Jak uchránit děti před zbytečnou operací a narkózou

Zodpovědnost je na nás

Mnoho lidí se domnívá, že za jejich zdraví a za zdraví jejich dětí jsou zodpovědní lékaři, kteří studovali a měli by tedy vědět, jak je to správně, potažmo stát, který je garantem toho, že jeho občanům se dostává té nejlepší péče. Ale není tomu tak. Jsme to my, kdo je nakonec zodpovědný, a to nejen na té úrovni fyzické, ale i morální. Alespoň já to tak cítím. A stejně je to i se vzděláváním. My se rozhodujeme, jak se budeme vzdělávat, my zodpovídáme za to, co a jak se naučíme nebo nenaučíme a jak pak v životě obstojíme. Pro většinu lidí je ale mnohem snazší odevzdat se do rukou někoho tam venku, někoho jiného. Vzdáváme se tak moci nad svým tělem i myslí. Pokud se něco nepodaří, máme na koho ukázat.

Vyměňme strach za důvěru

Velkou část lidí řídí strach. Třeba i cítí, že medikace není pro ně to správné a nejlepší, ale mají strach, aby neudělali něco špatně a trvale nepoškodili sebe nebo své nejbližší. Při diagnózách nejtěžších pak dokonce mají strach, aby neumřeli. Protože strach ze smrti je velký. Smrt do našich životů jako by nepatřila. Každý má možnost si vybrat, jakou cestou se vydá. Pojítkem všeho, co se nám v životě děje a jak s tím, co k nám přichází, nakládáme, je pro mě důvěra. Důvěra v sebe, důvěra ve Vesmír (každý si může doplnit to své), že vše se děje v náš prospěch, i když to tak zpočátku nemusí vypadat. I já jsem ušla velký kus na cestě poznání, jak se věci mají. A neznamená to, že zatracuji všechny lékaře, to určitě ne. Jsou situace, kdy se bez nich prostě neobejdeme, to je fakt.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Ve svém dospělém životě jsem dostala nepřeberně nabídek z úst lékařů, a stále dostávám. Ale už na ně nereaguji. Nechodím ani na tzv. preventivní prohlídky, a to ze dvou důvodů. Jednak se nejedná o žádnou prevenci (prevence = soustava opatření, která mají bránit výskytu nějakého nežádoucího jevu, snižovat jeho pravděpodobnost, předcházet například nemocem), protože tím, že mi někdo odebere litr krve a změří tlak, ničemu nebrání. A za druhé, pokud jdu k lékaři v okamžiku, kdy se cítím dobře a zdráv, vysílám signály, že o své kondici, potažmo o sobě, pochybuji. Nedává mi to žádný smysl. Nechodí ani mé děti. A upřímně, od té doby, co nechodíme, jsme zdraví. Nepamatuji se, kdy byl u nás někdo nemocný, bude to pár let. Paní doktorka nás časem přesunula z kategorie “potížista” do kategorie “tady je to marné” a už neřeší. Naposledy nás vítala slovy “Vám asi očkování nenabídnu, že?” A měla pravdu, sama si odpověděla.

Mám nechat svému dítěti rozřezat nohu?

Když byl Jáchym v páté třídě, skokově vyrostl. Měl najednou problémy s rovnováhou, stávalo se mu, že šel po ulici a zavrávoral, někdy napadal na jednu stranu. Samotnému mu to bylo nepříjemné. Dostala jsem strach, aby to nebylo něco vážného, a tak jsem ho vzala k lékaři. Po nějakých těch zkoumáních jsme se dozvěděli, že je třeba operace nohy, kde dojde k mechanickému narovnání nějaké šlachy v lýtku, už se nepamatuji, jaká byla diagnóza. Přišlo mi to doslova brutální. Mám nechat svému dítěti rozřezat nohu? Nedostali jsme pořádně žádné informace ani nabídku nějaké alternativy. A tak jsme nedělali NIC. Vůbec nic. Ještě chvíli se potácel ulicemi a pak, jako když utne, bylo to pryč a už se to nikdy nevrátilo. Zpětně jsem někde četla, že se to občas stává. Dítě rychle vyroste, ale jeho chodidlo je příliš malé, aby tělo dobře drželo rovnováhu. V okamžiku, kdy dítěti doroste chodidlo, vše se ustálí. To je raketová věda, co?

Nohy, respektive nehty na nohou, ho potrápily ještě jednou. Tady jsem tak moudrá nebyla, bohužel. Tedy byla, ale obtíže byly velké a já, ač jsem poctivě studovala, nebyla jsem schopna najít neinvazivní alternativu. Zarůstaly mu nehty na palcích a v podstatě bolestí nemohl chodit. Stříhali jsme poctivě, ošetřovali, ale všechno marné. Pak jsme narazili na metodu operativního odstranění části nehtů, které vyřeší problém jednou provždy. Vyřešil. Pan doktor odvedl profesionální práci, o to nic. Ale bolelo to jako čert a účet poslal také čert. Úhrnem 10 000 Kč. Až později jsem zjistila, že existují nehtová rovnátka, která během měsíce narovnají nehet tak, že už nezarůstá. Takže když se to samé o pár let později stalo Kamče, vyřešila to jedna návštěva na pedikúře za 400 Kč. Také už se to nikdy nevrátilo.

Naše zkušenost se zubařem

Zuby jsou také téma našich dětí. A zase Jáchym. Bylo to někdy na prvním stupni základní školy. Paní zubařka objevila 4 kazy a navrhla vyřešit je najednou. Jednak z časových důvodů, a pak se jí nechtělo čelit strachu mého syna z vrtačky čtyřikrát po sobě ve vlastní ordinaci. A tak nás chtěla poslat na výkon, který sestával z uvedení dítěte do celkové anestezie a odvrtání všech kazů najednou! Co se stane, až se dítě vzbudí, jsme se nedozvěděli. Zkoušela  jsem si to představit. Vím, jaké to je, když mi někdo vrtá jeden zub a jak to bolí, když to přijde k sobě po lokální anestezii. Pěkně děkuji, to jako vážně?! Dopadlo to tak, že Jáchym si sám s paní doktorkou domluvil 4 termíny návštěvy a pokaždé se hecnul, takže vše proběhlo naprosto bez problémů. Je pro mě nepochopitelné, jak lékař, který ví, že každá anestezie je nesmírná zátěž pro mozek (já říkám malá smrt), může něco takového vůbec navrhnout, navíc kvůli vlastní pohodlnosti. A snažím se pochopit rodiče, kteří s tím souhlasí. Když se ten samý návrh, tentokrát z úst jiné paní doktorky, opakoval i v případě Kamči, definitivně jsme se rozhodli pro soukromou péči. Je mi jasné, že každý tu možnost nemá. Ale vždy je možnost se vymezit, informovat se, porovnávat různé nabídky, přístupy. Jen je potřeba se postavit na první místo, moje zdraví je to, oč tu běží.

Otevřete se i jiným možnostem

Před dvěma dny jsem se seznámila s mladou maminkou, ženou, které lékaři diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Teprve se s tím sžívá. Řekla mi, že první, co vyšlo z úst pana doktora bylo, že je to nevyléčitelné a že to má nadosmrti. Co? To je tedy velmi povzbudivé a podporující. Navíc to není pravda. Naštěstí to vypadá, že je otevřena i jiným možnostem, než doživotní medikaci. Aniž bych jí chtěla cokoliv tlačit a říkat, co má dělat, dala jsem jí nabídku, ne nevyžádanou radu. Poslala jsem jí odkaz na článek od pana Michala na Jíme Jinak, ať si to přečte, pokud to tak bude cítit. Byla moc ráda a myslím, že ji to oslovilo. Uvidíme se asi za měsíc, tak jsem zvědavá, co bude říkat :o)

Gabriela Voltolina