V srpnu jsme byly s Helčou a Marcelou na dámsko-dětské jízdě na chalupě a užívaly si společného kuchtění a zdravého mlsání. Do toho mi jednoho dne zazvonil jinak vcelku opomíjený telefon a ozvalo se: ” Dobrý den, tady Josef Kubeš, Televize Nova, chtěli bychom s vámi natočit reportáž o planých rostlinách a spásání.”
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to
V tu dobu zrovna dorazil můj muž se starší dcerou na akci apalucha mezi samé muže a děti. A mezi nimi je i jeden můj velmi vtipný bývalý kolega Petr, který na Nově pracuje. Začala jsem se smát, že se hoši nudí a že si ze mě utahují. Mojí blízcí totiž mají ohromnou legraci z toho, že já, která neuměla uvařit ani guláš teď vařím 3x denně a dokonce jsem se s tím dostala s Helčou až do Sama doma. Přišlo mi, že i to jméno je příliš hezké české než aby to byla pravda. Málem jsem tedy dotyčného se smíchem a slovy: “Jasně, Pídžeji, legrace, co?” poslala někam. Ale měla jsem dobrou náladu a tak jsem přistoupila na “hru” a vysvětlila pánovi, že nejsme žádné bylinkářky a že divoké byliny používáme jako planou zeleninu. Okamžitě mě ale zarazila naprosto sofistikovaná odpověď na druhé straně telefonu. “To já samozřejmě vím. Na byliny máme domluvenou reportáž s paní Lánskou, s vámi bychom rádi natočili, jak se divoká zelenina používá v kuchyni na běžné vaření.” Hrklo ve mě, až jsem na chvíli přestala dýchat. To není legrace??? Kamarád Petr se naším životním stylem baví. Sám je takový strávník klasik (jídlo bez masa není jídlo) a manžela si na společných dovolených dobírá. Pochybovala jsem tedy, že by dal dohromady větu obsahující slova jako plané rostliny a divoká zelenina, natož, že by znal paní Lánskou! 
Plynule jsem tedy vedla dál rozhovor a v duchu honem uvažovala, jestli do toho máme jít, zda bude Helča souhlasit a jestli to fakt není jen nějaká dobře promyšlená legrace ze strany mého manžela a jeho kamarádů. Měli jste vidět můj výraz v tu chvíli. Vyvalené oči, jednou rukou jsem pohupovala kňourající Karolínku, mobil přitlačený uchem na rameno a škrábala jsem se na hlavě. Říkám do telefnu, že děláme kurzy Jíme jinak, že plané rostliny jsou jen doplňkem, když lidem ukazujeme, co roste zdarma kolem nás a jak s tím naložit. Že na divoké zelenině naše kurzy nestojí. Prý nevadí a zda by mohli příští týden přijít. Daly jsme s Helčou dohromady pár termínů a já se domluvila s panem Kubešem, že přijde za 14 dní i s kameramanem a se zvukařem. Navrhla jsem, že bychom mohly u nás v údolí natrhat nějakou tu divokou zeleninu, a pak z toho doma udělat oběd i pro ně. Nejdříve se zdráhal, že to po nás nemohou chtít. Nakonec jsme se ale dohodli, že to bude fajn, že alespoň ochutnají.
Jsem poměrně perfekcionistka a jsem ráda na všechno připravená. Tři dny před samotným natáčením jsem tedy dvakrát denně obcházela svá oblíbená naleziště divokých bylin vhodných na vaření a hledala nějaké pěkné kousky. Bydlíme přímo nad Prokopským údolím, takže o rostliny není nouze. Ale tady na vršku, kde bydlíme, už je všechno spálené od sluníčka. Pampeliška už je hořká, lístečky jitrocele žluté, bršlice kozí noha vykvetlá. Musí se tedy dolů do údolí k potoku, tam je vlhko a stín, tam se daří jak pampeliškám, tak jitroceli, bršlici i ptačinci žabinci. Po cestě jsou ještě i krásné kopřivy a bodlák. To je jídla, panečku. Těšila jsem se, jak jim to ukážu a že jim z toho uděláme oběd. Pro jistotu ještě večer před nátáčením jsem tahala manžela několikrát kolem všech svých nalezišť a ověřovala stav rostlinek a zkoušela o nich mluvit nahlas.
Vzpomněla jsem si na doby, kdy jsem pracovala v médiích a na to, jak všichni ti novináři, redaktoři a jejich kolegové děsně kafovali a kouřili. Kafe! No jo a asi i cukr a mléko. To já doma nemám. Tedy mám jen nějaké to kafe kvůli našim, ale ti nesladí a nemlékují. Takže jsem ještě honem skočila do sámošky u nás na sídlišti a nakoupila tyhle nezbytnosti. To aby nám páni z Novy doma neumřeli na zdravou stravu a dostali svoji dávku, pokud jsou na to zvyklí, jak jsem předpokládala.
V den D jsme daly děti ráno do školky a Helča přišla k nám. Chystaly jsme si zeleninu a nádobí na vaření a domlouvaly si, co a jak budeme říkat. Helča byla v klidu, až mě to děsilo. “No, když nemusím mluvit a budu jen vařit a trhat byliny, tak to mi nevadí.” Za to mě se potily ruce a uvědomovala jsem si, že vím, kolik toho ještě nevím. A že je toho tolik, co bych chtěla lidem o planých rostlinách říct, že se zase budu muset krotit, abych nespustila se stejnou kadencí jako na České Televizi.
Blížila se jedenáctá, všechno bylo připravené a já trhala na balkóně petržel. V tom jsem si všimla, že dole pod domem stojí tři chlapíci s podezřele velkou kamerou. “Už jsou tady!” vykřikla jsem a běžela do kuchyně. Do té doby naprosto klidná Helča začala nahlas a hrozně rychle sakrovat. Respektive použila velmi ostrý výraz hned třikrát za sebou až mě rozesmála. Normálně totiž nějaké ostřejší výrazy nepoužíváme, sprostě nemluvíme a tohle bylo vážně legrační. “Promiň, ale já když jsem nervózní, tak si takhle ulevuju,” řekla omluvně se smíchem. “No ještě ty začínej!Asi pošleme Romana, ať jim to řekne, stejně to ode mě už všechno slyšel,” říkám na to já a házím očkem po manželovi, který byl ten den s námi, aby případně pomohl s naší tříměsíční Karolínkou. “Mě do toho netahejte, ” vyklízel pole a bavil se naší nervozitou. To už zařinčel domovní zvonek a já běžela dolů otevřít.
I na tom posekaném paloučku Helča našla pár hezkých kousků a předvedla je na kameru. Já to komentovala a měla velký problém nesdělovat své názory také kameramanovi. A tak jsem občas loupla okem do boku 
právě do kamery, ačkoli jsem měla dělat, že tam vůůůbec není a měla mluvit jen s reportérem. Předem jsem nevěděla, v jakém duchu bude reportáž vedena, a tak jsem se tvářila skoro přísně a mluvila spisovně, ačkoli náš mladičký reportér to bral jako prima zábavu, mluvil, jak mu pusa narostla a docela se tím vším bavil. To mě trochu mátlo a občas jsem proložila spisovnou mluvu velmi nespisovnou koncovkou :-)
Karolínce se tak úplně nelíbilo stát na místě na sluníčku a začala plakat. Nastoupil můj muž, odnesl ji a natáčení pokračovalo .“To zase budou dopisy, že někam zmizelo děcko,” smáli se hoši z Novy.
Když jsme chtěly předvést bršlici kozí nohu, nebylo jak jí dobře zabrat, aby jí Helča nezacláněla. Vyšlo z toho, že nejlepší bude, když si stoupne do potoka a bude ji trhat z vody. Bylo ten den docela teplo, ale Dalejský potok byl už pěkně ledový. Helča je ale pohodářka, holka do deště i do potoka. Zula botky a šupla do vody. Trhala bršlici a my s panem Kubešem mluvili a mluvili a mluvili…nějak jsme se zapovídali. “Už můžu z té vody?” ozvalo se z potoka. Úplně jsme na ni zapomněli! No ale zdravý člověk se prý nikdy nenachladí, tak ji alespoň otestujeme, zasmáli jsme se a šlo se k bezu.
Reportéra Josefa bavilo plané rostliny ochutnávat. Dával do pusy všechno, i to, co jsme mu nepředváděly, že je k jídlu. “Jestli se ale otrávíte, tak si za to můžete sám, ” připravovaly jsme si alibi. Nic moc ho jako lahůdka neoslovilo. “Však taky my tyhle plané zeleniny používáme na vaření a nezobeme je samotné jako pochoutku,” varovaly jsme ho. “Z tohohle si uděláme špenát a tohle dáme do salátu.” Co ho ale nadchlo byl žabinec ptačinec. Podle názvu se mu to vůbec nezdálo vábné, natož chutné. Ale když okusil, dal mi za pravdu, že chutná dobře a utrhl si další rostlinku na přidání.
Zvukař i kameraman měli kraťasy a nechtělo se jim s námi do kopřiv. Naštěstí měli dlouhou šňůru a tak jsme zvládli obejít celý můj “rajón” a říct snad vše podstatné. Věděly jsme, že to bude zase jen kratičký vstup do i tak krátkého pořadu a byly moc zvědavé, jak to sestříhají, co z toho nakonec vyleze.
Cestou do kopce se zapotili díky technice, kterou s sebou nesli. A naštěstí jim taky trochu vytrávilo, takže byla šance, že jim bude víc chutnat naše velmi zdravé jídlo. V kuchyni se ještě hodně natáčelo, obývák se proměnil v malé studio. Helča s panem Kubešem se pustili do vaření a já šla nakrmit Karolínku. Nálada byla kouzelná.
Mladý reportér se vrhl s gustem do vaření, pomáhal, omýval, krájel, mixoval, ochutnával a nechal si i nasadit naši Jíme jinak zástěru! K obědu byla dýňová polévka a jako hlavní jídlo pak rýže, špenát z divoké zeleniny, pečená dýně, salát z řepy, tempeh s mandlemi, čočková omáčka a salát z plané zeleniny.
Když bylo jídlo hotové, nabídli jsme ho všem. Nadšený reportér, který se při vaření velmi angažoval, vůbec neváhal. Rovnou se i natočilo, jak ochutnává a on komentoval, jak mu co chutná. Pro legraci a pro ozdobu jsme přidaly na talíře jedlé květy lichořeřišnice. Kdo ji nezná, překvapí ho, že chvíli po rozžvýkání začnou kvítka v puse pálit jako ředkvička. A tak jsme se pro změnu zase bavily my s Helčou, když jsme ho pozorovaly, jak ochutnává a jídlo komentuje. A jak mu jdou do očí málem slzy, když lichořeřišnice zapůsobila.
Vypnula se kamera a nandaly jsme i zvukařovi a kameramanovi. Zvukař byl mladík, trochu se mu do jídla jako takového nechtělo, ale říkal, že je “polívkovej” a že teda tu dýňovou zkusí. Udělal nám velikou radost, když si přidal. Kameraman byl zkušený mladý chlap, ale zdravá strava rozhodně nebyla jeho hobby. Ochutnával velmi opatrně a lichořeřišnici jíst zpočátku odmítal: “To je přeci divný, ne? Kytky nežeru. Fakt mám dát do pusy tu kytku?” tak a podobně komentoval nádherný barevný květ na talíři. Byl velmi překvapený, jak dobrá je kaše z červené čočky, špenát z divoké zeleniny si přidával, tempeh ho moc neuchvátil, prý maso je maso, a nakonec si dal i tu kytku. Kolega Kubeš ho vyhecoval a tak si zakryl oči a lichořeřišnici pozřel :-)
Po jídle jsme pánůmuvařily kafe a natočilo se ještě pár slov jen tak u stolu. Hotovo. Materiálu mají hromadu, teď to jen sestříhat a v říjnu uvidíme, jak to dopadlo. Loučily jsme se s nimi docela nerady, byl to príma den a chlapi byli fajn. Těšilo nás, že si dali naše jídlo a že si i docela pochutnali, že si přidávali polévku, omáčku i špenát z kopřiv :-)
Jaký z toho půldne natáčení vyjde sestřih se můžete spolu s námi podívat v pořadu Víkend 2.10. ve 21:50 hodin na Nově. Tento díl se jmenuje Na půli cesty – Příběhy štěstí, proher a objevů. To jsme vážně zvědavé, kam nás zařadili :-)
PS: Pár dní po natáčení jsme našeho “rejžu”, jak jsme si s Helčou reportéra překřtily, potkaly. Byly jsme s dětmi venku, Helča na kole, já s bruslemi za rohem kojila a
slyším, že s někým známým mluví. “Co to bylo za fešáka?” ptám se potom, protože jsem na ně skrz keříčky tak dobře neviděla a nepoznala ho. “To byl ten náš režisér,” směje se Helča. “A víš, kde bydlí? Vedle mě ve vchodě!” Pak ho potkala Helča zas, tentokrát, když šla běhat. Takže teď bude v jeho očích krom výborné kuchařky ještě za ohromnou sportovkyni :-)
PS: Přemýšlíte jak zlepšit postavu a své zdraví?
Nepřemýšlejte 😊 Pojďte něco dělat! Ukážeme jak vylepšit jídelníček, co jíst a co ne, a jak si jídlem spravit zdraví! Naskočte do online kurzu Jíme Jinak - JE ZDARMA !
Komentáře
Hezké počtení, uz se tesim ma jaro
Heli, můžu poprosit o recept na tempeh s mandlemi? A ještě se chci zeptat na polníček. Používáte ho? A manžel se ptá, když používám jen to co roste v našem pásmu, proč teda můžu používat kokosový krém?
A s čím si má dávat domácí klobásu, když nemůže chleba. Ptá se vážně, nerýpe. Docela mě překvapuje jak se snaží mě nenaštvat. :o)