Jaro v naší kuchyni (chumelenici navzdory)

První syrové sousto

Že se blíží jaro, poznám mimo jiné i podle toho, že si po dlouhé době zimy dám jednoho dne při krájení zeleniny na jídlo do pusy první kousek syrové mrkve nebo daikonu. A to je signál, že zima končí. Celou zimu mě to ani nenapadne. Vařím a ani neochutnávám. Ale jak se přiblíží únor, začnu mít chuť i na kousíček syrové zeleniny už při vaření. Většinou jsou to první děti, které přicházejí a zobou mí zeleninu z prkýnka a já je okřikuju. To je takový první signál. A když začnu ujídat z prkýnka i já, je to definitivní konec zimy.
Taky začnu namáčet jiné obilí a jiné luštěniny než doposud, protože se mi změní chutě. A tak je najednou na talíři zase čočka a dokonce mungo a já začnu pošilhávat po kukuřičné krupici. Fazole blednou a krčí se v koutě spolu s pohankou.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Pokojovky mohou klíčkům jen závidět

Automaticky začínám už v lednu ve velkém klíčit a pěstovat mikrogreens. S blížícím se únorem rostlinky rostly rychleji a rychleji a teď v březnu už jsou úplně splašené a lezou všemi otvory v keramické misce ven. V lednici mám pořád zásobu několika druhů a na oknech už raší další. Něco ve mě je nesmírně spokojené, že mám vlastní čerstvou zeleninu na oknech stále po ruce (a tu letní pořád ještě ve sklepě). Parapety mám obsazené krabičkami a sklenicemi s rostlinkami. Zajímavé je, že pokojové kytky u mě trpí nedostatkem péče a zálivku dostanou, až když je zjevné, že mají žízeň, ale klíčky a mikrogreens dokážu obsloužit ráno i večer bez jediného zaváhání. Pokojovky na tom nakonec taky získají, protože když už se do toho pustím, tak většinou zaliju i ty kytičky. Dokonce se mi teď podařilo jednu chuděru přelít!

Talíře se zelení

Venku ještě padal sníh a mrzlo, když i děti chytly jarní náladu. Pustily se do úklidu, zatoužily po jarní výzdobě a to i u jídla. Kája například připravila z pohanky pečené kytičky a naservírovala nám je k ranní polévce spolu s jarní cibulkou (viz fotka).
Sice jsme v lednu a únoru ještě pořád vařili velmi zimně – hutné kaše, omáčky, guláše, syté polévky, karbanátky, pečená zelenina, spousta řepy, zelí, fazole a zase fazole, ale automaticky jsme začali dávat na stůl všechny ty zelené natě (klíčky, mikrogreens, lesní pažitku), hromady kvašené zeleniny a v druhé půlce února se zase po dlouhé době objevily saláty. Samozřejmě není to základ jídelníčku, na to je fakt ještě zima, ale už jsme potřebovali změnit zimní jídelníček na jarní, takže se nám talíře začaly nápadně zelenat. A já se jak utržená ze řetězu vrhám na ředkvičky, rukolu, polníček apod. Ještě že máme skvělé zásoby vlastního daikonu a máminy černé ředkve, kterými mohu tu kupovanou zeleninu naředit. Takže dělám různé presované saláty z ředkví a ředkviček, což je pro detox jater a žlučníku jednoznačně skvělé. A jak se jatýrka ozývají, že už nastává jejich čas, tak přibylo i kyselé chuti a naše letní zásoby kvašené cukety a patizónu se rychle krátí. S každým jídlem sníme spooooustu kvašené zeleniny. Mnohem víc zeleniny teď v březnu napařuju a blanšíruju než v prosinci a lednu. Mám na to vyloženě chuť. Ještě že mám na políčku pořád růžičkovou kapustu a kadeřávek. Jupí! Fotky našich snídaní, obědů a večeří z posledních dní jsou dole v galerii.

Komu se nelení, tomu se zelení

Jedna z blažeností, která se teď na jaře odehrává při každé procházce, je objevování prvních kytiček a jedlých plevelů. Když mám s sebou telefon, tak si je fotím, jako bych je viděla poprvé v životě. K lesní pažitce přibyl v posledních dnech popenec, mladičké kopřivy, malinká bršlice, ptačinec je tu celoročně. O víkendu už jsem objevila i žluťoučký podběl! Takže ven už zase nechodím s prázdnýma rukama, ale s látkovými sáčky a nůžkami, aby bylo čím vylepšovat miso polévky a rizota k večeři. Vždycky mi při vaření v duchu běží v hlavě věta: Komu se nelení, tomu se zelení. A líbí se mi, že ač nejsem extra pěstitel a pletí a zalévání mě moc nebaví, tak mě se talíře krásně zelení, protože to stačí venku sebrat a na oknech to roste vlastně samo. Takže mně se zelení, i když se mi celkem dost lení :-)

Občas ještě přijde zimní spánek

Bydlíme na kopci, kde to pěkně fučí. A když mrzne nebo chumelí jako dneska, tak na mě občas přijde ještě zimní spánek. Okamžitě cítím útlum z té bujaré jarní energie, táhne mě to ke krbu. Přicházejí chvíle, kdy se mi nic nechce a práce mi nejde od ruky. Zima se prostě nechce vzdát a já na to reaguju velmi citlivě – večer ještě před tím než se ochladí bez přemýšlení namočím fazole, nachystám pohanku a dostanu chuť na pečenou zeleninu. Podotýkám, že nemáme televizi a nesleduji zprávy a předpověď počasí. V takové ráno se mi pak nechce vstávat a jsem přes den pomalejší. Takové momenty v únoru přicházely a ještě teď v březnu nám tu párkrát nasněžilo a utlumilo nás to. Kočka v tu chvíli začala žrát, jako kdyby nemělo přestat mrznout a celý den prospala na gauči. Dokonce se nechala zabalit do deky jako miminko viz fotka.
I na ní si vždycky uvědomím, že jsme prostě nedílnou součástí přírody a občasná únava nebo chutě na konkrétní jídla či jejich úpravu jsou v pořádku. Je potřeba to respektovat a vyjít vstříc tomu, co naše tělo potřebuje a jaké počasí je venku.

A jak to máte vy? Už jste plní energie a vaše talíře se mění nebo ještě máte zimní útlum?