Proč jím jinak

Jak to celé začalo

Narodila jsem se s vrozenými vadami ledvin a močových cest. Svoje první narozeniny jsem oslavila na operačním stole. Zachránili mi život. Ale další operace, narkózy a tuny léků jako tetracyklin zanechaly své následky. Za první rok života jsem spolykala víc antibiotik než většina lidí za celý život. Následovaly operace obou mandlí (jedenáct angín v průběhu jednoho roku rozhodlo, že to jinak nepůjde), mononukleóza…Moč a krev nikdy nebyly bez nálezu, záněty, akné a celoroční rýma se staly běžnou součástí života. Plicní embolie byla poslední kapkou v moři chorob.

Vlastní tělo jsem nevnímala jako svoje

Od malička jsem toužila být zdravá. Lékaři byli spokojení, že vůbec žiji a nekonečné záněty léčili dalšími antibiotiky. Byla jsem malá, respektovala jsem je a polykala nařízenou medicínu. Kdo jiný než pan doktor v bílém plášti by měl vědět, co potřebuje moje tělo? Vlastně jsem ho za své ani nebrala. Píchali do něj ze všech stran, odebírali vzorky, zaváděli cévky, dávali mi do krve radioaktivní látky a sledovali na monitorech, kudy tečou, zda je ledviny zpracují a vyloučí. Přišlo mi, že mě mučí, ale o svém těle jsem je samozřejmě nechala rozhodovat. Chtěla jsem být zdravá a věřila jsem jim.

První informace o alternativní medicíně

Hned po revoluci jsem se vrhla na knihy s alternativní medicínou, na pití  bylinných čajů, v lese jsem objímala stromy a hledala zdroj energie pro svoje oslabené tělo. Bylo mi dvanáct, když jsem se naštvala, vysadila prášky na játra, vykašlala se na věčný zákaz cvičení a dala se na běhání. Už jsem tou dobou totiž bojovala s nadváhou. Mírnou, ale byla tu. Dostala jsem se do formy a poprvé v životě zažila pocit kontroly nad svým tělem. Ale k dokonalému zdraví to mělo ještě daleko.

Nemoci si děláme samy?!

Časem jsem se seznámila s různými léčiteli a zkoumala rozličné cesty uzdravování. Tou dobou jsem také zjistila, že nemoci se odehrávají v hlavě a že si je děláme sami. Nemohla jsem ale dlouho přijmout fakt, že jsem si vrozené vady jako novorozenec „nějak způsobila sama“, když jsem sotva přišla na svět. K prozření, pochopení, odpuštění a přijetí došlo až o mnoho let později.

Začala jsem na sobě praktikovat reiki, abych nebyla závislá na věčném dopingu energie od léčitelů. Občas už jsem léčila i druhé. Pracovala jsem na svém myšlení, vzala si svoje nemoci za své a na svou odpovědnost. Cílená myšlenka na to, že jsem zdravá, ohromně pomáhala. Bylo mi fajn, měla jsem nad sebou větší kontrolu. Ale stejně to pořád nebylo ono. Pořád jsem cítila, jak jsem fyzicky slabá, jak se snadno vyčerpám a záněty se mi pořád vracely.

Poslední kapka

Ve 23 letech, uprostřed kariéry a pracovního nasazení hodné workoholika,  mě plicní embolie položila na lopatky. Najednou jsem ležela v nemocnici a s kyslíkem v nose a nohama v bandážích čekala, jestli to přežiji nebo ne. Říkali, že je to padesát na padesát. A taky že před pár dny jim tam zemřela kolegyě, zdravotní sestřička v mém věku, se stejnou diagnózou. Také brala hormonální antikoncepci…

Měla jsem mít celoživotní následky a roční rekonvalescenci. Ale silou vůle a díky zkušenostem z léčitelství jsem se uzdravila zázračně rychle, za dva měsíce byla zpět v práci a v nohách dnes nikdo nenajde stopu po trombóze, která to způsobila. Asi není třeba dodávat, že antikoncepční pilulku už jsem nikdy nepozřela. Bylo mi řečeno, že léky na ředění krve budu brát do smrti, protože jsem nosička leidenské mutace krve.

Embolie byla pro mě vztyčeným prstem, takové varování shora. A tak jsem to vzala z gruntu. Už jsem nechtěla nic riskovat. Všechny znalosti jsem se snažila aplikovat, zdraví jsem měla v rukou a také v hlavě. Akné a celoroční rýma mi zůstaly, ale brala jsem to jako nutné zlo. Po tom všem to byla drobnost.

Mateřství – nejsilnější pocit odpovědnosti

Očekávání narození dítěte bylo vyvrcholením touhy po tom být zdravá a zařídit svému dítěti lepší vstup do života, než jsem měla po zdravotní stránce já sama. To už mi bylo 31 let a bylo mi jasné, že jídlo je nedílnou součástí mého zdraví. Jako nastávající maminka jsem pocítila ohromující pocit zodpovědnosti za zdraví toho malého človíčka, který ve mně roste. Tenhle pocit se ještě znásobil, když jsem dcerku držela v náručí a uvědomovala si, že už přes půl roku žije jen a jen z mateřského mléka. Snažila jsem se tedy jíst, jak nejlépe jsem v té době dovedla. Nedařilo se mi ale dostat dolů kila, která jsem v těhotenství nabrala. Někde byla evidentně chyba, protože jsem krátce po porodu opět začala sportovat, a přitom se mě přebývajících 11 kg nechtělo vůbec pustit.

Změna jídelníčku

Markétce jsem v té době začala vařit zeleninku a časem první obilné kašičky. Striktně jsem se držela výživy pro kojence, která mi dávala smysl. Když Markétce byl skoro rok a já pořád měla svých 10 kg navíc (za rok cvičení jsem shodila jen jedno zoufalé kilo), začala jsem jíst stejné jídlo jako ona. A začaly se dít malé zázraky! Zhubla jsem bez cvičení a bez velkého omezování 5 kg za 10 dní! Nemohla jsem celý rok předtím dostat dolů ani kilo, a to jsem chodila cvičit 4 až 5 krát týdně a jedla „zdravě“. To znamená zeleninové saláty (přímo hromady salátů), mléčné výrobky, jogurty samozřejmě light, hodně ovoce  a celozrnné pečivo. Sem tam rýže nebo těstoviny, trochu toho masa a občas něco sladkého. To byl můj jídelníček. Tahle strava ovšem nikam nevedla. Rozhodně ne ke zhubnutí.

Vysadila jsem tedy na zkoušku na 10 dní veškeré živočišné potraviny, žádné maso ani milované mléko, žádné jogurty. Začala jsem snídat teplé obilné kaše, k obědu polévku a talíř s trochou obilovin, luštěnin a tepelně upravené zeleniny. K večeři něco podobného a druhý den stejně. Nejdřív mě honila mlsná. Měla jsem chuť si večer dát sušenku nebo ždibec čokolády. Nebo alespoň kafe s mlékem. Ale vydržela jsem a za deset dní bylo 5 kilo dole! Udělalo se mi nesmírně dobře v břiše i na duši. Potvrdilo se mi, že strava má vliv i na emoce. Bylo mi báječně a nebylo to jen náhlým úbytkem neodbytných kilogramů. Za krátko na „moji“ stravu přešel i můj muž a zanedlouho už naříkal, když doma našel k večeři dřívější klasiku a ne “to moje jídlo“. Také jemu se udělalo fyzicky lépe, když začal jíst jako já a Markétka.

Zmizela rýma a akné

Největším překvapením pro mě bylo, že zmizela moje celoživotní celoroční rýma. Ani nevím, kdy přesně se to stalo, ale najednou jsem zjistila, že s sebou nosím stále jeden a tentýž balík kapesníčků a že je vůbec nepotřebuji. Stejně tak se to stalo s pletí.  Náhle jsem si uvědomila, že už nemám potřebu se rýpat v obličeji několikrát za den, že mám vlastně docela normální pleť. Začala jsem nosit i trička na ramínka a výstřihy. Přestala jsem se schovávat v létě do dlouhých rukávů a uzavřených triček.

Zbavila jsem se bolestí, únavy a geneticky daných nemocí

A změny k lepšímu nebraly konce. Zlepšily se mi vlasy, přestaly šedivět. Zlepšili se mi nehty, na malíčcích na noze se přestaly třepit. Lépe se mi spalo a sama jsem se ráno budila. To byla přímo životní proměna! Ráno bych byla zaprodala duši, abych si mohla pět minut přispat. Být v práci v 9 hodin bylo pro mě nesmírně náročné. Najedou jsem se budila sama a čerstvá, přestože jsem měla v noci po boku kojence a několikrát každou noc kojila.

Po nějakém čase jsem zjistila, že mě nebolí v kříži, který mě bolestivě blokoval v pohybu už od 18 let. Chodila jsem s tím na rehabilitace, hrozili mi operací plotének, tak jsem raději cvičila jógu, což velmi pomáhalo, ale běda jak jsem měla pár dní výpadek. Najedou jsem se mohla zvednout od stolu a jít bez rozhýbávání. Mohla jsem se rozběhnout za dítětem, aniž by mi někdo vrazil jehlu do kříže jako vždycky předtím.

Stejně tak mě přestaly trápit bolesti hlavy, přestalo mi pískat v uchu a zmizely gynekologické potíže, které lékaři marně léčili od mé první gynekologické operace ve 12 letech. Dokonce mě vyřadili z onkologické gynekologie. Chodila jsem tam pravidelně kvůli prekanceróze na děložním čípku a pravidelně podstupovala nepříjemná vyšetření a ještě nepříjemnější zákroky, kdy se muselo odstranit to, co tam rostlo. Někdy to bylo v narkóze, jindy ambulantně, ale pořád to tam bylo. Na dotaz, co bych s tím mohla dělat, zda nějaké bylinky nebo něco jiného, mi bylo řečeno, že je to geneticky dané a musela by se mi nějakým zázrakem zlepšit imunita. Její léčbu jsem podstoupila už v pubertě a nic to nezměnilo, tak jsem to brala jako danou věc a velmi se podivila, když nález zmizel. Nenašel se ani po opakovaném odebírání vzorků tkáně. Vyřadili mě.  Prý se to někdy stává.

Velmi podobně se to stalo na hematologii. Tam mi strašlivě vynadali, že neberu léky na ředění krve (už jsem měla všech léků dost a sama je po pár letech vysadila) a řekli, že v těhotenství si budu muset píchat injekce, jinak zabiju sebe nebo miminko, když se udělá sraženina a dostane se do placenty. Nechtěla jsem brát už žádné, ale tomuhle jsem podlehla a poctivě si píchala injekce celé těhotenství a šestinedělí. Chodila jsem pravidelně na kontrolu a pokaždé se ptala, jestli to nejde nějak jinak. „Děvenko, to je genetické,“ řekla mi lékařka. Vysvětlila mi, že s tím nejde dělat nic. To bylo před změnou jídelníčku. Při druhém těhotenství bylo všechno jinak. Nenabrala jsem, nenosila kompresní punčochy, neměla v moči zánět a nebrala žádná antibiotika jako v tom prvním, a měla tak skvělé výsledky krve, že jsem si nemusela píchat injekce na ředění krve! Ta stejná lékařka mi je pak doporučila čistě preventivně měsíc před porodem a v šestinedělí, ale to už jsem si byla jistá tím, že jsem zdravá a injekce vůbec nenasadila. Porodila jsem doma druhou krásnou holčičku.

Jsem fyzicky i psychicky odolnější

Od změny jídelníčku jsem se stala mnohem vitálnější a otužilejší. Nenastydnu, když mi na výletě promoknou boty nebo se málo obléknu. Zvládla jsem mnohem lépe péči o dvě malé děti než před změnou jídelníčku o jedno. Nevadil mi tlak okolí, který na začátku vytvářeli příbuzní ze strachu o první a později i druhou dceru.
Začalo mi být docela jedno, co si kdo myslí a výsledkem je nejen moje nové tělo a nové zdraví, ale také životní změna, kterou jsem se nebála udělat. Odešla jsem s rodinou z pohodlného bytu, opustili jsme město a šli žít na samotu do lesa. Postavili jsme si vlastní dům a spálili za sebou všechny mosty, když jsme kromě bytu prodali i naše firmy. Nevěděli jsme z čeho a jak budeme žít, ale už jsme věděli, že nechceme vychovávat děti ve městě a pracovat v médiích a reklamě jako doposud.

Máme zdravé děti

Dnes máme dvě zdravé holky, které závodně sportují, nikdy nebraly antibiotika, nikdy nelehly na týden do postele s nemocí, nikdy jim nebrali krev. Jsou to široko daleko nejzdravější a nejodolnější děti. Jsem si jistá, že po mě a po tatínkovi to nemají. My v jejich letech už měli za sebou mraky nemocí, otec léčebnu na neustálé dýchací potíže a matka operace. Oba jsme pořád brali antibiotika, chodili na pravidelné odběry krve. Naše děti toto vůbec nepoznaly.

Tak proto

Cesta od prvních operací až k tomuto závěru byla dlouhá. Trvala vlastně přes třicet let. Asi se už nelze divit, proč mě od malička zajímalo vše kolem zdraví a potažmo i jídla. Takže proto. Proto jím jinak. Proto jíme celá rodina jinak. Dnes už je tahle strava naším zajetým životním stylem. Chceme se ve zdraví dožít vysokého věku a strava je jednou z důležitých součástí této cesty. Pořád máme co řešit, pořád se máme co učit. Ale s čistým svědomím říkám, že tak dobře, jako se cítím dnes, jsem se necítila ani ve školce. Je mi nejlépe, jak mi kdy bylo. A doufám, že už to bude jen lepší :-)