Konečně miluji svůj život a svoje tělo (Dita, 49 let)

Tak kde začít? Popsat vlastní život a zkušenosti do pár odstavců je poměrně obtížné, obzvlášť když už žijete 49 let. Nechci se moc rozepisovat, takže se budu snažit být co nejstručnější.

Přestávala jsem věřit, že někdy budu štíhlá

Jako malá jsem byla pěkný cvalík, ale naštěstí jsem z toho během střední na nějakou dobu vyrostla. V pubertě pro mě bylo téma nadváhy kvůli tělnatému dětství hodně citlivé a prošla jsem si i bulimií, kterou jsem ale díky podpoře svého tehdejšího přítele a současného manžela v jednom úspěšně překonala.
V následujících letech bylo mým receptem na štíhlost hlavně hodně pohybu a menší porce. To bohužel s přibývajícím věkem přestalo stačit a já přestávala věřit, že ještě někdy budu štíhlá. Zdravé jídlo to ale spravilo.

3denní “Podzimní detox výzva”
Imunita + Jídelníček + Antistres
Tři nabité webináře!
Rezervovat místo zdarma

Zdravotní potíže mě provázely už od dětství

Pocházím z vesnice, navíc z rodiny hajného, a tak jsem od malička vyrůstala převážně na živočišné stravě, prokládané ovocem a buchtami od mojí babičky (a že ta je tedy uměla!!). Byla jsem dokonce i „odkojena“ kravským mlékem. Takže se to někde muselo projevit. A netrvalo to ani moc dlouho. Už od malinka jsem několikrát do roka jsem trpěla na záněty středouší, které byly řešeny buď pícháním nebo samovolným prasknutím při cestě na pohotovost. Octanové zábaly uší, šátky a čepice od podzimu do jara, to byla pro mě běžná záležitost. Kvůli opakovaným zánětům jsem v 6 letech přišla i o nosní mandle, z čehož mám v sobě navíc dodnes trauma (kdo jako dítě zažil hospitalizaci počátkem 80. let ví, o čem mluvím). Chodila jsem také stále na kontroly a profuky uší, protože mi kvůli zjizvení ušních bubínků hrozila i nedoslýchavost. To se ale bohudík nestalo, protože slyším i to, co nemám. :-D Další připomínkou mé životosprávy byla patrně i bolest kolen. Nějaký podíl tady ale mohla mít i prodělaná borelióza, kterou jsem si tehdy z lesa přinesla mezi prvními v republice. Artroskopií kolene mi ve 20! zjistili počínající atrózu a začali mi do kolen píchat výživu.

Takže uši, mandle a kolena máme. Co bude pokračovat už je poměrně jasné, že? No jasně, cysty na vaječnících, jejich operační odstranění a následné problémy s otěhotněním. Bohužel nějakou dobu byly tyto problémy „léčeny“ na klinice asistované reprodukce. Syn se nakonec povedl přirozenou cestou, zato porod byl namáhavý a ukončený císařem. Celkové vysílení porodem a dále půlroční stres díky snaze o rozkojení se nakonec převtělily do pošramoceného sebevědomí a zvýšené funkce štítné žlázy. To už jsem se ale naštěstí začínala vzpamatovávat a klasickou léčbu thyreostatiky jsem alespoň začala doplňovat psychoterapií a hormonální jógou. Cesta to ale byla ještě dlouhá.

Léky mě rozhodily tak, že jsem začala mít úzkosti a deprese. Nechtěla jsem je řešit antidepresivy, jak mi doktorka nabídla a dostala jsem se přes známé k panu Dvořákovi z dobrušského Sunfoodu a začala jsem s ním řešit stravu. Bylo mi lépe a léky na štítnou žlázu mi byly vysazeny. Tehdy jsem ale ještě neměla doma žádnou podporu k jinému jídlu (spíš jsem si o ni nedokázala říct) a ani pořádně nevěděla, jak jídlo přesně kombinovat a poskládat, a tak mi to vydrželo jen pár měsíců. Stránky Jíme Jinak jsem bohužel ještě neznala, ačkoliv byl rok 2013-4. Škoda, ale asi to tak mělo být. Díky vegetariánské restauraci mi zůstaly alespoň zdravé obědy ve všední dny. Na moje neduhy to ale nestačilo. Tělo bylo ještě slabé a když syn dostal neštovice, dostala jsem je s ním také. Podruhé v životě, ve 40 letech. Následoval ošklivý vytrvalý ekzém pod klíční kostí (stále drží, ale na něj taky jednou dojde).

Doslova jsem rostla před očima

Všechno mě to vyčerpalo tak, že jsem začala ze dne na den přibývat na váze a doslova rostla před očima. Z 56 kilo bylo rázem 62 a dál už jsem se raději ani nevážila, protože mě to hodně stresovalo. Stihla jsem si pak ještě projít meningitidou. Že jsem od té doby často bojovala s oslabenými močovými cestami a po kapsách nosila brusinky, lichořeřišnici a cantharis, to už snad ani není třeba dodávat.

Pomalu jsem tiše přijímala skutečnost, že na dovolené jezdím vybavena všemožnými kapičkami, přípravky a homeopatiky a také, že mi je oblečení stále těsnější a těsnější, a to i přes hromadu pohybu a menší porce jídla. Už to nestačilo jako dřív. Nepomáhala ani detoxikace jater mými oblíbenými produkty Energy. Už jsem si začínala pomalu zvykat, že to s tou vizáží lepší nebude. Začala jsem na sobě znovu pracovat alespoň po psychické stránce. Něco tomu ale pořád chybělo a já stále hledala, co. A když něco hledáte, tak ono si vás to najde. Moje hledání mi na internetu přihrálo článek od fyzioterapeutky Markéty Strnadové, kterou sleduji. Její článek byl o tom, jak lze s vyrovnaným jídelníčkem a vyrovnanou myslí ztratit přebytečná kila. Markéta v článku sdílela i svoje zkušenosti s Jíme Jinak a vyprávění doložila i fotkami. Byla jsem nadšená. Najela jsem na stránky Jíme Jinak a začala studovat. Moc mě ale zprvu nenadchlo, co všechno bych musela v jídle oželet a navíc Markétou opěvovaný program Jarní očisty právě skončil. Takže nic. Zkrátka našla jsem si důvody, proč to nejde a hotovo, vyřešeno.

Tentokrát už žádné výmluvy

Jela jsem dál ve starých kolejích. Postupně ve mně ale hlodala myšlenka, že musím začít od psychiky, začít odblokovávat staré zátěže. No přeci to nepotáhnu do druhého poločasu života… Vystřídala jsem několik metod, přes homeopatii, kraniosakrální terapii po cvičení taiji, díky kterému jsem se poznala s bezva koučkou Ivou. Začaly jsme spolu pracovat a já jsem se začala poznávat a vážit si sama sebe sama. No a v ten moment jsem si vzpomněla na Markétu a její článek o zdravém jídle a vrátila se po roce na stránky Jíme Jinak. Cože? Podzimní program mi utekl? Už je zavřeno? Tak to zase nevyšlo? Takže další je na až jaře? Tentokrát už žádné výmluvy a důvody proč to nejde.

Rozhodla jsem se a dodatečně týden po svých 49. narozeninách jsem si dala dárek a koupila si kurz Hubneme do plavek. Jako vážně, koncem listopadu budu hubnout do plavek? Našla jsem si cestu, tak to přece nějak dám! Byla jsem sice nedůvěřivá, ale přesto jsem do toho hned naskočila na 100%. Jen jsem s ohledem na roční období vyřadila syrovou zeleninu. Jinak jsem dodržovala vše. Kurz Hubneme do plavek byl hodně svižný a každý den Evina podpora ve videu. Pro mě jak dělané. Kurz jsem nakonec nedala na 14 dní, ale na plných 60. Dostavily se příliv energie a lepší nálada. A hubnout jsem začala přibližně po 3-4 týdnech. Do otevření kurzu Jarní očisty jsem tak za 3 měsíce dala dolů cca 7 cm po obvodu na hrudi, 8 cm v pase a 2,5 cm kolem paží. Váhově nedokážu posoudit, jelikož jsem se raději dlooouho nevážila…
Byla jsem nadšená. Jakmile mi kurz hubnutí do plavek skončil, zaplatila jsem si rovnou členství v Klubu Jíme Jinak a pokračovala dál.

VJarní očistě jsem si ve vaření spíš už jen užívala, co jsem se už naučila před kurzem. Zkusila jsem ale i všechny očistné metody jako kartáčování a mlgání oleje a přidala i něco z osobního rozvoje a trochu poklidila. Víc jsem nestihla. Ale i tak to stálo za to. Odložila jsem další centimetry, konkrétně 1,5 cm kolem hrudi a kolem paží a po 4 cm v pase a na bocích. A došlo i na vážení, už se nebojím!

Konečně je mi se mnou fajn

Sumasumárum mi moje dosavadní 7 měsíční účast v klubu a kurzech Jíme Jinak ubraly celkem téměř 9 cm objemu kolem hrudi, po 12 cm kolem pasu i kolem boků a 4 cm kolem paží. A co mi naopak daly?
Radost z dobrého jídla a hrdost na sebe, co jsem za tu krátkou dobu dokázala, mě dovedly až k lásce! Já jsem se konečně zamilovala sama do sebe a je mi se mnou fajn. Už vím, co mi chybělo. Další kostička do mé životní skládačky zapadla, a to díky vám, týme Jíme Jinak. Už jste moje rodina a já už nechci jíst jinak, než JINAK.

A jak to mám s vařením? Nevařím a nejím podle Jíme Jinak úplně na 100%. Přes týden mám možnost chodit na zdravé obědy do vegetariánské restaurace (díky Bohu za hradeckou Bazalku) a sama si v bufetu seskládat svůj vlastní kompletní talíř podle chuti a zásad Jíme Jinak. V týdnu pak tedy vařím jen JJ večeře a ráno v rychlosti snídaňovou polévku. Recepty si vybírám podle toho, co zrovna mám ve spíži nebo namočené či předvařené. Jednou týdně o víkendu pak jím s rodinou stejné jídlo (takže si bez výčitek naložím i svíčkovou). A co se týká mých blízkých, tak manžel se k ranní miso polévce přidal hned
druhý den, co jsem ji začala loni v listopadu vařit. Večeři podle Jíme Jinak si se mnou dává tak 4-5x do týdne a nestěžuje si, občas i pochválí, jak je to dobré. Syn (13 let) se zatím moc nepřidává. Miso polévku si dával jen, když byl nemocný. Některá jídla si ale občas dá, případně mu jeho porci upravím na masožravou.

A ještě jedna perlička

Když toho na večeři uvařím víc, než s manželem sníme, odvezu ještě teplou porci svojí tchýni na druhý konec města. Nejdřív ochutnala ze zvědavosti, že je prý hodně “masová” a toto pro ni není. Časem už začala říkat, jak je to dobré a že jí v tom maso vůbec nechybí. Po včerejší večeři (mungo s cuketou a celozrnnou rýží) prohlásila, že v jejím věku (80) by už maso asi moc stejně jíst neměla, že není zdravé. Taky si pochvaluje, že má lepší trávení, než když si dávala k večeři housku se salámem, a to má JJ večeři tak 3x do týdne!