“Nejíš maso? Budeš nemocná a neduživá,” strašili mě (Bára 34 let)

Jak se ze mě stala vegetariánka

Ten den si velmi dobře pamatuji. K obědu v jídelně bylo UHO, již potřetí v tom týdnu. Já tupým nožem bojovala s obludným kusem vepřového a vzpomínala jsem na vyprávění nějaké rodinné známé o lidech, kteří maso vůbec nejí.  Vůbec! Pravda, některé maso mi vcelku chutnalo, ale nikdy mě nebavilo zdlouhavé kousání a hlavně ta těžkost a únava, co po jeho konzumaci přicházela, ta byla otravná.  Navíc to nehumánní zabíjení zvířat také nic moc…prostě budu jako ti lidé „vegeráni“. Zvedla jsem se a přes protest družinářky (100 kilo živé, zpocené váhy) práskla plným talířem do „vracáku“, vysněné cílové mety.

A v ten den jsem se skutečně stala vegetariánkou. Nebylo by to až tak divné, kdyby se ovšem nepsal rok 1989 a mně netáhlo na jedenáct let. Takhle byl na světě slušný poprask. Šílené hysterické reakce okolí si umí jistě každý představit, nemá cenu o nich psát. Jediný důležitý okamžik, stojící za zmínku, byla reakce mé matky. Že má doma samorost věděla dávno. Teď se však musela rozhodnout, zda vyrazí do boje proti své prvorozené nebo bude poslouchat, přemýšlet a hledat jinou cestu. Zvolila druhou variantu a mou úctu za tu odvahu má jistou navždy. Dovolím si připomenout tehdejší podmínky – žádný internet, literatura možná nějaká vypůjčená, nálada ve společnosti nevstřícná. Učitelky, lékařky a zejména družinářky nezklamaly, ony do konfrontace šly. Projevily tím absolutní neznalost dětské duše, jež by se u jejich povolání očekávala. Čím více naléhaly a zejména hrozily, čím více mě nutily si své rozhodnutí vybojovat, den co den, tím pevnější jsem přirozeně byla. Jistě, nemám jim to vůbec za zlé. Informací skutečně nebylo mnoho, ale popravdě, podezřívám je, že stejně by se zachovaly i dnes. A dnes už víme víc. Nebo spíš můžeme vědět, pokud chceme.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Prognózy versus realita

Takže, jaké všechny prognózy to byly nade mnou vyřčeny? Zde jsou v porovnání s realitou:

1.  Nevyrostu/měřím 168 cm
2. Budu mít nezdravé zuby, vlasy, nehty…/Zuby v pořádku, vlasy „až na záda“, nehty – s oblibou říkám „2x týdně je ošetřuji pilkou na železo“.
3. Budou se mi lámat kosti. Budu nemocná./Zlomeného nikdy nic, ačkoliv jsem slušnej poděs. Se vší neskromností se považuji za nadprůměrně zdravého člověka. Žádná antibiotika, žádné vážné choroby, ale ani rýmičky, kašlíky, virózy. Nevím, co je chřipka, nikdy jsem neměla třeba angínu.
4. Nebudu mít menstruaci a potažmo děti/Syn se podařil na „první pokus“.
5. Nebudu moci dál sportovat, budu unavená a …to slovo…neduživá /Jak to jen o mně říkají? Aktivní až radioaktivní.
6. No a že umřu, samozřejmě./ Je to tak. „Nikdo to tu nepřežije“.

Nejedla jsem ideálně, ale snažila jsem se

Nejedla jsem dlouho vůbec ideálně. Klasický vegetarián neznalec.  Naštěstí jsem mezi sýry a rohlíky napasovala hromady zeleniny a později i luštěnin. Okolo šestadvacátých narozenin jsem se dozvěděla o detoxikační medicíně MUDr. Jonáše a dílo bylo dokonáno. Vynechala jsem ze stravy i většinu mléčných výrobků a pomocí detoxikace se zbavila svého jediného problému, silné senné /pylové alergie. Máma prožila dětství v „Mostecké uhelné“ v době jejího největšího rozmachu. Jaké překvapení, když se jí narodil alergik. Samozřejmě jsem slýchala stále dokola jen dogma „je to neléčitelné, nemůžeš se alergie zbavit, pouze ji tlumit léky“.  A já se jí po dlouhých prosmrkaných letech zbavila. Vyřadila mléko, vyčistila tělo…to první jaro jsem běhala po louce jako absolutní cvok a očmuchávala všechny kytky. Pocity nepřenosné.

Dle úsudku okolí jsem žila a vařila velmi zdravě. Pravda, žádné hambáče ani jiné vymoženosti, ale systém to rozhodně nemělo. V zimě spousta šťávy z citrusů a ty haldy brambor a vajíček! Také tvrdým sýrům jsem občas neodolala. Špatně jsem používala sůl a zapomínala na tak skvělou zeleninu jako je řepa, dýně, o kvašené zelenině nemluvě. Makrobiotice jsem se vědomě i podvědomě dlouho bránila. Možná pro tu podobnost se slovem matematika. Bála jsem se pravidelného režimu, hlídání správných kombinací i toho, zda budu spokojená.

Kvůli němu cokoli na světě

A pak přišel velký třesk. Najednou tu byl ON, a jak už to bývá, priority se otáčely rychlostí světla. Začala jsem po porodu „jíst jinak“ ze dne na den a bylo to opravdu moc dobré rozhodnutí. Dříve nemožné šlo najednou samo, konec zlozvyků. Žádné brambory, noční večeře, ale ani tofu ob den rovnou z ledničky. I bez mléka a masa jsem kojila od prvního dne a kojím stále, nedostavila se žádná únava v šestinedělí. Domácnost, práce i noční vstávání, vše v pohodě. Už od druhého měsíce jsem začala jíst luštěniny, a přesto syn vůbec netrpěl nadýmáním. O něm ale napíši zvlášť. Chci totiž dodat odvahu všem mámám, co váhají, zda nechat děti jíst jinak.

Jím jinak a vím proč

Za sebe chci Heleně a Evě moc poděkovat. Bez přehánění – ZMĚNILY MI ŽIVOT. Oddřely za mě tu těžkou práci. Načetly všechny knihy, posbíraly informace a pak vytvořily skvělý web, který mě nalákal, uspořádaly kurz, kde jsem si rozvalená na gauči, zásobená výborným jídlem, jen všechny ty informace „vyzvedla“. Vše bylo tak skvěle připravené, logicky a po lidsku vysvětlené. Věděla jsem, že už se nepustím a nepustila. Rok vařím jinak. Nemohu teď sice ohromit seznamem neduhů, jež mě díky tomu opustily, když jsem se výš chvástala svým zdravím, ale také mám ten trumf pro ženy důležitý. Tedy kromě zdravého potomka. Nemusím si hlídat váhu. Vždy jsem sice byla štíhlá, ovšem za jakou cenu! Dnes se směju těm dnům protrpěným na bílém jogurtu a zeleninovém salátu. Teď sním jídla jednou tolik a váha zůstává na milovaných pětapadesáti. Navíc si debužíruju. Snídat kotel čerstvé polévky, co se sama uvaří, zatímco se sprchuju, mi připadá luxusní.  A chci bourat i další předsudky, které v sobě lidé nosí. Třeba náklady. Ty já si fakt umím ohlídat, jsem obchodnice přece. Nakupujeme ve farmářském obchodě a malém krámku se zdravou výživou. Vymizely různé zbytečnosti naházené mimoděk do nákupního košíku. Náklady se nám lehce snížily, cca v řádech stokorun. Také délka přípravy jídla mi připadá jako mýtus. Považovala jsem se za poměrně zdatnou kuchařku klasického jídelníčku, umím svíčkovou i tři druhy knedlíků. Kdo doopravdy vaří, tedy jen nesmaží nebo nerozpouští sýr na špagety ve smetaně, ví, kolik času to zabere. Ano, pobývám v kuchyni hodně. Jenže tak to bylo i dříve, když jsem chtěla, aby rodina měla domácí jídlo. Beru to tak, že čas strávený v kuchyni doženu tím, když nemusím ošetřovat nemocné členy domácnosti. A už i to ego se uklidnilo. Ráda jsem se totiž předváděla jako hostitelka. Teď už mě nebaví vyrábět tradiční pochutiny. Netěší mě hostit rodinu a přátele tím, co jim ve finále uškodí. No a kupodivu, začínají si zvykat. Co také namítat, když od nás nikdy neslyší, že jsme nemocní, unavení, něco na nás leze…Vlastní zdraví je skvělý argument a když se doplní o zdravé dítě, dochází slova i těm nejzarytějším musomlíkařům (zkratka pro „musíš aspoň mlíko“).

Nebojte se vlka nic, JEZTE JINAK. Vařit se postupně naučí opravdu každý, chutě se změní. Zvlášť, když máme díky holkám neustále po ruce spousta inspirace. Jo a nezapomeňte je občas podpořit nějakou kačkou, ať je to nepřestane bavit!

PS: Mnoho díků si zaslouží také můj manžel, který se mnou většinu času drží basu. A dokonce rád!

PS: Seznamujte se na webu Jíme Jinak (v sekci Diskuse/Seznamka)! Poznala jsem díky jejich seznamce Mášu, která je bezvadná a má už spousta zkušeností s vařením podle JJ. Těžko bych jí jinak v Plzni potkala. Máme skvělou partičku, kde samozřejmě neřešíme pouze jídlo. Vzájemná podpora je moc fajn věc.