Jak šel čas aneb óda na venkov, ten český

Nad zeleninou v obchodě jsem se rozplakala

Při první návštěvě supermarketu (farmářské trhy byly v té době relativní novinkou a kolovaly debaty o tom, zda to je podvod – a nezřídka i byl) mi do očí vhrkly slzy nad unavenou zeleninou, jejíž barva (o vůni raději nemluvě) připomínala předlohu jen vzdáleně. Byl leden. Trhy v Londýně, kde si člověk od roztomilého páru zelinářů nakoupil biodynamicky pěstovanou mrkev ještě špinavou od voňavé hlíny, která při sebedelším skladování zapomnětlivým majitelem nikdy nezplesnivěla (na rozdíl od té z obchodu) se zdály být vzdáleným snem. Následovaly mléčné výrobky – tady se snad zastavil čas, říkala jsem si nad regály se sýry mého dětství a raného mládí. Rozmazlená megapolí, kde vše bylo na dosah ruky, mi bylo smutno při představě, že tohle teď jsou moje možnosti. Hledala jsem bio- nebo aspoň fresh-bedýnky – vzácné, malý sortiment, drahé, vše naprosto plné a bez kapacity přijímat nové zákazníky. Zelenina v zimě? Na to paní zapomeňte! A tak jsme na našem nově zakoupeném pozemku s dvěma poloruinami začalali pěstovat vše možné…

Už víme, že to tu není pustina

…střih, píše se 2020. V okolí asi 10 km kolem nás jsme našli: farmářský obchod se sýry a výrobky od krav s přístupem na pastvu, zmrzlinárnu a kavárnu tamtéž, místní řetězec supermarketu s až udivujícím sortimentem zdravých produktů, báječné lidi, kteří rozjíždějí KPZ (komunitně podporované zemědělství pro ty, kteří – jako já – si pod tou zkratkou představí slavnou krabičku), scukovačku ve vedlejší vesnici (sním, nebo bdím?), mateřské centrum pořádající osvětové přednášky všeho druhu, nejlepší textilní galanterii na světě….

🚀Začíná jarní očista - tento týden!
Proměň se ze zimní medvědice v jarní gazelu! 😁

Ráno plná energie, pleť jen září, oblečení ti padne a tělo šlape jako hodinky - Pojď do toho!

NO a nyní – svatý grál pro rodiče malého dítka na venkově – našli jsme i kamarády chystající lesní školku se skvělými průvodci na nádherném místě. Jakoby se tu doslova rojili lidé, které zajímá bytí, život, dobré jídlo a radosti (a dobře, občas i strasti) spojené s vlastnictvím nemalého pozemku a snahou něco na něm vytvořit. Lidé, kteří se nebojí opravit starý dům, zasadit sad, pěstovat tak, aby ty lahodnosti měli opravdu a doslova na dosah ruky. Kteří vědí, že když chtějí, aby tu něco bylo, je třeba jít a vytvořit to, a nevadí jim to – naopak.

Megapole se zdá najednou být dávnou minulostí. Pouštíme kořínky – doslova i obrazně – v kraji, který nám ještě před deseti lety připadal nedotčený a pustý, kde se střídala řepka s kukuřicí a pšenicí a kde na polích nebyla žádná zemina ale doopravdy hlína  (ano, to tady pořád ještě existuje a doposud se nepodařilo hospodařícím zemědělcům vysvětlit, že zaorávat meze a likvidovat opylovače je proti jejich zájmům – ale bude líp, oni to jednou pochopí, opakuji si cestou kolem právě kvetoucí řepky). Jakoby se však „okraj“ stával středem a naopak, je čím dál víc normální chtít zdravě jíst a dobře žít, netrávit svůj život v systému vytváření bohatství pro jiné, ale žít svoje bohatství, možná menší čísly na bankovních kontech, ale o to větší pocitem štěstí a radosti z každého rána, kdy posloucháme ptačí koncert pod okny, pozorujeme lesknoucí se rosu na stéblech trávy, cítíme vůni jarního vzduchu a – k mé ohromné radosti – i slyšíme bzučení včel v kvetoucí hlošině („Hurá! Jsou tu, žijou!“ vydechli jsme svorně..)

9/5/20ih