Jíme Jinak v Sama doma

V pátek odpoledne zazvonil Evě telefon s pozváním do úterního pořadu Sama doma. Jelikož jsme ve stejné pořadu už jednou vařily, nebyl to pro nás už takový šok, jako poprvé.  A protože Eva kvůli škole bydlela celý měsíc u mě v Praze, začaly jsme jako první řešit, co si proboha vezmeme na sebe. No znáte to, jsme prostě marnivé ženské :-) Z minula jsme navíc věděly, že stejně nemá cenu se moc připravovat, protože moderátorky se ptají na to, co jim zrovna přijde na mysl nebo reagují na předchozího mluvícího a jeho téma. “Budeme zkrátka říkat, co jíme, co nejíme, co jsme zažily, nic víc, nic míň.,” shodly jsme se.

Nemůžu mít přece holé ruce

Byla jsem moc ráda, že jsem si v létě, když jsem se konečně zbavila poporodních kil, koupila jako odměnu po jarní očistě nové šaty. Konečně mám jednou v čem jít. Jenže šaty byly letní a tak jsem si pod ně vzala triko s dlouhým rukávem v domnění, jaký mám pěkně sladěný model. Eva mě hned vytrhla z iluze a prohlásila, že bez trika to bude mnohem lepší. “Jinak je to jak zástěra, ” prohlásila. “Přeci nemohu jít do televize s holýma rukama! Je mi přes čtyřicet,” argumentovala jsem. “Podívej, jak se mi to tady třese, rok jsem necvičila.” Jenže Evča měla pravdu. Po té, co mě vyfotila a ukázala mi variantu šaty s trikem a šaty bez trika, bylo jasné, že triko zůstane doma. A tak jsem si hned večer dala tři série kliků a druhý den jsem najela na kliky ráno a večer, skoro dvoufázový trénink :-), abych ty svaly za čtyři dny zpevnila. Vím že mi to nemohlo pomoci, ale musela jsem alespoň něco udělat. Eva si naštěstí taky koupila v létě šaty, to když si uvědomila, že jí táhne na čtyřicet a má posledních pár let na to, aby si užila, že je konečně štíhlá.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Hlídání

Další problém bylo hlídání malého Lukáška. Nebudu tady popisovat to zapeklité kolečko, které jsem oběhla jako slepička v pohádce O slepičce a kohoutkovi, než jsem hlídání sehnala. Málem už to vypadalo, že malý pojede do televize se mnou a já budu lítat mezi vysíláním a kočárkem, ale i tohle se podařilo vyřešit. Hurá, jedeme do televize a hodláme si to užít!

Voda, holení a zpátečka

Musela jsem se smát, když mi Eva líčila, jak večer před vysíláním došla u nich doma voda, něco se rozbilo ve studni a vypadalo to, že do rána budou na suchu. “Samozřejmě jsem počítala s tím, že si ráno dám sprchu, umyji si vlasy a oholím nohy…. Už jsem viděla, jak ráno jedu ze Sázavy k vám se umýt! Ze strachu, že to všechno nestihnu jsem alespoň vzala holítko a na sucho si oholila nezbytný kousek nohou, který bude vidět mezi koncem šatů a kozačkami. Ty hele, to vůbec nebylo příjemný!” Voda jim prý ráno tekla, takže výprava k nám se nakonec nekonala. Ale při odjezdu prý ji popadla taková tréma, že místo zpátečky pořád dávala jedničku a nemohla vyjet na cestu.

Chtěla jsem být přirozená

V noci, když kluci usnuli, jsem si chystala věci do studia a chtěla jsem si přeleštit mé letité kozačky na podpatku. Jenže při leštění jsem zjistila, že mi během mateřské nějak  zpuchřely a leštěním z nich začaly odpadávat kusy. Co teď? Jiné boty nemám, raději jsem přestala leštit a doufala, že do zítra neopadají celé.

Ráda se maluji, jsem ráda upravená, když na to mám čas. Jelikož jsem povoláním kadeřnice, nedokázala jsem svoje jemné vlasy nechat úplně na maskérce, protože už vím, jak nejlépe na ně. Doma jsem se tedy raději lehce namalovala a vlasy si navlnila s pocitem, že účes a líčení už mám hotové a tam už mě jenom lehce přepudrují.

Když jsem si sedla v maskérně do křesla a maskérka mi začala nanášet na obličej už asi šestou vrstvu pudru, bylo mi jasné, že po tom, co jsem si doma pracně vytvořila vlastní decentní líčení, už nemůže být ani stopa. Jen co mi maskérka domalovala pusu na sytě rudou a já uviděla svůj zamoučený obličej v zrcadle, málem mě kleplo. Asi jsem nedokázala nedat najevo zděšení, a tak mi bylo nabídnuto, že rtěnku můžeme trochu ztlumit. S velikou úlevou jsem to přijala a poprosila o co nejpřirozenější verzi. Pak se kadeřnice pustila do vlasů. “Chtělo by to trochu objem,” pronesla, a než jsem stačila podotknout, že mi to tak, jak to mám stačí, už mi mohutně tupírovala vlasy do výšky. Strnule jsem se usmívala na tu divnou zamoučenou paní v zrcadle a říkala si, kde je asi nejbližší wc, abych si to mohla nějak předělat. Jenže už nás volali na plac, a tak jsem si cestou jen trochu stihla uplácat vlasy a nebyl čas víc řešit.

Ve studiu už to bylo lepší. Trochu chaos, pobíhalo tam spousty lidí. Už v maskérně jsem se seznámily s Luckou Tomáškovou. Konečně jsme se s ní viděly naživo. Pozdravila jsem se s moderátorkami a snažila se zorientovat v tom, co mi říkaly. Prý přijde specialista na chat a řekne mi co a jak. 

Chat a čekání na Evu

Eva se zdržela v maskérně, protože zrovna nebylo volné křeslo. Sama jsem tedy vyčkávala na přiděleném místě u notebooku na specialistu, když jsem si všimla, že už chodí dotazy. Jsem zvyklá z našeho webu všechno řešit hned, takže jsem sedla a začala vyťukávat odpovědi. A chodily další a další otázky. Když se objevil sympaťák na chat, překvapivě seznal, že už není co řešit a zase šel. Přišlo mi, že už to každou chvíli začne a Eva pořád nikde. Když ke mě zamířila moderátorka Lucie Křížková, pocítila jsem studené ruce a tuhnoucí hlas v krku. Já tak nerada mluvím. Radši vařím a mluvení nechávám na Evu. Přišla se domluvit na scénáři a v tom se objevila Eva. “Ona už vám to Eva všechno řekne,” vyhrkla jsem podivně zastřeným hlasem a Eva se ujala slova.

Tak málo je času

A pak to začalo. Znělka, odpočítávání, srdce mi tlouklo čím dál hlasitěji, ruce ledové, zamrzlý úsměv a akce… jsme v televizi. Eva naštěstí vypadá klidně, ale minule hlásila, že má skoro infarkt, tak snad mě v tom nenechá. Běží mi v hlavě jediná věta “Mám okno. Mám okno. Mám okno.” První vstup byl naštěstí kratičký a já se odhodlala taky promluvit. Ale hlas selhal! Tak jsem raději nechala mluvit trochu Evu. Měly jsme domluvené signály, ale vůbec jsem nevěděla, jestli chytla moje “vysílání”. Chytla. Dobré. Dopověděla, co mi hlas nedovolil a snad si to ani nikdo moc nevšiml. Máme stejnou potíž jako minule. Přidělených pár minut nám vůbec nestačí na pořádné odpovědi. Chtěly bychom jim toho tolik říct! Druhý vstup je delší, ale i tak není prostoru nazbyt. Tak se alespoň činíme na chatu. Snad těm lidem dokážeme aspoň trochu něco předat!

Jedna nečte a druhá nemluví a nevidí

Moje okno se ve druhém vstupu zopakovalo. Zmohla jsem se na úsměv, ale nic víc. Tak jsem se realizovala čtením otázek a snahou co nejvíc jich odpovědět. Eva mě ale při čtení a odpovídání zdržovala. “Ty už to máš přečtené?” divila se, když jsem sjížděla kurzorem na další otázku. “Já to nějak nemůžu přečíst. Už to čtu po třetí a furt nevím, co čtu, co to ta paní chce vědět?” Ukázalo se, že Eva sice může mluvit, ale zase nemůže číst :-) Naštěstí mohla psát. Píše všemi deseti, tedy rychleji, tak jsem to nechala na ní. Obě jsme beztak měly trémou ztuhlé ledové prsty. Během znělky mezi vstupy se mě Eva ptala, co bylo napsáno na ceduli, kterou na nás mávala paní u kameramana. Bývá tam napsáno “5 minut”, “1 minuta”, “konec”. “Já jsem viděla, že nám to ukazuje, ale vůbec jsem to nemohla přečíst. Jako ty dotazy tady,” šeptala mi Eva. Pobavila jsem ji, když jsem se přiznala, že já neviděla ani tu paní mávat cedulí.

Obilné mléko v přímém přenosu

Na místě nás nesmírně potěšila účast Lucky Tomáškové, která vaří stejně jako my. V přímém přenosu se tu vařila dýně, obilné mléko a kadeřávek! Tak přeci jen se svět pohnul k lepšímu, když ji s takovými prvními příkrmy pustili do televize, radujeme se. Tohle setkání se musí zdokumentovat! Takže jsme se ve studiu spolu vyfotily před začátkem vysílání  i po něm :-)

Výživová poradkyně radí doplňky stravy, cukr dětem, mléko…

Když jsme účast v pořadu domlouvaly, ptaly jsem se, kdo tam s námi bude, zda nějaký lékař nebo jiný odborník. Nechtěly jsme se pouštět do diskuse s nějakým MUDr., bývá to marné a nač se hádat v přímém přenosu. Byly jsme ujištěny, že se nemusíme obávat, že tam určitě nebude konflikt zájmů. Ale přítomná výživová poradkyně nás opravdu děsila. Přišla v podstatě s naprosto obrácenými názory než my. Když jsme od chatu zaslechly, že těhotným doporučuje brát různé doplňky včetně železa, že těhotné si mohou dát slabý šálek kávy nejlépe s mlékem (vražedná kombinace dobrá tak akorát pro vředy na dvanáctníku) nebo že není problém přisladit miminku čaj cukrem, musely jsme se držet, abychom nedávaly příliš najevo, co si o tom myslíme. Vedle od Lucky bylo slyšet, jak nad jednotlivými výroky Lucka soptí. Nejen z papiňáku unikala pára :-) Korunu tomu paní nasadila, když prohlásila, že matky vegetariánky nemají právo dětem do 18 let odpírat maso. Až prý budou děti plnoleté, ať se stanou vegetariánem. Lucka málem spadla pod stůl a Eva zrychlila frekvenci vyťukávání odpovědí. Ve druhém vstupu se paní tak nějak pustila i do nás, ale překvapivě nás to nechalo v klidu. “Ať mě někdo zkusí přesvědčit, že mi maso a mléko udělají dobře,” smála se Eva. “Vím, co jsem zažila, vím, jak mi je teď, to mi nikdo nevezme. Škoda, že se s ní nemůžeme bavit přímo.” Byly jsem zvědavé na konec pořadu. Měly jsme chuť se s paní poradkyní ještě pobavit z oka do oka. Jenže ona zmizela jak pára nad hrncem!

Konec

Moc jsme nedávaly pozor, snažily jsme se napsat maximum odpovědí a najednou koukáme, ve studiu Martin Dejdar! Vůbec jsme si nevšimly kudy a kdy přišel. Ale nedal se přehlédnout humor, který s ním vešel. Dejdar nás rozesmál ve studiu všechny. Moderátorky, účinkující i zbytek štábu, proto ve vysílání slyšíte mužské hlasy. To se chechtají kameramani. Jeho vstup byl poslední. Znělka. Konec. Než jsme se stihly vzpamatovat a na náhlý hlad slupnout pár lístků kadeřávku a rýže od Lucky, studio zmizelo. Nejprve zmizeli lidé, pak začali mizet zdi :-) Tak jsme vzaly tašky, které najednou nestály vzadu v místnosti u zdi ale jaksi v prostoru a bez převlečení běžely ze studia.

Bludičky

Vyběhly jsem ze studia a opět zabloudily. Při první návštěvě České Televize jsme viděly kdejakou kulisu a zákoutí. Ani tentokrát jsme si to nemohly odpustit a cestu do Sama doma jsme vzaly přes stromy a pařezy, které patřily evidentně do zcela jiného pořadu. Při odchodu jsme proto nevěděly přesně kudy ven a skončily v nějaké malé místnůstce plné kravat, kde nám dámy poradily správný směr. Konečně z nás začal opadat trochu stres, ale měly jsme v hlavě obrovský přetlak z toho, co všechno jsme chtěly říct a nestihly. Jako vysmáté puberťačky jsem se hnaly hladové do první restaurace v okolí.

Léčitelky

Cestu jsme si zkrátily přes metro, kde nás už po druhé slečna s letáky lákala na nové praktické lékaře. Eva se zasmála, že to prý děkujeme, že to my né, že jsme lehce anti, když nám chtěla zase nacpat propagační materiály. “A vy jste jako nějaký léčitelky nebo coooo??” opáčila vyjeveně slečna. Bez zaváhání a s hurónským smíchem jsme vykřikly dvojhlasné: “Vlastně trochu joooo,” a hnaly se dál. Za zády se nám ozvalo jen skoro uznaně pronesené: “Tak to je teda hustý.”

Mouční červi

Máme hrozný hlad a tak vyrážíme na pozdní oběd. Lidé se po nás otáčejí a já se ani nedivím, když se kouknu na Evu a její líčení. To, co ve studiu při umělém osvětlení vypadalo hezky, by se dalo na denním světle označit jako dva mouční červi na procházce. Bojím se podívat na sebe, a tak statečně jdeme mezi lidi. Shodly jsme se, že navštívíme restauraci, kam já kdysi chodila na lepší obědy, když jsem nedaleko pracovala v kadeřnictví, a kam Eva chodívala na obědy s reklamní agenturou, když ještě pracovala v médiích.

V restauraci

Naštěstí bylo natolik pozdě, že jsme byly v restauraci skoro samy. Mladý číšník byl neuvěřitelně milý a dokonce nám udělal i kávu s rostlinou smetanou. Prý se budeme divit, ale jedna paní chtěla sojovou do kafe, tak jí koupil a náhodou ještě má.  Ale to předbíhám. Začaly jsme polévkou. Kápli nám do noty dýňovou. Byla se šťávou z pomeranče, zajímavé. Pak jsme si objednaly houbové rizoto. Hledaly jsme co nejzdravější bezmasou variantu. Jaké bylo naše překvapení, když na vrcholku rizotové hory se skvěly na každém talíři dva plátky slaniny. Zasmály jsme se tomu, že dřív bychom to možná i ocenily, a daly slaninu na talířek od čaje. Číšník se nás neustále chodil ptát, zda je vše v pořádku, takže záhy vyloučenou slaninu zaregistroval. “Tak já tu slaninu asi odnesu, aby vás tady nestrašilo, co?” prohlásil. Smály  jsme se a děkovaly, načež na obhajobu slaniny prohlásil, že teda on ji rád. “Je volná!” vystřelila jsem bez váhání. “A netknutá,” doplnila Eva pro pořádek. A tak číšník stál s talířkem a vyhostovanou slaninou a nevěděl, co by. Nakonec to vymyslel: “Já ale radši teplou.”Po jídle nás nalákal na novou bio kávu a dokonce i nový dezert. Váhaly jsme, ale shodly se, že si to zasloužíme. Jenže jsme to ani nedokázaly dojíst! Po snědeném jídle nám bylo vzápětí těžko. “Není nad to naše, co?”

Zpátky do života a do televize

Já si v tom spěchu nechala v maskérně džíny, ve kterých jsem přijela, takže jsem hnala zpět do České Televize. Večer mě čekala ještě schůze družstva a nechtělo se mi tam v letních šatech. Eva spěchala využít toho, že nemá s sebou děti a hnala dokoupit nějaké regály, aby mohla v rámci programu Vánoce jinak zrealizovat vlastní představy o uspořádání domácnosti. Obě jsme se vrátily domů pozdě večer a ani jedna neměla odvahu si to pustit z archivu ČT :-)