Klidně plakej, mami

Jsme to, co říkáme

Již delší dobou jsem vnímavým pozorovatelem (někdo tomu však říká prudičem) toho, co říkáme a jaké zdravotní problémy následně řešíme. Čeština je opravdu krásný a bohatý jazyk i v popisu emocí. A tak jsem si třeba všimla, že kdo si toho na sebe moc nakládá, bolí jej často záda. Nebo někdo, koho jsem slýchala víckrát říkat, že toho má „plný zuby“, je u zubaře častěji, než by mu bylo milé. Někomu zas něco „leze krkem“, „leží v žaludku“ „má toho plnou hlavu“, „trhá mu to srdce“, “nemůže to spolknout, strávit“..
Přijde mi, že si vůbec neuvědomujeme, že když tohle říkáme, není to jen neškodná fráze. “Vždyť to říká každý, nic to neznamená”, slýchám často, když na to upozorním. Jenže já s tím nesouhlasím.

Slova mohou léčit i zraňovat

Slova, která pronášíme o sobě, jsou velmi mocný nástroj. Někdy bych skoro řekla až zbraň. Mohou léčit ale i ublížit. Doktoři a jejich vyřčené diagnózy, které jsou často spíš ortele smrti, podle mě mluví za vše. Ale je to na nás, co si vybereme.
A já vím, že nás to tak neučili. Od dětství v nás emoce potlačovali jako něco nevhodného ba dokonce i trestuhodného. Ale co když je to jinak, co když ty naše zadržované emoce jsou právě tím klíčem k nemocem, které nás často chronicky trápí?
A co si budeme povídat – můžeme mít jídelníček na míru od pana Zerzána, pít vodu z ledovce, denně se otužovat v sudu, cvičit každé ráno pozdrav slunci, sníst pět klíčků denně, nakládat pickles, běhat, posilovat, saunovat, meditovat, objímat stromy, chodit bosky a já nevím, co všechno teď ještě frčí. A opravdu nic proti tomu, ba naopak všem moc fandím, též jsem si něco z toho velmi oblíbila. Ale taky si myslím, že nám to je téměř k ničemu, když budeme dlouhodobě přehlížet třeba to nesnesitelné napětí, kterému jsme vystaveni ve své rodině nebo v práci.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Naše těla jsou díkybohu moudřejší než my

Tělo nikdy nelže, proč taky. Prozradí na nás i to, co sami před sebou tajíme. Ti moudří z nás takovým prosbám těla naslouchají, pokoušejí se rozumět tomu, co znamenají a reagovat na ně zvýšenou péčí. Naopak ti nemoudří z nás se pokouší umlčet příznaky pomocí léků proti bolesti a dalších zásahů. Mladé slečny s ibalginy v kabelce by asi mohly vyprávět.
Ale já tady teď vůbec nechci kázat vodu a přitom hltat víno plnými doušky, a tak vám povím jeden příběh.

“Neplač, neřvi, nevztekej se”

Byla jednou jedna holčička, které v dětství říkali věci jako „Neplač, babička se lekne.“,  “Vždyť se nic nestalo, než se vdáš, tak se to zahojí.“, „Já tu svoji holčičku nepoznávám, nevyměnil mi tě někdo ve školce?“ U téhle poslední věty holčička pochybovala o inteligenci rodičů, když nepoznají vlastní dítě :-)). Nicméně, tyhle naučené fráze měly způsobit to, že se holčička ideálně okamžitě uklidní, což je mimochodem náročný úkol i pro zkušeného jogína :-))), a přestane brečet. Ze strachu a důvěry k starším a moudřejším jednoho dne skutečně plakat přestala. Od té doby už toho však moc necítila. Ta holčička se od svého těla začala odpojovat. Myslela si, že snad musí být nějaké divné, když cítí něco, co bývá okamžitě umlčené, někdy i potrestané. Už v té době v ní zrála myšlenka na to, že až jednou bude mít děti, bude to dělat jinak. Tenkrát si ještě naivně myslela, že když svým dětem vše dovolí a nechá je plakat, bude to stačit. První dítě ji však brzy vyvedlo z omylu. Ale to trochu předbíhám.
Nejdřív ta holčička musela dospět a znovu se vrátit sama k sobě – jak se teď s oblibou říká – a že to byla dlouhá cesta a stále na té cestě je, asi nemusím psát.
Odpojením se od těla, které jí vysílalo čím dál jasnější signály, co se mu nelíbí, se nehodlala trápit a dál si “jela to svoje“. Čímž si celkem logicky zadělala na nemoce.

Nejvíce ji potrápil močový měchýř a ledviny. Ale protože byla dost tvrdohlavá, jak už to mají berani ve zvyku, nenechala si do toho od nikoho mluvit, dokud ji jednoho dne nechtěli s oboustranným zápalem plic a zánětem ledvin současně odvézt rychlou do nemocnice. Jenže ona byla tak moc tvrdohlavá (někdo by spíš použil slovo “natvrdlá”), že sanitce, kterou jí doma zavolali, protože se už na ní nemohli dívat, podepsala reverz. Věřila totiž tomu, že se z toho vylíže sama. A upřímně, kdyby ji někdo řekl, že to bude trvat dalších 10 let, možná by do té sanitky i nastoupila :-)).

Nejsmutnější na tom všem bylo to, že po dlouhé době měla pocit, že zase něco cítí, byť to byla bolest a strach o život. Nemohla se totiž ani nadechnout. A to doslova. Škola, která ji nebavila, ale chtěla ji dokončit, aby už od ní měla klid, harmonii doma ani ve “vztahu” taky zrovna neměla (ano, ty uvozovky jsou ironie). Bylo toho prostě moc a trvalo, již zmiňovaných, deset let, než se to začalo zlepšovat.

A když těch deset let uběhlo

Ta holčička, teda vlastně už slečna, se zamilovala do někoho, kdo se k ní (poprvé) choval s láskou a péči, jakou si zasloužila a jakou si v dřívějších dobách neuměla ani představit. Do dvoučlenné rodiny přišel brzy prcek. Ten prcek rostl a rostl, až z něj vyrostl krásný a zdravý chlapeček. A ten chlapeček, asi jako každé dítě, občas někdy více a někdy méně, plakal. Ze začátku od rodičů slýchal to samé, co slýchali oni v dětství „neboj” a “neplakej“, i když se třeba těch cizích tváří bál a plakat potřeboval, aby se mu vyplavily stresové hormony a on se mohl zase uklidnit. Ne nadarmo však děti v prvních měsících života jazyku nerozumí, a tak jakoby ta (zbytečná) slova ani nevnímal a dál si plakal a křičel. Rodiče, kterým tyhle jeho silné emoce, nedaly spát, o tom hodně diskutovali, taky hodně četli a studovali, jak to dělat jinak, přihlásili se i do několika kurzů a vše jim postupně otevíralo oči.

Rodiče pochopili, co svému synáčkovi vlastně říkají. A tehdy se doma začaly dít zázraky. Malý chlapeček místo „neřviiii (byť s prosím)“ slyšel víc: „klidně se z toho vyplakej“, „když se zlobím, nebo křičím, není to tvoje vina“, „promiň, že jsem protivná, je toho na mě moc“, „máš právo se zlobit, hele, tady je polštář, klidně se z toho vymlať“ „to, co teď cítíš, je v pořádku, ale taky to netrvá věčně“ nebo prostě jen ticho a otevřenou náruč.
A ten chlapeček plakal méně a méně, až z něho vyrostl velký pohodář, šoumen, ale zároveň i velmi citlivý kluk, který se nebál své emoce projevit a podržet druhé.
Širší rodina z toho byla pravda, hlavně ze začátku, dost “paf”, a tak rodiče slýchali věty jako, že si ho takhle rozmazlí, že to bude mamánek, že pláč posiluje plíce, že s nimi se taky nikdo takhle “necrcal” a jsou normální a tak dál. Jenomže, oni nepolevili a s otevřenou náručí pro citlivé dětské emoce, vychovali i druhé dítě. Další úžasnou asertivní a přitom empatickou holčičku.
S výchovou si to však už nikdo nespojoval. To je povahou, znamením, pohlavím atd., slýchali rodiče a nehádali se :-))

Ale proč o tom všem mluvím. Jednoho dne ta rodina přišla o zahradu, která sice nebyla jejich, ale mohli ji používat. Na té zahradě byly i krásné vzrostlé ovocné i jehličnaté stromy, které měli rádi nejen oni, ale i celá ptačí hejna, která tam ráno co ráno pořádala na nejvyšším stromě koncert. Trávili tam v létě v jejich stínu každý den. Ono upřímně, vypravte se s novorozencem a batoletem dvakrát denně na vzdálené hřiště, kam nic nejede. Jenže dopolední idylka skončila v momentě, kdy do schránky přišlo oznámení, že se má zahrada v plném květu do 14 dní vyklidit (a že tam toho měli), protože na konci měsíce měli přijet dřevorubci s bagry.

Dřevorubci dorazili na den přesně brzy ráno, takže bohužel pro maminku s dětmi, na to museli koukat. Teda oni na to nekoukali, stačilo jim „jen“ slyšet zvuk motorových pil, které kácely jejich milované stromy. A v tom na maminku ta nespravedlnost dolehla. Ani ne tak to, že přišli o zahradu, kterou milovali, jako spíš to, kdo dává lidské bytosti právo zabít jinou živou bytost. Při každém zářezu do stromu měla maminka pocit, že řežou do ní samotné. A tak to samozřejmě, jak jinak, než oplakala. Přesnější by teda bylo říct hystericky ořvala. Ale víte, co na tom bylo to nejdojemnější? Od svého tenkrát tříletého syna neslyšela „vždyť o nic nejde, zasadíme jiný strom“ nebo „hele, tamhle je bagr“ nebo třeba „neřvi, nebo ti ještě přidám“.

A upřímně říct mi v té chvíli něco takového, tak ho vynesu v zubech.

Ano, ten příběh je o mně

Já byla tak vděčná, že ten můj malý-velký úžasný kluk si ke mně sednul, objal mě a pronesl: „klidně plakej, mami, jsem tady pro tebe“, a tak jsme si ty role na chvíli prohodili, protože to on byl tentokrát ten dospělejší z nás. A bulím u toho zas, jak empatické děti jsme vychovali. Protože JO! Protože mi to dává smysl, neříkat dětem nesmysly, kterými nás „krmili“ naši rodiče, které to zas učili jejich rodiče. Teď jsme dál. Teď víme to, co oni nevěděli a neuměli a já se za ně na to, na mou duši, nezlobím. Teď už ne. A jsem na sebe sakra hrdá, že jsem splnila slib, který jsem tenkrát dala té malé holčičce, že to budu dělat jinak.

A tak se po sepsání svého příběhu vrátím znovu k emocem, s kterými podle mě nemoce tak úzce souvisí. Prosím nás, neodsuzujme se za ně a už vůbec se za ně netrestejme (sebe ani děti). Nejsme roboti ani stroje (aspoň zatím teda ne). Jsme lidi a ti mají emoce. Emoce nám pomáhají poznat naše myšlenky, protože nepříjemné myšlenky způsobují nepříjemné emoce. A protože mozek řídí naše orgány, stres se začne okamžitě promítat na konkrétním orgánu v těle. Nebo taky jinak, a možná i lépe, řečeno: To, co nejsme schopni vyřešit ve svém životě vědomě, začne tělo na nevědomé úrovni řešit za nás. A že se teda umí ozvat :-))))

Protože vím, o čem mluvím. Vždyť jste to četli (nebo tedy doufám, že jste u toho neusnuli). Myslíte si, že je náhoda, že močový měchýř a ledviny (párový orgán) odpovídají právě vztahům? Jasně, není to tak jednoduché a je to mnohem komplexnější otázka. Ale na rovinu říkám, že mně osobně víc jak všechna vyšetření a antibiotika, pomohlo konečně pustit vztahy, které mě vyčerpávaly. Ač jsem to tak moc nechtěla vidět, za což jsem pro změnu zaplatila zhoršením zraku.

Od té doby, je to již 8 let, jsem o svých ledvinách ani močovém měchýři ani jednou neslyšela. Vždyť já už skoro ani nevím, kde je mám :-))

Jasně, že mi je i líto, že to muselo trvat tak dlouho, ale byla to moje volba, moje cesta a díkybohu za to prozření. A klidně si ze mě vezměte odstrašující příklad, kam se se svými potlačenými emocemi můžete (a já věřím, že nechcete) dostat. Ale hlavně s tím něco dělejte, pokud cítíte, že to s vámi nějak rezonuje – to je teď taky dost moderní slovo, že :-))

Přeji vám všem, ať vám vaše emoce pomáhají předcházet nemoce.

S láskou

Naďa