Mobil víc než pohár?

Máme rádi klid

Naše holky v jednom kuse mluví, poskakují, hlučí a hýbou se. Když poslouchám některé maminky dětí s ADHD, mám dojem, že snad vypráví o mých dětech. Vždycky si při povídání s rodiči skutečně postižených dětí tímto syndrome gratuluji, že vyrůstají na stravě bez cukru a chemických aditiv, které tento stav ještě zhoršují, jak mi maminky mockrát potvrdily. Bůh ví, jaké by s nimi bylo pořízení, kdyby cukrové sladkosti běžně dostávaly. Těch něco málo zkušeností s našimi dětmi a cukrem nám naprosto stačilo k tomu, abychom se takovým situacím vyhýbalo jako čert kříži.

Když tedy vyrazíme na rodinný výlet, máme po chvíli s manželem hlavy jako pátrací balóny a těšíme se na chvilku klidu. Proto obědy nebo večeře směřujeme pokud možno do míst, kde se dá nechat děti venku na hřišti nebo uvnitř v koutku. Starší dcera už si dva roky vystačí s knížkou a kreslením, obvykle tedy jde ještě o to, aby se na chvíli zabavila ta menší a je klid. Ticho. Pohoda. Kdo má takové čiperky jako my, ten jistě ví, o čem mluvím.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Nejsme tu samy

I dnes jsme tedy zakončili zimní radovánky v osvědčené restauraci, kde je venku hřiště a uvnitř knížky. Dokonce je tu nekuřácká část. Zamířili jsme tam s manželem a mladší dcerou najíst se, posedět a počkat na starší dceru, až dorazí z kroužku. Bohužel tentokrát v ní seděly dvě spřátelené rodiny a kolem nich neskutečně hlučely tři děti přibližně ve věku 8, 10 a 12 let. Děti lítaly kolem stolu, k baru a zpět,  hlasitě povykovaly, do toho na ně pořád pokřikovaly rodiče. Ve vzduchu lítalo “ty vole” s takovou frekvencí a hlasitostí, že jsem velmi záhy přestala okřikovat naši Káju, že je v restauraci a že tu nejsme samy, tak ať mluví tiše. V porovnání s vedlejším stolem byla najednou vzorně klidné dítko.

Nemáme mobil, tak chceme ven

Velmi rychle jsme pochopili, že děti pobíhají kolem a jsou hlučné, protože jim rodiče sebrali mobily, se kterými si děti do té doby hrály. Děti je chtěly zpět, protože bez nich se děsně nudily. Proto běhaly sem a tam a přemlouvaly rodiče k vrácení hračky. Rodiče mobily dát nechtěly, a tak děti přišly s myšlenkou, že by šly ven na hřiště. Hurá, pomyslela jsem si, v klidu se najíme. Navíc mi proběhla hlavou myšlenka, že je to neuvěřitelné, jak děti nechtějí na vzduch, když mají k dispozici mobil, tablet nebo počítač, jak naši přátelé nemohou děti od těchto hraček odehnat a dostat je na vzduch. A tyhle děti chtějí samy ven, když už tedy nemohou mít mobily. To je fajn, říkala jsem si, jak to funguje a jak je to vlastně snadné.

Na hřiště nepůjdete

I dva manželské páry u vedlejšího stolu vypadaly, že touží po chvilce klidu bez dětí. O to větší překvapení však bylo, že je na to hřiště pustit nechtěli. Nechápavě jsme se na sebe s manželem podívali. Děti škemraly, matky odmítaly, že se děti namočí. Automaticky jsem skoukla  jejich oblečeni – nezdály se oblečené do divadla nebo tak něco. Tátové vyhrožovaly: “Že zavolám Červenýho?!” a “Žádný hřiště nebo ti jednu ubalím!” Děti stupňovaly prosbu, vypadalo to, že rodiče děsně otravují. Matky řekly, že na hřiště půjdou až na závěr, až půjdou domů. Děti logicky namítly, že to by tedy mohly jít už teď, když se stejně namočí cestou domů a když stejně na to hřiště půjdou.

Vůbec jsme to nechápali a naše Kája na ně hleděla stejně konsternovaně jako v prodejně elektro na deset hrajících obrazovek. Rodiče neváhali vtáhnout do děje i servírku, když dětem začali tvrdit, že chodit na hřiště je v zimě zakázané a domáhali se u ní souhlasu. Na hřiště všichni z nás viděli, jiné děti si tam hrály, ale servírka chtěla rodiče podpořit a tak se smíchem přitakala, že je to skutečně zakázané. Jenže děti byly velké a na tuhle hru nechtěly přistoupit: “Ale tati, dyť ona se smála, když to říkala, to není pravda,” bránily se uvěřit evidentní lži.

To už se zapojila i naše Kája, která se začala nahlas ptát, proč by jako mělo být najednou zakázáno chodit na hřiště, na které chodí se sestrou a kamarády kdykoliv se tu octneme, v létě nebo v zimě. Skutečně jsem netušila, jak jí vysvětlit, proč ty děti nemohou ven, notabene když by to bylo pro všechny zúčastněné pohodlnější. Děti nepovolovaly, protože se v dospělácké společnosti bez mobilu očividně nudily a tatínek začal vyhrožovat, že už vytáčí pana Červeného. Děti mu nevěřily a tak naši večeři zpestřovaly výkřiky jako: “Ty vole, ty mi nevěříš, vole, jo? Tak se dívej, ty vole, je to můj kolega z práce, vole, hele už ho vytáčím, ten ti dá, vole, už ho vytáčím,” nebo “Ne ne, tati, to není von, ty to děláš jenom jako. Proč nemůžeme jít ven už teď?”

Kupte jim pohár, ať je klid

Chtě nechtě jsme se stali součástí celé té podivné hry vedle u stolu. Řvali jeden přes druhého tak, že jsme i my na sebe s manželem museli křičet, když jsme si chtěli něco říct. Kája zapomněla kousat a jen zírala. Jsou jí teprve čtyři, ale že ti rodiče se chovají divně a lžou poznala a taky to chtěla nahlas rozebírat. Začalo mi připadat, že ty děti mají víc rozumu než dospělí. Jako by si vyměnili role. Dokonce měli výrazně lepší slovník.

Když rodičům došli argumenty a výmluvy, někoho z nich napadlo, že by se dětem mohlo objednat něco sladkého, aby daly pokoj. A tak za chvíli nesla servírka tři zmrzlinové poháry. Byla jsem ohromená. Místo aby je pustili ven na hřiště, na které vidí, narvou je zmrzlinou, o kterou ani nikdo neškemrá. Marně jsem si lámala hlavu, jaká by mohla být skutečná motivace rodičů nepustit děti ven. Zima tam sice je, ale nemrzne, děti jsou velké, nepotřebují dozor a na hřiště vidíme z okna restaurace. Kdyby byly po nemoci, těžko by jim kupovali zmrzlinu. No nedávalo mi to smysl. Asi jsem něco přehlédla.

Mobily bez dozoru

Z rozjímání mě vytrhla věta: “Tak tohle jíst nebudu, to je pěkná sračka!” kterou zahlásil nejmladší chlapec, strkaje pohár matce, ať si to sní sama. Jeho sestra ho během chvilky následovala a o něco později se přidala i nejstarší holčička. Tak to už jsem nechápala vůbec. Děti, které se dobrovolně vzdají zmrzlinového poháru? Že by byl vážně tak odporný? Ale matky a jeden otec se jich chopili a jedli je docela s chutí. Takže v tom to není, přemítala jsem. Důvod se ukázal hned. Jakmile děti zaměstnaly rodiče konzumací pohárů, zůstaly bez dozoru dříve zabavené mobily. Děti se jich chopily a na chvíli byl svatý klid. Chvilku něco hledaly na internetu, pak si zapnuly Facebook, pak nějaká videa. Páni, byla jsem ohromená. Oni dají přednost mobilu před zmrzlinou? To mě tedy dostalo. Já jako dítě dostala sem tam pohár za vysvědčení. Ne tedy v zimě, jen v létě. Byla to vzácnost, vytoužený pohár, neumím si představit, že bych jej za něco vyměnila. No holt doba je jiná a děti mají jiné priority.

Mám do budoucna eso v rukávu

Přemýšlela jsem o cukru, o závislostech, o mobilech a bylo krásné ticho. Tři rodiče ze čtyř vyškrabovali poháry, čtvrtý něco celkem tiše vyprávěl a děti hleděly na displeje. Pohodu přerušila až hlasitá hra, zřejmě nějaké automobilové závody. To probralo rodiče z letargie a vyhodili děti na hřiště. Na cestu si děti vzaly pizzu, kterou předtím matky nechaly zabalit, protože se nesnědla. A byl definitivní klid. Ti čtyři se začali bavit docela kultivovaně, přestali řvát, ubylo volů, spokojeně se smáli nějakým historkám, které teď už neslyšela celá hospoda a děti si hráli na hřišti.

Udělalo to na mě tak silný dojem, že jsem vám to musela napsat. Vážně děti dnes dají přednost mobilu před zmrzlinovým pohárem? A skutečně děti nechtějí chodit ven? Nebo je rodiče jen z nějakých záhadných důvodů nechtějí pustit? Já tomu tedy vůbec nerozumím. Asi mi něco zásadního uniká. Ale mám do budoucna jedno eso v rukávu – až moje děti začnou toužit po sladkém, nabídnu jim mobil, třeba to zabere :-)