Je tak snadné dostat zbytečně antibiotika

Doktor už si zvykl, že jsem jiná

Mám dva kluky. Skoro šestiletého Daniela a 14 měsíčního Lukáše. S oběma jsem si prošla nedávno situací, kdy jsme potřebovali navštívit lékaře, jelikož se mi probíhající nemoci nezdály. Trvaly dlouho a chtěla jsem si být jistá, zda něco nezanedbávám. Proto jsem navštívila našeho dětského doktora, aby vyloučil některá závažná onemocnění.

Mám hodného, pečlivého dětského doktora, který si už za ta léta co k němu chodím zvykl, že nechci děti očkovat, že nesnižuji horečky a vyhýbám se lékům. Ač jsem byla v jeho ordinaci první matka, která odmítla očkování, nikdy mě kvůli tomu nějak nešikanoval a mám pocit, že to i celkem respektuje. To mi stačí, nemusíme mít stejný názor, důležité je hledat společné řešení přípustné pro oba. Navíc je i homeopat. Jen hrozně rád straší. Nejraději děsivými historkami o tom, jak které neočkované dítě dostalo černý kašel a málem to nepřežilo, jak jiné nemělo dostatek vitamínu D, až mu vypadl kloub nebo jak on měl jako malý zarděnky a skončil se zánětem mozku v nemocnici.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Jeho manželka, která u něj navíc pracuje jako zdravotní sestra, mě straší ještě více a mnohem raději. Ale oba jsou jinak moc milí, příjemní a i to, jak spolu jako manželé pracují  je velmi zábavné. Navíc vím, že doktor může být někdy potřeba, proto se s nimi snažím vycházet a s čím mohu souhlasit, souhlasím. Však jsem lékaře letos potřebovala už 2x. Poprvé se starším synem Danielem, kdy nemoc vypadala opravdu zvláštně a vážně, ale o tom napíši až příště a teď v prosinci s Lukášem. Proto, když mě doktor letos uviděli v čekárně už podruhé, upřímně se podivil co se děje, že to tedy musí být už něco vážného. 

Jak to začalo

Lukášek je stále kojený a jí pouze jinak. Je to čiperný, veselý chlapeček, který dobře spí, stále se směje a dělá nám velkou radost. Kromě dvoudenní horečky někdy kolem jeho roku, ještě nikdy nebyl nemocný. A v úterý to přišlo. V noci při kojení se mi jeho dlaně zdály jak žhavé razítka. Sáhla jsem mu na čelíčko a hořel. Nechtělo se mi vstávat a tak jsem jen odhadla, že to nebude ještě tak zlé. K ránu hořel víc a tak jsem ho radši změřila. Měl lehce pod 39`C. Dobrý, spíme dál.

Přes den teplota trochu klesla, ale Lukášek byl špatný. Nechtěl moc jíst, nechtěl se ani skoro kojit, chvílemi si hrál, ale víc kňoural a začalo mu téct z nosu a kašlal. Vypadalo to na virózu. Teplota se držela kolem 38-38,5`C. Večer trochu vylezla a nejvíc hořel v noci. Noci byly vůbec nejhorší, protože jsme nespali ani jeden. Lukáš se budil co 20 minut, buď kvůli kašli nebo asi tím, jak mu bylo zle. Kňoural, plakal, nechtěl kojit ani chovat, snažil se ode mě odlézt, aby se metr ode mě zhroutil a plakal a plakal. Jediné co mu nevadilo, bylo houpání v hace, v zavěšené spací houpačce. Ale muselo se houpat. A tak jsem pět nocí byla stále co 10 minut buzená, skoro nespala a pořád houpala.

Přes den se jeho stav trochu lepšil. K ránu horečka klesala na 37,5`C, vypadal lépe, trochu si hrál, jen měl nemocné oči, hrozný kašel a stále mu teklo z nosu. Jenže za 10 minut už byl zase smutný, ukňouraný a uplakaný, nechtěl ani chovat, ani nosit, ani kojit, jen brečet a nejradši sám zhroucený na zemi. Tohle  jsem neznala. Když byl nemocný starší syn, stačilo mu na mně ležet nebo být v šátku, pořád se kojit a spát.

Lukášek se nelepší

Čekala jsem, že horečka po třech dnech klesne a Lukášek se bude zlepšovat, ale v sobotu ji měl stále. I když večer už vypadal trošku líp. Navíc se ale přidaly po ránu úplně zalepené oči, a to tak, že je nemohl vůbec otevřít. V neděli se zase zhoršil, teplota vylezla ke 39`C, ale moc mu pomohlo, když ho tatínek nosil asi tři hodiny v šátku na těle, kde kupodivu vydržel a konečně se prospal. Však už byl také vyřízený po těch nocích, kdy se pořád budil. U mě být ale nechtěl, kojit skoro nechtěl a stále plakal. To, že mu teklo z nosu a očí, kašlal a měl horečku, mi přišlo celkem normální, ale docela mě děsil tím, jak pořád plakal. Chápala jsem, že mu nebylo dobře, nejspíš ho bolel celý člověk, ale on se úplně hroutil. Vždy se skácel ze sedu obličejem na zem, ležel na zemi a srdceryvně plakal. Nechtěl utišit, ani pochovat, nic. Začala jsem se bát, jestli ho něco někde nebolí, zda to není něco vážnějšího. Proto jsem s ním v pondělí, kdy už byl sice ráno bez teploty, zašla k lékaři, aby ho poslechl a vyloučil něco závažného. Kdyby nebyl víkend, zašla bych k lékaři dříve, ale po zkušenosti s pohotovostí už jsem to nechtěla riskovat.

Diagnóza od dveří

Jelikož byla čekárna narvaná, sestřička pomáhala zapisovat zprávy do počítače. Popsala jsem ji tedy Lukášův zdravotní stav a ona, aniž by ho někdo stihl prohlídnout, už měla diagnózu. Je to je prý jasný hemofil a dostane antibiotika. Mezitím dorazil doktor a prohlásil, že jak mě zná, tak že mu je stejně nedám. Sestřička začala tedy strašit, jak se mu to bez nich bude vracet a že se toho jen tak nezbaví, že to znají, že to teď řádí všude. Ptám se, zda jsou opravdu nutné, že už to má šestý den, viditelně se to dnes zlepšilo, už ani oči dnes ráno neměl zalepené a zda bychom to už nezvládli bez nich. Vysvětlila jsem mu, že nejsem odpůrce ATB, ale ráda bych si je ponechala, když to bude nezbytně nutné. Když jsme zvládli šest dní horečku, nespaní, kašel a rýmu a dnes už se to konečně zlepšuje, tak mu je dávat nechci. Přišla jsem hlavně kvůli tomu, že se mi nelíbí jeho psychický stav a mám starost, jestli mu není něco vážnějšího. Navíc bych byla ráda, kdyby si poslechl ten jeho strašný kašel.

Doktor Lukáše důkladně prohlédl, poslechl, neshledal na něm nic vážného, kromě jednoho ouška, které vypadalo, že s ním může něco být. Psychiku vůbec neřešil. Řekl, že je mu blbě a proto brečí. A už chtěl psát ATB.  Že je to jasný hemofil a ten je přece bakteriální a na něj ty ATB fungují. Navíc, když ho prý nemám vůbec očkovaného, tak bych ho rozhodně měla ATB přeléčit, jelikož kdyby teď do toho chytil černý kašel, tak už to nepřežije.

CRP

Ptám se tedy, jestli neuděláme CRP, abychom měli opravdu jistotu. Prý je to zbytečné, ale klidně mi ho udělá, ať tedy vidím, jak ho má vysoké a konečně mu uvěřím, že ATB jsou nutné. A tak Lukáška píchli do prstu, ani nebrečel a udělali CRP. A měl jen 15. Norma je kolem 6. Lukáš měl 15, což je hodnota jen lehce zvýšená, ukazující spíše na virovou infekci. Na bakteriální infekci by musel mít minimálně 50. A najednou už mi ATB nikdo nenutil, prý to malý zvládne bez nich. Napsal mi jen něco do ucha, do nosu a do očí. Když jsem se ptala, které to ouško to bylo, řekl, že už neví, ale ať mu klidně kapu do obou, že je to jedno. Léky jsem si sice vyzvedla, ale ani mu je nedala, nebyly potřeba. Lukáš byl každou hodinu lepší. Jen jsem mu párkrát kápla do očí, ty měl ještě pořád trochu hnisavé. K lékaři jsem šla jen proto, aby ho poslechl a udělal eventuálně nějaký rozbor z krve, jestli tam není něco vážnějšího, když malý pořád tak nešťastně pláče.

Hodnoty CRP

Abychom se mohli u lékaře rozhodnout, zda jsou ATB nutné, je důležité trochu něco vědět o testu CRP. Zkratka znamená C-reaktivní protein. Jedná se o bílkovinu vytvářenou v játrech, jejíž zvýšené hodnoty signalizují akutní zánět v těle. Přítomnost reaktivního proteinu v krvi je znamená reakci organismu na zánět vyvolaný virovými, bakteriálními a mykotickými infekcemi. Mohout to být ale i autoimunitní onemocnění, pooperační stavy, popáleniny, nádory, aktivní revmatická onemocnění, Crohnova choroba atd.

Zvýšená koncentrace CRP v séru (během 6 – 12 hodin po začátku zánětlivého procesu) slouží k rychlé ambulantní diagnostice a odlišení bakteriálních a virových zánětu. V průběhu zánětu se může jeho koncetrace zvýšit až tisíckrát oproti normální hladině.

 Nenechte se odbýt

Milé maminky, rozhodně bych byla nerada, kdyby tento článek vyzněl jako protest proti lékařům nabo antibiotikům. ATB jsou úžasný lék, ale bohužel se velmi často dávájí úplně zbytečně. ATB fungují jen v případě, že je to bakteriální infekce. Tam mají smysl. U virových infekcí nemají ATB žádný význam, nejen že nepomohou a navíc mají zbytečné vedlejší účinky. V případě antibiotik, které vybijí vše živé, vybijí důkladně i střevní mikroflóru. Dále je to zbytečná zátěž pro játra a celý organismus. Navíc zbytečné předepisování ATB činí bacily rezistentní a pak ani ATB nezaberou.

Proto jakmile vám budou předepisovány, nenechte se zvyklat jistotou lékaře a trvejte na testu CRP. Jak pro sebe, tak pro vaše děti. Sice to stojí něco přes stovku a asi 5 minut času, ale to jsou dobře investované peníze. Ukáže se, zda je infekce opravdu bakteriální a zda mají ATB smysl. 

Článkem jsem vám chtěla ukázat, jak moc křehká je hranice mezi tím, zda dostanete ATB nebo ne. Jak stačí strašně málo, trochu vaší nejistoty, jistota vašeho doktora, trochu strašení a vy, jelikož mu jako kapacitě věříte, ho poslechnete. Já si tentokrát byla fakt jistá, že jsou ATB nesmysl, když už jsme z nejhoršího venku. Jedině jsem se bála toho strašného kašle anebo nějakého skrytého zánětu. Když se i toto vyloučilo, nebyl důvod mu je dát. Na druhou stranu mám už druhé dítě, lecos za sebou, spoustu nastudováno a pár zkušeností s maroděním prvního syna, takže jsem si jako matka mnohem jistější. A taky už nemám strach a strašení od lékaře nebo lekaře, (jak vtipně říká Jarda Dušek) se v duchu už jen směji.

Dovětek

Do konce týdne byl Lukášek zdravý. Pár dní ještě pokašlával a trochu mu teklo z nosu, ale sám a bez léků se z toho dostal. Už se zase pořád směje a pěkně jí.