Mé první těhotenství versus to současné

Tenhle článek by  neměl žádné opodstatnění, kdyby nebylo moje druhé těhotenství o tolik lepší než to první, kdy jsem ještě nejedla jinak.

Před 34 lety mi operovali ledviny a močové cesty. Byla jsem mimino a vyřkli nade mnou ortel, že spadám mezi děti se syndromem, který se jmenuje podle dvou lékařů. Nemám prý dělohu ani vaječníky, jen jakýsi zárodeček, nemám vyvinuté pohlavní znaky a bůhví, co ze mě vyroste. Tyhle závěry se pak objevovaly v každé další lékařské zprávě, až jsme tomu málem uvěřili. Navzdory předpokladům lékařů, že já nikdy děti mít nebudu, a kdybych snad někdy otěhotněla, tak to moje operované ledviny neutáhnou, jsem jak lusknutím prstu otěhotněla  při prvním pokusu o miminko a na svět přišla v dubnu 2009 Markétka. Měla jsem pohodové těhotenství i porod, nemůžu si vůbec stěžovat.  To jsem ale neměla srovnání, jaké mám teď!

Přísně sledovaná riziková rodička

Hodně jsem tedy běhala po doktorech, protože jsem byla přísně sledovaná na nefrologii, cévní, hematologii i gynekologii. Byla jsem díky své anamnéze riziková těhotná, navíc mi už bylo 32 let. Musela jsem nosit kompresní punčochy a píchat si denně injekci na ředění krve. Prodělala jsem totiž před pár lety plicní embolii z hormonální antikoncepce a navíc se při vyšetření ukázalo, že jsem nosička jakési mutace v krvi. Těhotným se krev přirozeně sráží, je to příprava těla na porod, aby při něm nebyly velké ztráty krve. Jenže v mém případě se srážela moc, tak jsem si ji musela ředit.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Jsem tak nějak celkově proti chemii a lékům a tak jsem zkoušela paní doktorku přesvědčit, že je to zbytečná prevence, že budu dobře pít a jíst a cvičit, že určitě žádná trombóza nebude. Ale jako těhotná prvorodička jsem se nechala paní doktorkou přesvědčit, že je příliš velké riziko, že budu mít zase trombózu (či něco horšího) a hlavně by mohlo umřít miminko, kdyby se mu udělala krevní sraženina v placentě.  A tak jsem si od půlky těhotenství denně píchala, byla samá modřina a na každou látku dostala po čase alergii a musela si nechat napsat novou.  Nicméně mi to přišlo jako snesitelná maličkost, když se mi dostalo toho štěstí, že jsem těhotná, je mi dobře a budu mít dítě. Trochu přeskočím, ale dobrá zpráva je, že když píšu tyhle řádky, jsem v sedmém měsíci a zatím si píchat nemusím! Mám skvělé výsledky krve, paní doktorka to sice nechápe, ale respektuje, že mám všechno v pořádku, jupííí!

Nošení kompresních punčoch mi nepřišlo tak zlé, protože než jsem si je sehnala, byl podzim a já jsem odjakživa docela zimomřivá, takže mi nevadily. Jen to byla fuška na sebe narvat, jsou opravdu gumové. Horší to bylo s rostoucím břichem a příchodem jara J Jednak jsem neměla sílu se do nich narvat, jednak jsem se v nich šíleně potila. Ale když jsem si je hned ráno v posteli neoblékla, cítila jsem bolavé a těžké nohy. Takže jsem se raději potila a neriskovala trombózu ani bolavé oteklé nohy.

Neobešlo se to bez antibiotik

Od začátku prvního těhotenství jsem si myslela, že jsem nastydlá, bolel mě podbřišek. A tak jsem se prolívala urologickým čajem a cucala homeopatika, jak jsem za ta léta naučená. Vlastně nejsem nikdy bez nálezu, je to třicetiletá chronická záležitost, o které většinu času ani nevím. Je to jen vidět v laboratoři. Když nastydnu, tak cítím břicho a častěji běhám na malou, ale to je tak vše. Lékaři to vzdali, nenašli způsob, jak mě zánětu zbavit.  Nakonec se ukázalo, že mě podbřišek bolí jednak proto, že jsem těhotná, druhak se potvrdilo, že mám velký nález v moči. Takže jsem chtě nechtě brala antibiotika. Všehovšudy asi tři různé dětské, vhodné „prý i pro těhotné“. Vím o lécích a antibioticích za svůj život dost na to, abych je nebrala. Ale strašení lékaře, že mi zánět postoupí z močového měchýře do ledvin a ty zkolabují, protože jsou slabé, operované,  a je to riziko i pro „normální“ rodičku, opět udělalo své.  Nakonec jsme to já i lékař vzdali, neměla jsem dobré výsledky ani po antibioticích, mám se prý doléčit, až porodím.

Nabrala jsem strašná kila

Chvilku před otěhotněním jsem držela svůj každoroční očistný půst, který mi dělal dobře na všechny mé zdravotní problémy a hlavně se stal posledních pár let jedinou cestou, jak dostat pod kontrolu váhu. Byla jsem tedy zrovna pár měsíců na své vysněné váze 60kg a dala si za cíl, že ji udržím co nejdéle.  Otěhotněla jsem na přelomu července a srpna. Když jsem v půlce srpna zjistila, že jsem těhotná, už jsem měla o 2 kg víc. Mohlo to být dovolenou, každou jsem nabrala několik kilo, takže jsem se s tím moc netrápila. Jedla jsem zdravě (samé saláty, jogurty, musli, ovoce, celozrnné pečivo, lučina) a docela dost jsem sportovala. Měla jsem spíš strach, že budu díky tomu nabírat méně než podle tabulek, takže jsem u doktora sestře nahlásila raději těch 60kg (místo opravdových 62 kg), abych měla fóra a nenutili mě víc jíst apod., jako některé mé hubené kamarádky.

Protože v naší rodině je zažitý model, že ženské jsou tlusté po dětech, měla jsem tohohle strašáka pořád před sebou. Nenechala jsem nic náhodě a sportovala, co to šlo. Dál jsem chodila do fitka, na jógu a pilates, jen pak s břichem přešla na gravid lekce. Ještě ve 4. měsíci jsem chodila do posilovny běhat na pás, dokonce jsem si dala i vyjížďku na koni, hrála s manželem tenis, jezdila na kole a chodila po mnohakilometrových túrách.  I tak jsem nabrala neuvěřitelných 22 kg!

Celé těhotenství mě honila mlsná, takže vedle salátu, jogurtů apod. jsem si začala dopřávat více sladkostí než obvykle. Nešlo si dost dobře pomoci. Ale zase to nebylo nějak neúměrně mnoho, věděla, jsem, že v tom nic dobrého a zdravého není. Také jsem začala mít potřebu jíst maso. Normálně jsem ho doma vůbec nejedla a v restauraci jsem si ho dávala jen proto, že bylo součástí zeleninových salátů. Teď jsem ale najednou začala kupovat kuřecí i domů.

Těhotenské obtíže

Krom počátečního žaludku na vodě, kdy jsem občas váhala, jestli mi udělá lépe jogurt nebo rajče a skončila jsem na suchém rohlíku, mi bylo celou dobu dobře, ani jednou jsem nezvracela a všechny různé potíže jsem brala jako běžnou součást těhotenství. Však se také ve všech knihách psalo, že je normální mít první tři měsíce nevolnosti, kolem čtvrtého migrény, od pátého svědění břicha, od začátku výtok, později pálení žáhy a já nevím, co všechno ještě. Takže jsem tyhle všechny drobnosti zažívala, ale nepřikládala jim velkou váhu, libovala jsem si, že je mi dobře, jsem zdravá a všechno jde skvěle. Běhala jsem sice po nocích na malou, ale říkala si, že je to asi přirozená příprava, abych pak přežila noční kojení.

Někdy kolem čtvrtého měsíce mě začala po ránu bolet chodidla, takže jsem se belhala z postele jak invalida. S každým přibývajícím měsícem jsem cítila různé pohyby žeber, křížové kosti, stydké kosti a vůbec po celém těle, jak se rozšiřovalo a připravovalo na porod. Nic strašného, ani bych to nezmiňovala, kdyby mě nepřekvapilo to, že teď nic takového nezažívám. Navíc mě už několik let sužovaly bolesti v kříži a teď to bylo s každým měsícem horší a horší. Cvičení sice pomáhalo, ale jen na pár hodin.  S námahou jsem se zvedala z postele, s námahou vystupovala z auta a s potížemi se rozhýbávala po chvíli sezení. Nebyla to až tak změna oproti předchozím letům, už mě to trápilo dlouho. Jenže teď to bylo horší a horší každý měsíc. Takže jsem se co chvíli kroutila, abych si ulevila, na dlouhých procházkách jsem prováděla různé prostocviky a takhle to šlo až do porodu. Bohužel to pak bylo jen horší, nosit miminko a kojit pro moje záda bylo těžší než tahat velkou váhu. Bolestí zad mě zbavil až masopust před rokem a důsledné odkyselení těla. Je po bolestech. Teď jsem v sedmém měsíci a záda jsou v pohodě!

Celkově jsem si celé těhotenství užívala. Sice jsem pořád docela intenzivně pracovala, ale měla jsem čas jen pro sebe, takže jsem po cvičení stihla ještě i relaxovat apod.  Chodila jsem hodně ven a těšila se na porod a na miminko.

Bylo to fajn od začátku do konce

Markétka se narodila ve Vrchlabí za přítomnosti mého manžela (no, vlastně ji skoro porodil) a naší porodní asistentky. Kontrakce začaly v sedm večer, tu noc už jsem nespala, kolem čtvrté ráno jsme už byli v porodnici, dvě hodinky ve vaně, pak chvíli na pokoji,  od 9:30 do 11:

30 jsem pak tlačila jak o závod, až byla venku. Uteklo to jako voda, potila jsem se jako dostihový kůň, ale zážitek to byl nádherný a o bolesti bych snad ani nemluvila, spíš o velké námaze. Sama jsem pak došla na pokoj a ještě ten den normálně fungovala. Jen jsem měla namožený krk od toho strašného tlačení a samozřejmě jsem  vůbec nevěděla, kde mám pánevní svaly a jak je zatnout :-)

Nebe a dudy

Když si vezmu diář a podívám se na přírůstky váhy, medikaci a různé drobné potíže tenkrát a dnes, musím se s vámi o ten rozdíl podělit. Je opravdu rozdíl být těhotná a jíst jinak! Prostě nebe a dudy, nechce se mi věřit, že je to stejné tělo, které bylo těhotné tenkrát a které je těhotné teď.  Postupně se s vámi podělím měsíc po měsíci o to srovnání. Pokud plánujete miminko nebo jste těhotná, věřte tomu, že stojí za to jíst jinak!