Je mi naprosto báječně (Lída, 32 let)

Moji rodiče pro nás dělali to nejlepší

Jsem ročník 84, ročník, který vyrostl v blahobytu a přepychu všeho, co naši rodiče a jejich rodiče nikdy neměli. Pokud ale bylo něco, co by nám scházelo, jídlo to určitě nebylo. Měli jsme banány, pomeranče, mandarinky, grepy, kapie, papriky, okurky a ananasy celou zimu, to abychom byli zdraví a přestože to teď myslím ironicky, vím, že moji rodiče opravdu dělali to, co si mysleli, že je pro mě, pro nás děti to nejlepší a to jim člověk nemůže upřít.

Když se vrátím k mému dětskému jídelníčku, vybaví se mi jogurt, bílý pšeničný chléb, máslo a tavený sýr. To jsem milovala, z toho jsem žila. Samozřejmě pro změnu šunka a produkty domácí zabíjačky, jako jitrnicový prejt na sobotní snídaně, jelítka, paštiky, klobásy, uzené maso… A moje mamka je výborná kuchařka, takže jsme měli i úžasnou domácí kuchyni: smetanové omáčky, masové vývary s nudlemi, kromě pátku každý den maso, k tomu povětšinou brambory. Ze sladkého to byly koláče s tvarohem, buchty všeho druhu, no prostě nač si vzpomenete.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Stala jsem se pravidelným pacientem

A teď přichází na řadu další výčet. Možná už tušíte. Od malička jsme byli pravidelnými návštěvníky dětského lékaře. Vždy jsme odcházeli s antibiotiky. Byly doby, kdy jsme s bratrem měli antibiotika klidně každý měsíc. A antibiotika jako obrovský vynález, kterého byla též hojnost, nám „zachraňovaly život“ několikrát do roka. Co si vybavuji pak, byly kolem sedmé třídy „žaludeční křeče“. Pojmenovala jsem si tu bolest, na kterou nikdo nedokázal říct, co ji vlastně způsobuje a tudíž jak ji léčit. Ale byl to stav, kdy jsem se schoulila do klubíčka, zhluboka dýchala a doufala jsem, že to nějak přejde. Postupem času jsem zjistila, že po nasazení tabletek hořčíku se to trošku zlepšuje. Nosila jsem pak dlouhá léta při sobě hořčík jako první pomoc. Kvůli těmto bolestem jsem jednou strávila měsíc v nemocnici, když už jsem nebyla schopna dojít do školy.

Další štace byl dermatolog a u něj diagnóza seboroické dermatitidy. „Na to nic není, ještě ve třiceti budeš mít takové problémy,“ byla věta, kterou jsem uslyšela na své první prohlídce. Pak už jsem byla pravidelným pacientem, užívala antibiotické mastičky, jiné antibiotické mastičky a pak zase jiné antibiotické mastičky. A pak už nevěděli, co mi dávat. „Vy už jste měla, jak se tak koukám, všechno. A zabralo Vám něco?“ ptala se mě paní dermatoložka. Měla jsem příšerné vřídky, ani ne tak akné, jako prostě velké, hrozně bolavé podkožní vředy, které pracovaly zhruba měsíc až tři, než úplně odezněly. V tu dobu jsem se kvůli pleti hrozně trápila, přišla jsem si ošklivá a bezmocná. Prostě pro dospívající dívku trauma na dlouhá léta.

Moje zdravotní problémy přibývají

Co je má další „celoživotní záležitost“ je moje váha. Nikdy jsem neměla víc jak 49 kilo a mohla jsem jíst i o půlnoci, tučné, sladké, mít porce jako mužští kolem… byla jsem pořád stejná a to jsem to vždycky brala jako přednost. Kolem pětadvaceti mi nastoupilo silné pálení žáhy, zarudlá, přecitlivělá pleť, astma, o čtyři roky později atopický ekzém a permanentní zácpa. Nebyl den, abych se neděsila jít na velkou protrpět si tu bolest. Ale to už jsem ve svém příběhu v mých 29, protože to už byla na světě i moje malá a tím se otevřela pro mě ještě děsivější kapitola.

Přišla o měsíc dřív a při komplikovaném porodu mi navrhli císaře. Ve dvou měsících prodělala těžký zánět ledvin a to byla přesně doba, kdy jsem se začala ptát. A přestože jsem se ptala všech doktorů, gynekologů, porodníků a nefrologů, proč císař, proč zánět ledvin, nikdo mi určitou odpověď nedal, nikdo nevěděl.

Začala jsem hledat řešení

A pak se to všechno rozjelo. Už ani nevím přesně jak, ale jednoho dne jsem zjistila, že za moji zácpu můžou mléčné výrobky. Přestala jsem je den ze dne jíst a po sedmi dnech se moje střeva během 24 hodin totálně vyprázdnila. No jo, ale co budu jíst, když nemůžu jíst sýry a jogurty, základ mé stravy? Nakupovala jsem knížky se všemi možnými dietami, ale ve všech byly podstatnou složkou i mléčné výrobky. Nic pro mě. Pak jsem jednou našla knížku, kde základem stravy bylo obilí, luštěniny a zelenina a hned jsem věděla, že tady se určitě najím.

Vařím tři různá jídla několikrát denně

Vrhla jsem se do vaření s plnou odpovědností za moji malou i za sebe. Manžel z toho samozřejmě odvázaný nebyl, právě naopak a já ho naprosto chápu a vůbec se mu nedivím. Moje první výtvory jsem snědla jen proto, že sním prostě všechno. Každý den jsem vařila tři obědy, první příkrmy pro dcerku, oběd pro manžela, oběd pro mě. Do toho snídaně, večeře, svačiny. Nedělala jsem nic jiného. Když jsem přestala kojit, což bylo v roce dcerky, zavolala jsem Dáše Lužné a ta se mě ujala. Prošla se mnou dva roky, krok za krokem, problém po problému. Jen s její pomocí jsem překonala hypoglykémii, „žaludeční křeče“, což byly normální žlučníkové záchvaty, atopický ekzém, astma, prošla se mnou stádii, kdy se mi obličej loupal dlouhé měsíce jako hadí kůže. Ale já byla tak namotivovaná a tak strašně moc jsem chtěla být zdravá, že jsem kvůli tomu hladověla, vařila, připravovala jídla všude s sebou… Bylo to opravdu o nervy, ale nejhorší na tom bylo, že jsem neměla ani krapet energie, jen svých 45 kilo a snahu to všechno ukočírovat.

Moje malá byla v 10 měsících na příšerné „kontrole“ ledvin v celkové narkóze a na kontroly na nefrologii jsme samozřejmě chodily pravidelně několikrát do roka. Její eliminace mě psychicky naprosto drtily: přes půl roku měla jen a jen řídkou stolici – řídkou, zkvašenou, smradlavou, tekutou stolici. Omlouvám se za ten expresivní popis, ale byl to děs běs a byla jsem v tom úplně sama a někdy jsem měla pocit, že už to nedám. Nemohla jsem jí dát ani sebemenší množství tuku do jídla, protože když jsem jí dala, byla stolice ještě řidší a zkvašenější. A když tam tuk nebyl, nechtěla mi nic jíst. Dáša Lužná mě v této době neskutečně podržela, říkala mi, ať to nevzdávám, že to chce čas.

Vyplatilo se vydržet

A opravdu. Vydržela jsem ten obrovský nápor a odměnou je mi dítko, které pak už nikdy nemělo žádné léky, nemoci, problémy, komplikace, prostě nic. S podporou Dáši Lužné jsem odmítla chodit k paní primářce na kontroly na nefrologii (malá má krásný syndrom bílého pláště a sterilně se jednoduše už nevyčůrá), takže teď už nikam nechodíme. Ani jedna, ani druhá.

Je to čas, kdy se dávám znova dohromady. Už nemám atopicky ekzém, záněty nosohltanu, jarní únavy, kdy jsem mohla usnout i ve stoje a nechápala jsem vůbec, co se mi to děje. Stačí mi mnohem méně jídla a hlavně už jsem po těch třech letech nabrala zpět na svých 49 kg, momentálně se mi zdá, že mám celých 50 kg! Doufám, že tomu ještě podzim a zima pomůžou a půjde to ještě trošku nahoru.

Po těch třech letech už vím, že se nemocí bát nemusím, začínám se uvolňovat z toho stresu a je mi prostě fajn. Je mi krásně. A vlastně bych mohla klidně říct, a je to pravda, že je mi naprosto báječně. Jídlo změnilo i náš vztah s manželem a i on je teď otevřenější. Protože teď, když se doma zeptám, co byste chtěli zítra k obědu, manžel s úsměvem odpoví: prosím Tě, udělej zase něco svého.

Kromě vaření jsem začala denně cvičit jógu a také jsem začala přemýšlet, co budu dělat, až malá povyroste, abych mohla být doma a vařit zdravé jídlo. A toto přemýšlení mě dovedlo k vlastní tvorbě. Tím se stal eshop www.macrolife.cz, kam bych Vás chtěla srdečně pozvat.

Třeba bude inspirací pro nadcházející Vánoce.

Pozor pro registrované členy a členy klubu Jíme Jinak připravila Lída výrazné slevy!