Máte houby? A mohla bych je vidět?

Tento příběh je psán s lehkou nadsázkou. Je sice delší, ale jestli se chcete pobavit a dozvědět se, zda houby mám nebo ne, a jaké újmy jsem při tomhle dobrodružství utrpěla, je třeba ho přečíst až do konce. Stojí to za to!

Určitě rostou

U nás jsou lesy na dosah ruky. A protože neustále honím čas, zajedu k lesu většinou autem. Toho dne jsem ale nabyla pocitu, že času mám dost a bude ho tedy dobré využít ve prospěch regenerace těla i ducha. Protáhnout údy a nadýchat se čerstvého vzduchu s vůní jehličnatých silic z nedávno promoklého a zapařeného lesa, co víc si přát?!
Ty musejí růst jak z vody!
Patřičně jsem se oblékla, zasoukala “tepláče” do hodinek o číslo větších, prozíravě jsem se natřela domácím repelentem z hřebíčku, pobrala košík , nožík po dědovi a zdravou svačinku. Zachrastila jsem vodítkem a naše nízká obtloustlá psice Sisi přiběhla, jako by nikdy v životě na procházce nebyla.
Nadšení ve mě stoupalo až nad hlavu. Kdyby zářilo, měla bych snad svatozář. Všechno se zdálo být idylické.

💡TIP: Sada na letní hubnutí - stáhni si hned teď ZDARMA.

Tlustý pes dá zabrat! Od zítřka má dietu!

Když jsme přecházely přes železnou lávku, ukázalo se, že Sisinu řežou kovové mříže do tlapek a tak nezbývalo, než ji vzít do náruče. Jak to, že jsi tak těžká?!
Trochu jsem se zadýchala. Šup přes silnici, mírný kopeček, prudší kopeček, už se vám to škrábu do pořádného krpálu… Sisi se s vervou dere přede mnou a lehce mě táhne…díky. Trošku víc jsem se zadýchala. Psice sedí a upřeně na mě civí s výrazem, jako jestli jsem se nezbláznila. Ne ne ne, nezbláznila, ťuťuťu a podrbu jí přátelsky za ušima. Nabírám směr po vrstevnici, abychom si obě vydechly.

Sakra, ony snad nerostou?!

Rozhlížím se natěšeně kolem, nosem nasávám mykotickou vůni, ale houby jaksi nikde. Nevzdávám se, jsme teprve na začátku výpravy. Přidávám motivační písničku: “ Hříbečci, hříbečci nebojte se…la la la”. A hele! Babka! A za chvilku druhá…sice seschlá, ale bez červíků. Beru! Jsem přeci skromná.
Povzbuzená prvním úlovkem zapomínám na svou špatnou orientaci v terénu a jako omámená se plahočím dál do kopce. Přestávám slyšet silnici.

Bloudím! Bloudím, ale ještě nepanikařím. Teď ještě ne. Od paniky mě odvrátil zázrak!
Kde se vzalo, tu se vzalo….rozprostřel se přede mnou plácek a tam…snad celá hřibová rodinka. Na statných nožkách jim sedí hlavy jak talíře. Srdce mi buší radostí. Pouštím Sisi z vodítka, nikdy se moc nevzdaluje a na písknutí vždycky přiběhne. Zaklekám, vytáhnu nožík a v duchu se modlím: “Ať nejsou červiví, ať nejsou červiví”.

Ale moment, tyhle hřiby jsou nějaké divné… satani to nejsou, hořčáky také ne, ty bych poznala…Chvilku váhám, ale… od čeho mám tu chytrou aplikaci v mobilu? Vytáhnu telefon, cvak, cvak a už to ověřuji. Ejhle, aplikace hlásí: Hřib purpurovýtrusný, jedlý. Uf, to se mi ulevilo. A nejsou červiví!

Žně začínají!

Hřiby neberou konce, při každém shýbnutí vidím další a další místečko. Zaplavuje mě euforie! Košík už je vrchovatý, houby z něj padají i přes mé nabyté logistické zkušenosti z tetrisu. No nic, je na čase, nechat také něco pro ostatní. Jsem přeci skromná.
Příjemný pocit, který se ve mě rozlévá střídá sprcha studeného potu. Kde je pes?! Zdrhla! Pískám, volám, chrastím vodítkem, zase pískám, už nepískám, sípu a prskám, linou se ze mě podivné zvuky, chrastím vodítkem jak pominutá a řvu. Řvu na lesy! Nastražím uši a poslouchám. Jó, támhle něco praská.
Z křoví se vynoří Sisina obalená jakýmisi čumbrky a funí jako před infarktem. Díky Bohu!

Stezka odvahy za bílého dne

Nějak se nám ten houbařský výlet změnil ve stezku odvahy za bílého dne. Začínám mít dost, procitám a uvědomuji si, že jsme vlastně ztratily. Ukazuje se, že psí společník byla dobrá volba. Sisi straží slechy, čmuchá a táhne mě, snad, směrem k domovu. Začínám vnímat hluk silnice. Hurá , to je dobré znamení. Co ale není dobré znamení, jsou hluboce rozryté brázdy od divokých prasat. Dostavuje se úzkost.
Sisi mě táhne dál, připadám si jako policejní psovod, co je na stopě sériového vraha. Vlaju za ní, klopýtám, nohy mi kloktají ve volných holinách, na které se mi lepí bahnité sněžnice. Sisi si to namířila vzdušnou čarou přes rokli plnou spadaných kmenů…a já za ní. Zatracený klády! Zatracený brázdy! Holina mi zůstává přicuclá v bahně. Padám a snažím se udržet rovnováhu i košík se vzácným obsahem. Nepovedlo se ani jedno.
Nejprve po kolenou posbírám hřiby, pak sebe a pak vcuclou holinu. Ztuha se zvednu a opucuju si ruce o tepláky. Naštěstí mám jen trochu odřené dlaně. Jsem obalená bahnem a nalepené jehličí ze mě trčí jak z vánočního stromečku.
Teď přichází na řadu panika! Pes je opět v trapu a tentokrát i s vodítkem. Nemám čím chrastit, došel mi dech, nemůžu pískat, můžu jen řvát na lesy! O kus dál v rokli pod kládami loženými hustě tak, že by se daly krájet, leží můj nožík po dědečkovi… loučím se s ním a doufám jen, že si ho nějaký divočák zapíchne do rypáku, až bude zase chystat další past na člověka.
Sáhnu do kapsy a rozbaluju sváču. Kukuřičný chlebíček s cizrnovou pomazánkou. Volám a mávám dobrotou, v naději, že Sisina zachytí pach žrádla a vrátí se. Kdepak, jídlo nezklame! Ve chvilce se vynoří hladový pes, zhltne chlebíček jako nic a já jsem šťastná! Vrátila se! Zároveň už chápu, proč je tak obézní. Opravdu sežere cokoliv.
Chytám vodítko a z posledních sil se drápu zpět na vrstevnici. Tentokrát mi Sisina nepomáhá, vytáhnout jí musím já. Jsem zralá na panáka. Kdyby to šlo, olízala bych si z kůže všechny zbytky hřebíčkového repelentu. Apaticky se ploužím kupředu, přenáším Sisinu přes obrovské louže, houby mi průběžně odpadávají z košíku. Přede mnou se rýsuje cestička!!! Rozšiřuje se a stáčí se směrem do údolí.

Jsme zachráněné

V dálce mlhavě vidím rozcestník. Na ceduli se vyjímá nápis “ Čertova brázda”.
Pokývám hlavou v plném souhlasu a zamířím na silnici. Tady už to znám.
Seberu zbytky energie a přidám do kroku. Ať už jsme doma! Potkávám lidi, střídavě koukají na mě, na sotva dýchajícího psa a do košíku. Vzpřímím hlavu a hrdě si nesu svůj úlovek. Uznale přitakávají se slovy: “Hmmm, pěkné…”
Na verandě se sesunu na lavici. Sisina vychlemtá misku vody a i s vodítkem zalézá do svého pelíšku.

Hřib “nádražák”

Pohladím hřiby, vyfotím je a rozešlu všem přátelům pro potěšení. Pro jistotu znovu otevírám chytrou aplikaci a čtu “více”… Hřib purpurovýtrusný, jedlý, avšak v kuchyni pro svou chuť ne příliš vhodný. Sbírají se pouze mladé plodnice, velké rozvinuté plodnice zapáchají po petroleji, podobně jako staré železniční pražce…
Zvedám se a jdu ke kompostu. Třídím, odhazuji a v košíku mi zbudou 4, slovy čtyři babky. Pohladím je a koutkem úst se pousměju. No co, to mi do Kuby stačí, jsem přeci skromná.
Přesto, že jsem svůj úlovek nepozřela, mírnou otravu houbami jsem pociťovala.

Až půjdu příště do lesa, vezmu si pevné pohorky, nožík do zapínací kapsy a Sisinu nechám doma, abych jí zbytečně nezkracovala život. Zvolím raději rovný terén a dám si pozor na hřiby “Nádražáky”!
Dám přednost babkám, pančákům a masákům a budu skromná!
Houbám zdar!