Letní deprese aneb plískanice a vnitřní splín ve vaší duši uprostřed léta

Červenec 2023

Rozlepím oči a mžourám z okna. Probudím se zpocená, opuchlá a s pocitem velké žízně. Je 8 hodin ráno. Venku klid, ticho, ani živáčka. Ono taky v Madridu funguje ten režim přece jenom trochu jinak. Projdu se po bytě. 29°V v obýváku. Z koutku oka mi ukápne pár slz. Další den. Kolik jich ještě zbývá? Přemýšlím, že si udělám čárky až do 30. srpna a každý den si škrtnu další. Mám pocit, že žiju uprostřed pekla. Noční minima 22°C, denní 38. V Madridu částečně žiji už řadu let, ale teprve tohle léto zjišťuji, že noční minima nenastávají v noci, ale až kolem 6. – 7. hodiny ranní. Když jdu spát, venku je 32°C. Až teprve brzy ráno se teploty zklidní, člověk si může vyvětrat a pak zase zatáhnout venkovní rolety a žít jako uprostřed jeskyně. Když ještě Miguel pracoval v kanceláři, kde se celý klimatizoval na příjemných 24°C, po příchodu domů frfňal: „Jsi tu jak v jeskyni, to si nemůžeš rozhrnout aspoň závěs?“ Ne drahý, fakt nemůžu. Tohle léto se už nediví a je to on, kdo má ráno budíka na 6., aby alespoň trochu provětral byt.
Rada, že na přímé slunce se nechodí mezi 12-15 hodinou, která je platná v Čechách, tady nefunguje. Tetelící se, odporné vedro, které sálá ze silnic, domů a bytů, začne pražit kolem 16. hodiny a není, kam se ukrýt do přibližně 20. hodiny, někdy 20:30. Odtud také španělský zvyk, že tahle hodina je stále nazývána odpolednem. Proč také ne, denní opravdu bílé světlo tu máme do 22 hodin. To se pak setmí, člověku vyhládne a uvědomí se, že do sebe za celý dlouhý den nic nevpravil. Občas jdeme na vycházku po setmění, v naději na čerstvý vzduch, ale venku je stále 32°C. Den co den. Začínám být napůl šílená.

Srpen 2023

Moje první celé léto ve Španělsku. Na úplné léto jsem v Madridu ještě nikdy nebyla a doufám, že tu už nikdy nebudu. Většinou to bylo jen pár dní a ty se ve vidině brzkého odletu daly docela snést. Miguel je ale od května po operaci, třikrát týdně chodíme k lékaři, přesun do Čech nepadá v úvahu. Jdeme do naší oblíbené kavárny na ledové frappé. Třeba mi to zvedne náladu. Zavřeno. „Těšíme se na vás zase v září, krásné léto přejeme“, hlásá cedule. A další. Další. Další. Mám žízeň, točí se mi hlava, ale snažím se si vtěsnat do paměti tyhle dny, tyhle pocity. Mám na paměti, že to možná už nikdy nezažiju. Tak si to (doufám) jediné léto v Madridu chci užít. Ve městě jsme uprostřed dne na čtyřproudové silnici sami. Ani živáčka. Ani jedno auto. Ticho. Připadám si jak v post-apokalyptickém filmu. Madrid je v létě, především pak v srpnu, město duchů. Kdo může, zdrhne. Do hor nebo k moři. Odjíždí celé rodiny a kdo má home-office, odjede v červnu a navrací se v září. Každý, komu povíte, že na léto zůstáváte, se na vás smutně zadívá a popřeje hodně sil.

Další den. Nemůžu. Nechci. Další den?! Přeju si, aby skončil ještě dříve než začal. Mám obrovský pocit zmaru. Koukám z okna a cítím, jak jsem každý den starší, o další den blíže vlastní smrti a jak ten drahocenný čas trávím? Nijak. Koukám do zdi. Drahocenný život, to nejdražší, co na světě máme – čas a já si přeju, aby utekl. Aby prostě rychle poposkočil do poloviny září. Cítím, jak mi život protéká mezi prsty, já nedělám nic z toho, co mám ráda, a jsem pořád strašně vyčerpaná se žaludkem naruby. Je dusno, ale já už ani nevnímám pocit žízně. Hladu. Nic. Prostě existuju, roboticky. Zapnout vodu na čaj, poklidit talířky, zapnout počítač, odepsat na emaily. Kolem 2. odpolední si vzpomenu na ženský seminář, který pracoval s hněvem a mlátily jsme tam hlava nehlava do obrovských podušek. Cítím, že to potřebuji. Nanesu velké polštáře, položím je na zem a jedu. Pěkně si tu frustraci tahám až z paty. Nevšimnu si ale, že mi jeden polštář ujede a vší silou, kterou v sobě mám, fláknu pěstí do naší podlahy z parket. Ukrutná bolest. Nevadí. Opakuji proces a vysmekne se mi další polštář. Prásk! Druhá ruka. To už přijde Miguel a kouká na to, jak mi mezi prsty na obou rukách stékají kapičky krve. Nic neříká, bere mě do koupelny. Do večera mám klouby nateklé jak švestky. Barva také stejná. Jdu psát. Pěkně mě to bolí. Co já budu dělat, když umím jenom tančit prsty po klávesnici?
Přemůžu se, jako vždycky. Píšu a píšu a bolest časem nevnímám.

Červenec 2024

Minulé léto jsem zvládla přežít. Letos nám červen dopřál přívalové deště a ledový vítr. Bůh mě má rád. Beru ashwagandu, doplňek magnesia v 8 formách objednaný z USA, hydratuju se, i když nemám žízeň. Letos to dám! Chci do Čech, ale zase když už jsem to zvládla minule, už zvládnu vše. Venku je 38, 39°C a já chodím na schůzky. Dokonce i vypadám jako člověk a ne jako přezrálé rajče. Že by? Že bych to fakt dala? Jdu do parku, svítí mi na hlavu a já jsem v pohodě?! Pak je 4 dny po sobě v noci přes 30°C. Najdu fotky ovázaných kloubů z minulého roku. Kupuju letenku v hodnotě jednoho nájmu, beru kocourka a do týdne odlétám do milovaných jižních Čech.

Skok do minulosti

Srpen 2017

Jdeme po ulici. Jsem na srpen v Madridu, akorát jsem před pár dny přiletěla po delším čase v jižních Čechách. Přece tady toho chudáka mého vyvoleného nenechám samotného! Jdeme domů a já se trochu bojím. Včera se z neznámých důvodů zastavila klimatizace. Dnes přichází technik a hlásí nám, že jestli věříme, že uprostřed srpna seženeme poškozený kus klimatizace uprostřed vlny veder v celé Evropě, že jsme zešíleli. Že nejdřív na konci září. Jdeme na zmrzlinu a venku je strašně. Mám pocit, že se udusím. Cítím, jak se na mě žene nějaký úzkostný záchvat. Klekám si uprostřed naší úzké vedrem narvané ulice a vzlykám, že domů nejdu. Že chci spát v parku.

Léto 2010

Jdu parkem v Českých Budějovicích. Mám džíny a halenku. Cítím se docela dobře. Z ničeho nic mě přepadne úzkost. Mám pocit, že se mi potí i řasy. Sedám si do parku. To léto mi nějak nevyhovuje. Asi?! Dojdu na univerzitu a kamarádka mi šeptá, že nesnáší léto. Že ho nezvládá, že ty rozjařené vodáky nechápe a ať to nikomu neříkám, protože nechce být za podivína. „Asi mám letní depresi, miluju propršené večery a letos ještě pořádně nekáplo.“, svěřuje se. Moment, nesnášet léto, to jde? Je to společensky přijatelné? Je to vůbec odpustitelné?

Léto 2009

Vracím se po 14 měsících z Francie. Zvažovala jsem dlouze, jestli pokračovat v nabídnutém studiu nebo se vrátit. Mám tady rozvrtanou univerzitu (studuju dvě najednou samozřejmě, v sebemrskačství neznám meze) a přijde mi to celé nějak škoda. Vracím se. Jsem zamilovaná do šansonů a croissantů a chci se rozejít po 7 letech s přítelem. Zalézám domů a kamarádům neberu telefony. Vymlouvám se na všelijaké nemoci. Jsem doma, nevycházím z domu, chodím do kina do filmového klubu na staré francouzské filmy a píšu si se svojí francouzskou platonickou láskou, mluvíme o knihách, umění a procházkách kolem Seiny, jelikož on je právě teď v Paříži. Čekám na první kapku deště jako na smilování. Večer se plížím do lesa a užívám si toho ticha, doprovázená různými lesními bytostmi.

Léto 1998

Je mi 12. Sedím na balkoně. Testy odevzdány, vše hotovo a za 2 dny je vysvědčení. Cítím paniku. Co budu dělat?? Čemu smysluplnému se tohle léto budu věnovat? Cítím něco jako smutek. Pláču. Ale sakra proč? Co mi je? Přece budou borůvky a jahody a třešně…?! Je mi úzko. Léto je samota. Vyděděnost. Nepřináležení k ničemu. K nikomu. Jen já doma sama. Sice s milovanou sestřičkou a mamkou, ale tak nějak sama. Proč musím o tom životě tak hloubat? S vrstevníky si nerozumím – řeší kam pojedou na léto a já řeším, jestli je posmrtný život, jak najít v životě smysl a jak někdy v budoucnu vést život, který mě naplní. Toto snad sakra nikoho nezajímá? Proč o tom nikdo nemluví?

Vzpomínka na září 2022

Volá mi moje španělská kamarádka Rocío. Pláče. Končí léto. Končí koupání, terásky a volňásko, začíná práce. Povinnosti a šeď. Miguel přijde domů a hlásí, že všichni jeho kamarádi se opili pod obraz, protože končí léto. Netuší, co budou dělat. Návraty z pláže, děti do školy, deprese a rutina.
Prší. Konečně! Jdu si připravit kávu a zasypu ji dýňovým kořením. Je 1.září. Venku je sice 28°C, ale já mám vnitřní podzim. Španělé mají depresivní myšlenky, já rozkvétám. Zapaluju první svíčku, ale jde z ní ještě příliš teplo. „Jak můžeš být tak šťastná, tak rozkvetlá, nevidíš, že končí léto?“, ptá se uplakaná Rocío.

Právě, moji milí drazí. Právě. Mlho, deštíku, spadané listí a chladná rána, pojďte si pro mě, čekám na vás už dlouho.