozdní příchod z práce, zkaženou dovolenou, zapomenuté narozeniny…znáte to. Držte se věci.
- Buď se smiřte s tím, že prostě vyjadřujete svoje emoce (v kterémžto případě lze říci: “Jsem naštvaná/ý a nějak se to ve mně všechno semlelo, tak teď budu chvíli trochu hudrat ale i tak tě mám rád/a.”) a nečekejte, že protistrana za ně vezme zodpovědnost a začne je řešit, anebo chcete, aby protistrana uklízela ponožky, ale vězte, že protistrana nemusí být ochotna (a není povinna) to dělat, v kterémžto případě zkuste s co největším soucitem a pochopením (ten druhý opravdu nemusí tušit co vlastně řešíte a jako problém to nejspíš nevidí) sdělit, že vás to ohromně drásá, a že by vám děsně pomohlo, kdyby šlo tuto věc eliminovat. A připravte se, že můžete slyšet, že možná je můžete uklízet vy, když to vadí vám.
- Nezapomínejte, že za své emoce zodpovídáte vždy a jedině vy
- A pokud své pocity pojmenujete, notně se vám uleví. Tedy ne: „Jsi úplně nemožnej/nemožná“, ale (trochu) lépe: „Tato věc, kterou děláš, mě přivádí k zuřivosti“, raději ještě doplněná o něco jako: „Pomohlo by mi, kdybychom to mohli udělat nějak jinak.“
- Nezapomínejte naslouchat.
- Nejste sami, kdo má pocity. Ať už negativní, nebo pozitivní. Netušíte, co vám váš partner – třeba i nevědomě – chce svým jednáním sdělit. Pokuste se proto vytvořit bezpečný prostor, kde se bude cítit svobodný komunikovat i svoje velmi niterné, a třeba ne zrovna vám příjemné, pocity a myšlenky. Neskákejte do řeči!
- Když jste hodně naštvaní, jděte se projít, dejte si sklenici studené vody, a vše proberte až budete víc v klidu.
Hodně konstruktivního nesouhlasení vám přeje
Irena
Jíme Jinak doporučuje online program Jak na babičky
Pokud vás moc trápí neshody ohledně stravy a životního stylu v rodině, přidejte se k nám do kurzu Jak na babičky. Naučíme vás krok za krokem zvládat i ty nejšílenější argumenty. S grácií, v klidu a ke spokojenosti všech stran. A nemusí se jednat jen o babičky. Účastníci programu potvrzují, že nabité praktiky se velmi dobře uplatňují nejen v soukromém životě ale i v práci.
PS: Přemýšlíte jak zlepšit postavu a své zdraví?
Nepřemýšlejte 😊 Pojďte něco dělat! Ukážeme jak vylepšit jídelníček, co jíst a co ne, a jak si jídlem spravit zdraví! Naskočte do online kurzu Jíme Jinak - JE ZDARMA !
Komentáře
Hezký večer a díky za reakci, trochu opožděně pár myšlenek – já myslím že děti se primárně učí tím, co děláme, a ne tím, co jim říkáme aby dělali. Chápu, že pokud se vaše názory na úklid liší (a to je, ruku na srdce, poměrně běžná záležitost), je to příležitost dítku ukázat ne jak se uklízejí ponožky /na to fakt nepotřebuje nijaký speciální výcvik/, ale to, jak se – pokud možno s láskou a úctou – řeší konflikty. Jistě není špatné říc, že mi něco vadí, a ideálně si vzájemně dohodnout řešení, které by bylo přijatelné pro všechny. Pokud i tak se řešení nepodaří dodržet (a přiznejme si upřímně – rčení o starím psu atd. platí pro nás pro všechny), je myslím skvělé to vzít tak, jak popisuje Eva, tedy s humorem a nadhledem. Tak – bez plýtvání sil na osočování, nadávání, atd. – také bude pro druhého mnohem snazší nalézt energii a cítit podporu ke změně. Mnoho zdaru – Irena
Moc díky za článek, pěkně sepsaný a dnes mi osobně nesmírně sedl.
Vyloženě jsem se zasmála a pobavila při představě, jak měním děti… (kdo by je se mnou směnil za ty svoje bezchybné, klidné a usměvavé komunikativní kousky, to vážně netuším) :-D :-D
Jinak já bych zůstala viset hned u “držte se tématu”. Zjišťuju, že mi nevadí jen rozházené ponožky, ale stejně tak ostatní věci, které se stále opakují. Asi jako mnoho z nás, věřím, že partner ze své strany vidí podobný výčet věcí u mě :-).
Zajímá mě ale pohled na to, že protějšek není povinen to (zde uklízení ponožek) dělat. KDO je tedy povinen to dělat? Já za něj jistě ne… Mám respektovat narůstající chlívek? (Jde totiž o podobné kroky vedoucí k výchově další generace – pokud není povinen základní dohodnutá pravidla dodržovat jeden, pravděpodobně se nebude cítit povinen, ba dokonce se bude cítit v neprávu i někdo další, a starším dětem se to obzvlášť těžko vysvětluje.)
No, tolerance se zřejmě musí trénovat a rozvíjet celý život.
Stále cítím, že nejvíc souzním s tím starým a ohraným, svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Jinak některé věci prakticky nefungují a nebo nefungují dlouho.