Jak okolí ne/zvládalo, že naše dcera jí jinak

Milé maminky,

často se na nás obracíte s prosbou o radu, jak řešit jídlo a děti. Konkrétně, jak čelit příbuzným, nabídce sladkostí ve školce, od návštěv a na návštěvách. Ráda se s vámi podělím o svůj názor a naší zkušenost s první dcerou, ale předem varuji, jsem pro mnoho lidí příliš radikální :-)

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Byli jsme za podivíny už jen tím, že jsme dcerku nosili v šátku, byla dlouho kojená, dávali jsme ji od narození vyčurat a znakovali jsme s ní. To vše lidi buď bavilo nebo zajímalo, zřídka kdy byl někdo vyloženě negativní. I když, našli se také… Ale náš jídelníček? To byla těžká rána pro rodiče, pediatričku i kdejakou kamarádku. Koneckonců nedávno jsem psala článek na toto téma. Pro některé lidi jsou totiž naše děti “chudáčkové malí se spoustou omezení” :-)

Věděla jsem už jako těhotná, že moje dítě pojede na “zdravé výživě”

Osobně jsem byla pevně rozhodnutá, že svoje dítě budu stravovat podle principů zdravé výživy už jen z čistě preventivních důvodů. Sama jsem byla většinu života více nemocná a unavená než zdravá a spokojená. Dětství po doktorech, v narkózách, samá operace, léky, bolestivá vyšetření…Chtěla jsem tedy své dítě co nejvíce těchto zkušeností ušetřit. Navíc jsem tušila, že nejsem geneticky zrovna výhodná matka a doufala, že naše dcerka dostane tuhle část po otci, a že zdravou stravou její imunitu a případné slabiny udržím v normě. A tak se také stalo.

Mám zdravé dítě

Ačkoli měla dcerka ekzém, hledali byste stopy po něm skoro lupou. Byla více než 6 měsíců jen a pouze kojená, pak jsem ke kojení přidala zeleninu a obilí, v roce luštěniny a ovoce . K tomu samozřejmě kojení. Žádné maso, vejce, mléko, cukr, bílá mouka apod. Díky tomu je spokojené a  zdravé dítě bez léků. Slabiny, které jsem tušila, mi potvrdilo ve 2,5 letech vyšetření.  Špatně tráví lepek, laktózu, brambory, rajčata a pár dalších věcí. A světe div se, máme úplně stejné zátěže. Nicméně není to pro nás žádný problém, vlastně ani omezení, protože tyhle potraviny jí nedáváme sami od sebe už od samého začátku. Prostě tyhle věci doma stejně nejíme. Pokud bych jí byla dávala rohlíky, sladkosti a mléčné výrobky, pravděpodobně bych měla dítě s velmi špatným trávením, samý flek a stálý průjem. V lepším případě. V horším by už zažila antibiotika, angíny a záněty oušek jako já celé dětství. Nic takového nezná.

Příbuzní se děsili, že dítě ničíme

Moje pevné rozhodnutí vcelku pochopitelně děsilo moje příbuzné, kteří neměli většinou nejmenší tušení, jak má správný jídelníček vypadat. Dokonce mě zkraje zahrnuli emaily plnými odkazů na různé stránky a studie, jak moje dítě nevyroste, bude málem dementní a budou se mu lámat kosti, když nebude na mase a na mléku. Odmítla jsem však na to téma diskutovat a jela si po svém. Samozřejmě mě mrzelo, když někteří odcházeli ostentativně od stolu s tím, že:  “Se nemohou dívat, jak to dítě ničíme!” Vždycky vás zabolí, když děláte to nejlepší možné, stojí vás to třeba i jisté nepohodlí a pochválí vás spíše cizí lidé než vlastní rodina. Ale moje bolestné zkušenosti z dětství a odhodlání dělat věci, jak nejlépe umím, byli silnější než argumenty lékařů, u kterých se zase moje rodina, ve snaze zachránit naše dítě, informovala. Bylo mi líto jedovatých poznámek, nepochopení a opravdového strachu, kteří třeba prarodiče měli o svou vnučku. Ale nedalo se nic dělat. Věděla jsem, že vím víc než oni a že jdu správnou cestou.

Nedala bych jí hlídat někomu, kdo by ji kazil

Protože nemám blízko babičky, nebyl zpočátku problém s hlídáním a tedy ani se stravou během hlídání. Prostě žádné hlídání nebylo. Museli jsme to s mužem zvládnout sami. Ale už tehdy jsem věděla, že hlídat Markétku dám jen tomu, kdo nám nenaruší stravovací návyky. Věděla jsem, že v jejím životě jde o víc než o pár hodin hlídání.  Že se jí buduje imunita, vyvíjí trávení, budují základy potravinové paměti. A že radši budu s ní doma na zdravé stravě než ji svěřit někomu, kdo by nám to kazil. Vím, že z pohledu mnoha maminek  je to šílené. Vím, že mnoho maminek  dává hlídat svoje děti babičkám, které děti cpou hloupostmi a oni nad tím přivírají oči, protože “co jim přeci zbývá”. Úplně to chápu a vůbec neodsuzuji. Ale já bych takové babičce dítě nesvěřila. Je mi jasné, že maminka, která nezažila takové potíže se zdravím a nemá dítě, na kterém by se hned špatné jídlo projevilo, bude můj přístup považovat za příliš přehnaný. A nedivím se. Já vím, že děti rozlišují co je doma a co je u babičky. Jsem ve spoustě věcech benevolentní, ale zrovna jídlo to prostě není. Naše dcerka je příliš maličká a všechny stravovací zvyky, chutě a i to tělíčko se jí teprve formují, tak tomu chci nechat zcela přirozený a co nejzdravější průběh. A do toho prostě některá jídla a sladkosti, které spousta lidí považuje za normální, nepatří.

Vozila jsem si svoje jídlo pro Markétku všude s sebou

Dokud jsem kojila, a to bylo přes rok, nešlo Markétku stejně nechat někde dlouho na hlídání, natož přes noc u babičky. Takže jsme stravu vůbec nemuseli řešit. Na návštěvy k příbuzným jsem si vozila pro Markétku svoje a oběd jí vařila extra. Časem už mi tak moc vyhovovala naše strava, že jsem vařila pro ni a rovnou i pro sebe a jen můj muž si dával s rodiči to, co měli oni. Za nějaký čas i on chtěl naše jídlo, a tak se dnes u našich vaří dvě jídla :-) To víte, že to nebylo vždy bez komentářů či různých scének. To víte, že se kamarádi smějí, že jsme houby návštěva, když si nosíme vlastní jídlo. Ale nakonec to všichni akceptovali, co taky s námi. Těžko bychom jezdili k někomu, kdo by nedal na naše pokyny a cpal Markétce jiné jídlo. Pokud tedy Markétku jako maličkou někdo hodinku dvě hlídal, řešila jsem to tím, že jsem připravila veškeré potřebné jídlo i případné “mlsání”. Kdyby třeba babička s dědečkem měli něco ke kafíčku, aby měla svoje a nemusela jen poslouchat, že ona nesmí.

Naše zlatá babička a chápavá chůva

Pokud nezvládáte okolí a příbuzenstvo, vřele doporučuji náš kurz Jak na babičky, kde vás to formou tréninkových videí s humorem naučíme. Pak si poradíte s každým argumentem, každým člověkem a na libovolné téma ;-)

Když teď občas jede Markétka na víkend k babičce, vím, že bude skvěle postaráno. Ačkoli moje máma sama nejí jako my, tak to akceptuje. A díky tomu, že si přečetla pár knížek, tak taky zná souvislosti. Proto, když tam Markétka nocuje, babička uvaří kompletní talíř a vše je, jak je malá zvyklá. Jsem jí za to nesmírně vděčná. Moje mamča je spokojená, že Markétka všechno sní a ještě to babičce pochválí. Vím, že máma jako babička trpí, že ji nemůže dát buchtu, kterou upekla, kuře, které považuje za delikatesu atd. Navíc mají s dědečkem pocit, že to dítě nesmírně trpí, že jí nedopřejeme a že její život by byl s tím pečeným kuřetem a nějakou tou čokoládou o něco hezčí. Ale mě to prostě za osypanou Markétku nestojí. A babička zase neriskuje, že bude malá mít průjem či pupínky, navíc je to hrozná drnda a všechno hned vyzvoní :-) Kdyby moje mamča Markétce dávala stejné jídlo, jaké jedí s dědou, nedávala bych ji tam spát. Jezdili bychom dál jen na návštěvy s vlastními zásobami. A to i za cenu, že si jinak každé hlídání v Praze musím draze zaplatit. Hezky každou hodinu zvlášť.  Našli jsme totiž zlatou paní na hlídání. Velmi rychle pochopila, co a proč jíme, moc se jí to líbí a nakonec se sama snaží stravovat podobně. Je ta poslední, kdo by Markétce přinesl čokoládu.

Hlídání v koutku

Chodila jsem od šestinedělí pravidelně cvičit. Tu moji hodinku trávila Markétka v dětském koutku. Když už byla větší a jedla, tak jsem hlásila, že máme jisté zdravotní omezení a že máme vlastní jídlo. Že ostatním dětem můžeme dát, ale od jiných ať si nebere. Nelíbilo se mi, že vlastně musím trochu lhát, protože jsem ještě neměla výsledky vyšetření a Markétčiny zátěže jsem jen tušila. Všechno se ale vyřešilo nakonec samo. Paní z koutku, která dětem strašně ráda kupuje lízátka a bonbóny, zvlášť těm, kterým to maminky nedopřejí, nakonec odešla. Té jsem samozřejmě hlásila, že Markétka má alergii a že nic takového nesmí. Vždycky ji politovala a dala ji svačinu z naší krabičky. A bylo to vyřešené. Všechny ostatní se  zajímaly o to, proč a co jíme, většina z nich skončila u nás na kurzu a více či méně na naší stravě :-)

Pediatrička v šoku, já v šoku

Když bylo Markétce půl roku pryč, byli jsme na kontrole u paní pediatričky. Začala mi dávat rady: „Tak maminko, mateřské mléko teď už není potřeba, začněte místo ranního kojení dávat jogurtek, k svačině nějakou piškotu, na oběd masíčko s brambůrkou a mrkvičkou pěkně rozmixovat, střídejte hovězí a drůbeží maso.“ Dala mi letáčky od Hami a Nestlé s tipy na jídla ve skleničkách. Zůstala jsem štajf a pípla cosi o tom, že Markétce mám v plánu dávat maso od 1,5 roku (to byla moje minimální hranice, teď už to bude 3 roky, co maso nedáváme) a mléčné výrobky rozhodně nechci dávat vůbec, natož místo mého mléka. A sladkosti z bílé mouky a cukru… Nenechala mě dopovědět. To už u nás stála i sestřička a paní doktorka se vyděšeně ptá: “ Vy jste snad nějaká vegetariánka nebo co???“ Hned jsem pochopila. Nemá cenu vysvětlovat, že jsem mnohem horší než vegetariáni. Nakonec jsem si vzala letáčky a každou návštěvu odkývala, že to všechno dáváme. Mělo to zvláštní efekt. Markétka se do té doby zdála paní doktorce nějaká hubenější. A pro změnu po odkývání navrženého jídelníčku hned při další kontrole konstatovala, jak je teď pěkňoučká a že ona bude ten astenicky somatotyp a že je tedy vše v pořádku.

Nechtěla jsem lhát

Časem mi ale přišlo nevýchovné takhle lhát před dcerou. A taky sama před sebou. Odcházela jsem a přicházela s pocity provinění. Nevěděla jsem, jestli je správné se přiznat a dát lékařce do ruky důkaz, že i děti bez masa, mléka a sladkostí jsou zdravé. Ale nějak nám to k ní nesedělo. Spíš to vypadalo, že při prvním zdravotním problému by nám to hodila na hlavu nebo by na nás hnala sociálku pro zanedbání povinné péče. Tak jsem ji nechala žít v jejím přesvědčení a změnila doktora. Přes známé jsem našla dětskou lékařku, která má velké děti, které vyrostly na podobné stravě, jsou sportovci a jsou zcela zdravé. Před paní doktorkou si nemusíme na nic hrát a mě spadl obrovský balvan ze srdce. 

Školka I.

Markétka je ještě malá, do státní školky by ji ani nevzali, a mě šlo jen o den či dva, abych měla alespoň chvilku pro sebe a na nějakou práci. Našli jsme si tedy školku soukromou a tam nahlásili stejná omezení jako v koutku. První školka byla veganská, takže vcelku nebyl problém nechat ji na jejich stravě, i když nebyla zcela dokonalá, neznali třeba kompletní talíř a tak občas chyběla luštěnina. Protože jsem ale znala jídelníček, udělala jsem snídani a večeři tak, aby bylo jídlo za ten den vyvážené.

Školka II.

V nové školce mají jídla dvě. Vegetariánské a normální. Vegetariánské je ale zcela nevyhovující. Dokonce snad horší než ta běžná, jak to často bývá. Příliš smaženého, zelenina postavená v podstatě jen na bramborách, nejčastější příloha těstoviny, chuť se dodává smetanou a sýrem. Chybí omáčky, zelenina, luštěniny, obilí, kompletní talíř ani omylem. Takže jsme si s Helčou řekly, že raději budeme dětem na střídačku vařit vlastní jídla, pořídily termosky a ráno vaříme snídani, oběd a dvě svačinky. Jednou já, jednou Helča. Ve školce jsme se dohodli na určitých omezeních, které naše děti mají kvůli alergiím a Markétčinému ekzému. Neměli nejmenší problém dětem servírovat vlastní jídlo. Ale čeho jsme se bály nejvíc – ani naše děti nemají problém jíst jiné jídlo než mají všechny ostatní děti! A ne vždycky se tam setkají společně, takže jedí v klidu to svoje, i když jsou tam každý sám. Markétka navíc doma hlásí: “Nikolas měl v pití šťávičku, ale mě šťáva nechutná, já to nepiju.” A zdá se to říkat docela hrdě. Tuhle jsem jí chtěla dát jablečný mošt se spoustou horké vody na ohřátí a naředění a ona hned, že neee, že šťávu do vodičky nechce! Tak jsem jí vysvětlila, že to jsou mačkaná jablíčka a žádná chemie, že to může. Dala si a chutnalo jí :-)

Happy end na všech frontách

Když je odhodlání a víra, dějí se věci!  Ve školce paní učitelky natolik zaujalo, jak děti krásně baští a jak jsou jídla zajímavá a voní. K těm našim začaly posazovat děti, co moc nejedí, aby se nakazily žravostí těch našich. Začaly nahlas uvažovat, že asi naše děti toho mohou tak moc sníst, protože je to zdravé :-)  Začaly se víc a víc vyptávat, až jsme pro ně udělaly kurz. Dnes už jedí po našem a připravily kurz i pro rodiče. Na besídkách se tak objevují bezlepkové sušenky, které děti s paní učitelkami napekly, agarové ovocné bábovičky, jahelné křupky, rýžové chlebíčky,..a nikdo s tím nemá problém!  Takže i ze strany rodičů je zájem a hledá se vhodný dodavatel této stravy pro školku!
Naše radost se však netýká jen stravy ve školce, kde naše děti netráví zas tolik času. I ostatní prarodiče se víc a víc zajímají, vědí, že Markétku jim nesvěříme, když jídlo nebude po našem.  I kamarádky, co se smáli, že to “moc řešíme”, případně licitovaly nad vhodností či nevhodností našeho jídelníčku, pomalu či rychleji docházejí k podobným závěrům. Čím dál tím méně tedy musím řešit, aby kamarádky nedávaly Markétce něco, co mají pro svoje děti, protože ony na výletě vytáhnou obilné tyčinky, dušené jablko apod.!
Dokonce i v mé rodině mezi velkými odpůrci se najdou děvčata, co dětem vaří podobně jako my. Netuším, jak k tomu došly, ale děje se to.
Spousta našich přátel má nebo měla zdravotní problémy, které je přiměly změnit stravu, takže se teď potkáváme ve veganské restauraci na obědě, když jsem ve městě.

Prostě najednou je to víc a víc normální, maminky víc a víc vědí, informace se dostávají dál, svět se mění. Mám dojem, že jsme si nějakým zvláštním způsobem ovlivnili i okolí. Už nepřesvědčuje okolí nás, ale buď to tolerují, nebo jedí podobně, nebo mají zájem o informace, chodí na kurzy a konzultace a pak si libují, jak se uzdravují, hubnou atd.

Nám to stojí za to

Pro nás se za tu dobu stal tenhle způsob stravování naprosto normální a naše přesvědčení a viditelné výsledky zřejmě nakazily část našeho okolí. Ať je to jak chce, jsme rádi, že nejsme za takové exoty jako na počátku. A i kdybychom byli i nadále, naše rozhodnutí by to nezměnilo. Proč se vzdávat něčeho, co vám chutná, je vám po tom dobře a je to cesta ke zdraví??? Kvůli řečem kamarádek, pediatriček, rodičů? Tak to vážně ne :-)

PS: Článek jsem napsala v roce 2012, když byla na světě první dcera a druhá na cestě. Ale toto téma je stále aktuální a všechno, v co jsem tehdy věřila a doufala, se dnes a denně znovu a znovu potvrzuje, tak ho opět pouštím maminkám na oči. Snad pomůže!