Jak šel čas aneb óda na venkov, ten český

Nad zeleninou v obchodě jsem se rozplakala

Při první návštěvě supermarketu (farmářské trhy byly v té době relativní novinkou a kolovaly debaty o tom, zda to je podvod – a nezřídka i byl) mi do očí vhrkly slzy nad unavenou zeleninou, jejíž barva (o vůni raději nemluvě) připomínala předlohu jen vzdáleně. Byl leden. Trhy v Londýně, kde si člověk od roztomilého páru zelinářů nakoupil biodynamicky pěstovanou mrkev ještě špinavou od voňavé hlíny, která při sebedelším skladování zapomnětlivým majitelem nikdy nezplesnivěla (na rozdíl od té z obchodu) se zdály být vzdáleným snem. Následovaly mléčné výrobky – tady se snad zastavil čas, říkala jsem si nad regály se sýry mého dětství a raného mládí. Rozmazlená megapolí, kde vše bylo na dosah ruky, mi bylo smutno při představě, že tohle teď jsou moje možnosti. Hledala jsem bio- nebo aspoň fresh-bedýnky – vzácné, malý sortiment, drahé, vše naprosto plné a bez kapacity přijímat nové zákazníky. Zelenina v zimě? Na to paní zapomeňte! A tak jsme na našem nově zakoupeném pozemku s dvěma poloruinami začalali pěstovat vše možné…

Už víme, že to tu není pustina

…střih, píše se 2020. V okolí asi 10 km kolem nás jsme našli: farmářský obchod se sýry a výrobky od krav s přístupem na pastvu, zmrzlinárnu a kavárnu tamtéž, místní řetězec supermarketu s až udivujícím sortimentem zdravých produktů, báječné lidi, kteří rozjíždějí KPZ (komunitně podporované zemědělství pro ty, kteří – jako já – si pod tou zkratkou představí slavnou krabičku), scukovačku ve vedlejší vesnici (sním, nebo bdím?), mateřské centrum pořádající osvětové přednášky všeho druhu, nejlepší textilní galanterii na světě….

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

NO a nyní – svatý grál pro rodiče malého dítka na venkově – našli jsme i kamarády chystající lesní školku se skvělými průvodci na nádherném místě. Jakoby se tu doslova rojili lidé, které zajímá bytí, život, dobré jídlo a radosti (a dobře, občas i strasti) spojené s vlastnictvím nemalého pozemku a snahou něco na něm vytvořit. Lidé, kteří se nebojí opravit starý dům, zasadit sad, pěstovat tak, aby ty lahodnosti měli opravdu a doslova na dosah ruky. Kteří vědí, že když chtějí, aby tu něco bylo, je třeba jít a vytvořit to, a nevadí jim to – naopak.

Megapole se zdá najednou být dávnou minulostí. Pouštíme kořínky – doslova i obrazně – v kraji, který nám ještě před deseti lety připadal nedotčený a pustý, kde se střídala řepka s kukuřicí a pšenicí a kde na polích nebyla žádná zemina ale doopravdy hlína  (ano, to tady pořád ještě existuje a doposud se nepodařilo hospodařícím zemědělcům vysvětlit, že zaorávat meze a likvidovat opylovače je proti jejich zájmům – ale bude líp, oni to jednou pochopí, opakuji si cestou kolem právě kvetoucí řepky). Jakoby se však „okraj“ stával středem a naopak, je čím dál víc normální chtít zdravě jíst a dobře žít, netrávit svůj život v systému vytváření bohatství pro jiné, ale žít svoje bohatství, možná menší čísly na bankovních kontech, ale o to větší pocitem štěstí a radosti z každého rána, kdy posloucháme ptačí koncert pod okny, pozorujeme lesknoucí se rosu na stéblech trávy, cítíme vůni jarního vzduchu a – k mé ohromné radosti – i slyšíme bzučení včel v kvetoucí hlošině („Hurá! Jsou tu, žijou!“ vydechli jsme svorně..)

9/5/20ih