Když se řekne nemocnice
Většině lidem se vybaví kromě jiného i pocit, že tam by se jako pacienti dostat nechtěli, protože to z velké části bývá kvůli vážným zdravotním problémům. Občas se ale stane, že se my, nebo někteří z našich blízkých, do takového zařízení dostaneme. Máme strach, obavy, jsme nervózní z připravovaného zákroku, nebo z množství léků, které najednou vidíme v bílém kalíšku na stolečku u postele. Spolknout a zapít!
Hlavně si zachovat zdravý rozum
Nedávno musel syn podstoupit operaci, celkem narychlo a nečekaně. Nejen, že jsem prožívala všechny ty mateřské pocity, snažila jsem se zachovat si zdravý rozum a pokud možno neomdlet z typického pachu při vstupu do nemocnice, ale vyplňovala jsem množství různých papírů se souhlasy a taky s anamnézami našich rodin do desátého kolene. To je ve stresu opravdu něco.
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to
Prostě to musí vydržet
Synova operace dopadla dobře, vše bylo prý bez komplikací a teď už se bude jen uzdravovat a bude dostávat injekce antibiotik proti zánětu. Když mi to řekli, byla jsem šťastná a vděčná. Méně štěstí jsem však pociťovala hned za dvě hodiny, když jsem viděla tu obrovskou stříkačku s antibiotiky, kterou se mu sestra snažila vstříknout přes kanylu do žíly. Brečel bolestí. Něco bylo asi špatně, přesto sestra pokračovala v úkonu. Ano, syn není jediný pacient, ke kterému v deset, v šest a ve dvě chodí píchat injekce.
A jelikož má slabé žíly a těžko se napichují, chápu, že se nechtěli vzdát té jedné, kterou konečně napíchli a kde kanyla alespoň trochu držela. Synovy ruce byly rozpíchané jako jehelníček a jedinou cestou bylo vpravení léku neskutečně bolestivé. Pálila ho ruka, bolela až k rameni. Úkol sestry byl ale jasný a tomu odpovídalo i její odhodlání. Dítě to prostě musí vydržet. I po rozhovoru s lékařkou jsem nedocílila podávání antibiotik ústy. Ještě třikrát se opakovaly mučící chvíle. Pak na nátlak všech povolila. A šlo to. Hurá, máme to tedy za sebou. Už se bude jen uzdravovat.
Strava v nemocnici mě překvapila
Ve chvíli, kdy synovi řekli, že další den ráno už bude moci přijímat alespoň tekutou stravu, začala jsem se zajímat, co za stravu to bude. Takové informace na oddělení nemají, čekají, „co přivezou“. Takže ráno syn dostal bílou kávu, jahodového Bobíka (slazený mléčný nápoj) a zákys. Myslela jsem, že mě trefí. Byl po operaci břišní dutiny, střeva jsou teď oslabená a to poslední, co tělo potřebuje, je zdevastovanou střevní mikroflóru „krmit“ mlékem a cukrem. A on dostane (když pominu to ostatní) slazený jahodový nápoj?
Složení Bobíka:
polotučné mléko, cukr, jahodové aroma, zahušťovadlo, přírodní barvivo
K obědu přivezli „vývar“ s vejcem. Promiňte mi to, ale po ochutnání té vody jsem silně pochybovala, že se v ní byť na chvíli objevila nějaká zelenina. Netuším, co vyvařili, ale na granulované koření do polévky mám jazyk už vycvičený.
Večeře představovala stejnou vodu s vejcem, tentokrát v tom byla nastrouhaná mrkev. Těch pár strouhaných mrkviček si tam plavalo a byl to jeden z nejsmutnějších výlovů, na kterých jsem kdy byla. Kdybych jídlo nechala na stravovacích odbornících v nemocnici, se synem bychom tam mohli být ještě dnes.
Vzala jsem to do rukou sama
Možná máte podobné zkušenosti a já tu rozhodně neobviňuji sestřičky, lékaře či kuchařky v nemocnicích (ty vaří podle pokynů). Díky bohu za ty, kteří u práce myslí, a já doufám, že jich bude přibývat. Každopádně v téhle situaci jsem musela vzít synovo stravování do rukou já a podle lékařky, která ho propouštěla, byl v mimořádné kondici, když jsme šli domů. A to dokonce dříve, než je běžné. Otázkou je, proč asi…
Bylo to náročné, protože jsme nebyli v našem bydlišti, takže veškerá příprava jídla probíhala v kombinaci toho, co se dá sehnat v obchodě s tím, co můžu připravit mimo svoji běžnou kuchyni. Ale zvládli jsme to. Nebylo to tak rozmanité, ale bylo to pro tělo vhodné. Účelně jsme jedli, pili a syn pak trénoval pochůzky po pokoji, až nám bylo řečeno, že nás mohou pustit domů. Hurá!
Není jedno, co jíme, zvlášť v těchto situacích
Ano, pořád se nám potvrzuje pravda, že na zdraví velmi působí, co jíme. Jezte tak, jak to dělá dobře vašemu tělu, odmění se vám. Nebojte se „jíst jinak“, vaše tělo to ocení. A zvláště to platí potom, co tělo dostane nějaký zásah.
Máte i vy nějakou podobnou zkušenost?
Nebo nějakou praktickou radu pro takovéto situace? Podělte se o ni s námi do komentářů pod článkem. Jsme zvědaví, jak to řešíte vy.
Pozn. red: O stravě v porodnicích jsme psali zde.
PS: Přemýšlíte jak zlepšit postavu a své zdraví?
Nepřemýšlejte 😊 Pojďte něco dělat! Ukážeme jak vylepšit jídelníček, co jíst a co ne, a jak si jídlem spravit zdraví! Naskočte do online kurzu Jíme Jinak - JE ZDARMA !
Komentáře
Lůco, doufám, že rekonvalescence proběhla v dobrém a synek je už úplně v pořádku.
Se stravou v nemocnicích je to velký problém. Před několika lety jsem zažila taky nepříjemné chvíle, když synek skončil v nemocnici též s bolestmi břicha, horečkami, zvracel – doma jsem právě měla čerstvé pětidenní miminko. Synek má mnoho potravinových alergií – mezi jiným značné množství zeleniny a ovoce, ořechy, semena. Díky tomuto byl z pohledu tohoto webu téměř konvenční strávník, přesto strava v nemocnici byla neřešitelná i pro mě. Už jsem měla předchozí zkušenost, takže jsem od zažátku do stravy zasahovala dotazy, které nikdo nechápal, prostě pokyny předají kuchyni a oni mu to udělají, tak aby mu to nevadilo, proč se bojím. Na stůl jde jídlo bez složení, dotaz na obsah neumí sestry zodpovědět. Neumí to ani dietní sestra a ani kuchař, resp. oba tvrdí, že mi to řekne ten druhý. V jídle mých synů nesmí být za žádných okolností ořech nebo semeno, což se právě v nemocnici několikrát chytilo v poslední chvíli. Tato situace byla komplikovaná novorozencem, který do nemocnice opravdu přijít neměl, ale kdo pohlídá tolikrát denně kojené párdenní miminko. Neustále jsem z domova telefonovala až do fáze, kdy dietní sestra, konečně dotlačena k vyjádření, co vlastně dítě dostane, musela připustit, že polovinu zakázaných věcí kuchaři nechala projít jako možné a když se konečně mluvilo k věci, padlo památné “a co mu mám teda jako uvařit?”. Pro mě podstata těchto životních zkušeností. Dietní odborník neví, jak sestavit jídlo pro dítě se zdravotními omezeními (podotýkám, že jsem skutečně řešila pouze ta zdravotní, nikoliv ostatní opodstatněná kritéria, u kterých jsem soudila, že pár dní nezabije nikoho a doma to napravíme) – V NEMOCNICI.
Končila jsem tím, že jsem opakovaně s dětským primářem řešila a domlouvala, že mu nebudou dávat NIC, probrala jsem s ním, co mu budu nosit v termosce a bylo to poměrně krušné období, s tím malinkým mimčem to skloubit a zároveň se vyhnout nemocnici, kde bylo několik infekčních dětí. Neschopnost reagovat na zdravotní potravinová omezení u bezmocných a v tomto obhajoby neschopných dětí ve mně zůstala hodně hluboko a napořád.
Lůco, prosím, můžete napsat, co jste synovi dávala konkrétně? Píšete, že jste byla dál od domova a nemohla moc vařit, zajímalo by mě, co se dá pak připravit. Děkuji a přeji hodně zdraví! Nejvíc obdivuji si svoji stravu prosadit oproti řečem konvenčních strávníků, v nemocnici či ve školce.