Jíme jinak, třídíme jinak

Cesta k třídění odpadků

Třídili jsme asi vždycky. Ne přesně a svědomitě, jak se má. Zpočátku jsme dávali stranou petky a papír (ten se spálil v kotli) a sklo. Byli jsme na sebe hrdí. S odstupem času si říkám, že jsem byla v třídění dost tragická a můj uvědomělý postoj byl vážně, vážně „mimo mísu“. Ale tehdy to tak bylo. Základní třídění nám přišlo přirozené. Když jsem viděla u tehdejších sousedů, jak házejí do kontejneru odpadkové pytle „se vším“, bylo mi smutno a cítila jsem vztek.

Čím víc člověk zcela materiální mění svoje smýšlení a nachází cestu k přírodě, k sobě sama, svému tělu, vnímá, co jí, co pije, mezi čím žije, tím víc se i taková věc jako třídění odpadků stává důležitou, nejen rozumovou součástí jeho samého. Bylo mi tedy smutno, měla jsem vztek a nechápala jsem, jak můžou být lidé tak zabednění a proč jim je zatěžko odpadky třídit, navíc, když mají kontejnery vedle sebe. Černý a žlutý a zelený a modrý. Nově i červený. Ach jo.

🎁 Dárkové poukazy 🎁
Co takhle recept na štíhlejší já? Dárkový poukaz na kurzy zdravého vaření - jediný dárek, po kterém váha jde dolů a nálada nahoru!
Prohlédnout

Chci všechno správně

Pro sebe a svoji rodinu jsem hledala po všech stránkách to správné. Správné bydlení. Správné jídlo. Vyhovující pohyb. Kudy se co nejdříve dostat do lesa. Správné boty. Kamarády, co smýšlejí stejně a kteří tak přirozeně přišli do našich životů.
Když řešíte ty velké, základní věci, uvědomíte si, že se stejně pořád skládají z těch menších. A z ještě menších. Nemůžete chodit bosí a přitom ignorovat to, co příroda potřebuje. Třeba zmíněné třídění odpadků. Všechno se prolíná, všechno souvisí se vším.

Žravosarus novodobý a máma z pravěku

Když začaly věci docvakávat mně, chtěla jsem, aby to tak cítili všichni doma. Chtěla jsem na ně přenést své nadšení. (Kdo jste četl mé minulé články víte, že stejně hrrrr jsem byla i se změnou stravování a dalšími fakt potřebnými věcmi. Jsem tragická.) V místech původně jednoho odpadkového koše jsem vytvořila „zázemí“, kde byly najednou různé tašky a nádobky s nálepkami a podle mě vtipnými komentáři o tom, jak vhozením příslušného odpadku uděláme radost přírodě, „bříšku“ nádoby, nebo odpadku samotnému. Myslím, že malé děti bych tím nadchla okamžitě. Jenže já už malé děti nemám. Živíme doma dospívajícího „žravosaura novodobého“, takže jakákoli změna je většinou provázena postoji typu, že on je „tahle generace“ a já pocházím z pravěku. Kdo si myslí, že se tento postoj nedá aplikovat na jakýkoli denní prožitek, plánování víkendové aktivity, nebo třeba třídění odpadků, toho dospívání dětí teprve čeká.

Nejsem trapná a neprudím

Poté, co jsem úspěšně (to znamená zcela nerozhozena jeho klátěním těla, znuděným výrazem typu „čekám, až to přejde“ a povzdechy) ukončila projev o tom, jak měním způsob třídění odpadků této rodiny, jak systém velkých pytlů a nádob ve sklepě zůstává, ale přidává se nově i systém „bytového třídění“, můj syn odpověděl jen: „Tak jo.“ Teď mě to tedy rozhodilo víc, než kdyby měl průběžně nějaké negativní narážky. On s tím souhlasí? Tak rychle? Ptala jsem se, jestli mu je všechno jasné, jestli se nepotřebuje na něco zeptat. Jeho výraz „nejsem blbej a ty nebuď trapná a nepruď“ byl zcela výmluvný. Syn by se mnou takhle nemluvil, to ne, ale tvářit se puberťáci umí tak, že naše květnatá čeština pro to má hned několik opisujících výrazů. A já jsem důvtipná. Tak už tedy nejsem trapná a neprudím.

Přemýšlet, u toho to začíná

Nedalo mi to. Přemýšlela jsem, jak to, že tahle změna v naší rodině byla přijata naprosto v pohodě. Se synem jsem o tom mluvila. Ocenila jsem, jak perfektně to vzal a že s tím nemá žádný problém. On mi vyprávěl, jak měli ve škole různé ekologické osvěty, projektový den na třídění odpadu, často jsou tato témata zmiňována ve výuce, a dokonce jim na škole do dvou pater ze čtyř dali odpadkové koše s částmi na třídění odpadu. Sám prý už delší dobru přemýšlel, že bychom mohli začít třídit odpadky ještě svědomitěji. Co vám budu říkat, měla jsem radost. Tato potřeba zkrátka uzrála v naší rodině ve správný čas. Jistě k tomu přispěl i dokument o plastech v oceánu, který jsme jako rodina s mrazením v zádech zhlédli.

A protože mám prostě skvělou rodinu, musím vám napsat, že syn má za cíl letos přes školní parlament prosadit, aby ze tříd zmizely „směsné“ odpadkové koše a na každém patře ve škole byly alespoň dva koše na tříděný odpad. Děti, když nemají koš s názvem „směsný“ a musí si vybrat, co dají do plastů, skla, papíru a bio odpadu, si prostě vyberou. Jsou nuceny přemýšlet. A u toho to začíná. Přemýšlet.

Dejme prostor sobě i přírodě

Někdy se změny v životě dělají snáz a není potřeba mnoho úsilí. Změny, jsou-li pozitivní, mění naši náladu k lepšímu a dodávají nám „šťávu“. Jsem ráda, že můžu psát pro mnoho „šťavnatých lidí“. Díky, že takoví jste.