Proč jsme vzali děti do Polska k moři

Trochu z recese a trochu ze zvědavosti

Baltské moře je prý studené, hodně tam fouká a vůbec tam nejsou takové tropy, jako na jihu. Z toho všeho jsme usoudili, že se nám tam bude líbit.
Je teda pravda, že kdyby mi někdo před pár lety řekl, že pojedu dobrovolně k Baltu, asi bych se divila. Přece jen jsem to dlouho vnímala jako místo, kam se jezdilo na „povinně dobrovolnou rekreaci“ v dobách komunismu, ale protože už nejsem taková fiflenka jako dřív, nebylo co řešit. Ještě před cestou jsme si zjistili pár základních informací a naučili se aspoň základní fráze. Polština je mimochodem moc vtipná řeč, která připomíná štěbetání ptáčků. A pak jsme tak trochu z recese, a tak trochu ze zvědavosti, jednoho dne vyrazili.

Jedeme na dovču, mně se chce čůrat

V den D jsme pak naložili Maxíka (naše auto) až po střechu a vydali se na cestu. Respektive zase takhle. Když vyrážíme s dětmi na dovolenou, ještě ani pořádně nevystrčíme paty z města a už padají první otázky „kdy už tam budeme“. Jinak tomu nebylo ani tentokrát. Zpětně nechápu jak, ale těch devět hodin v autě jsme všichni ve zdraví (v tom psychickém) zvládli. Na cestu jsem připravila nějaké jídlo, které nám nejen ušetřilo spoustu času a peněz, ale hlavně s naší stravou se nám vždy tak nějak lépe daří zůstat v klidu, když se obě děti naráz rozhodnou, že potřebují v té největší zácpě čůrat.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Ale popojedeme

Protože si naše děti před dvěma lety oblíbily stanování, vybrali jsme si kemp přátelský k dětem s animacemi, obchody, restauracemi, soukromým přístupem na pláž, hernou a dětským hřištěm. A vybrali jsme správně. Děti byly po příjezdu tak nadšené, nevadilo jim ani, že musíme stavět stan do deště. A tak nebylo nic snazšího, než se jejich pozitivitou nakazit i po dlouhé cestě a společně se tomu od srdce zasmát. A tak jsme si za zvuku deště postavili ten náš chrám. Mně ty stany pro čtyři lidi přijdou fakt mega velký v porovnání se stany pro dva. Je teda pravda, že dvě ložnice s nafukovacími matracemi, látkovou skříň i odkládací stolek bychom si mohli odpustit. Ale shodli jsme s mužem, že spát ve 37 letech na karimatce na zemi s miliónem komárů už nějak nemáme zapotřebí. Takže připomínky, že jsme zhýčkalí kempaři, beru, ale dobrodružství jsme měli i tak až dost.

SMSky s varováním si chodily, jak chtěly

Jednou navečer nám oběma přišlo smskou varování o blížící se bouřce s krupobití a silným větrem. A protože jsme byli zrovna v kempu a restaurace tam zavírala v 17 hodin, tak nás všechny můj drahý muž okamžitě naložil do auta a odvezl k východu, kde nejsou žádné stromy. Byla to moc vtipná akce, kterou zakončil jeden jediný blesk s hromem. Já se tak smála, až si děti myslely, že se jim ta máma už dočista zbláznila :-))) A musím se tomu smát i teď, když to píšu, kor, když si vzpomenu, jak jsme se divili, že jsou všichni tak v klidu.

Jedno brzké ráno naopak žádná výstražná smska nepřišla. Od té doby, co mám děti, nemám úplně nejtvrdší spaní, a tak jsem samozřejmě ty hromy a blesky na půl ucha vnímala. Byla jsem však v klidu, protož muž byl v klidu, a tak jsem to brala jako příjemnou relaxační kulisu ke spánku. Sladká relaxace však netrvalo dlouho, protože tohle už prý nebyla taková sranda, cca 100 metrů od nás uhodil blesk, a tak byla má ranní meditace násilím přerušena. Nemohli jsme si vyčistit zuby, dojít na wc, napít se, absolutně nic, důležitý bylo jen mít v autě stejný počet dětí jako mám rukou a hurá do aquaparku, kde jsme si chtěli všechny ranní stresy vynahradit. Mimochodem, jak si často stěžuju na to, že nám ty odjezdy trvají věčnost, do deseti minut jsme byli tentokrát všichni v autě. A pak že to nepůjde, říkal muž.

Pohodička v aquaparku

Aquapark byl boží. Muž vlezl omylem na černý tobogán, v kterým prý nebylo absolutně nic vidět, cestou dolů ho to vyhodilo do nějaké černé díry, kde si akorát tak odřel záda. Když to pak líčil našemu Kryštůfkovi, ten pronesl jen: „Wow, tam chci.“ Já nevím, že ti chlapi jsou takoví adrenalisti. Já jsem si jednou sjela tu svoji modrou klouzačku (=tobogán), chytla jsem tam klaustrofobii, pak jsem se též o něco flákla a nakonec se nalokala chlóru s vodou a mám zas na pár let klid. I když tam bylo spoustu lidí a tím pádem hodně hluku, Lucinka nám krátce před tím, než jsme chtěli odejít, usnula únavou na lehátku, a tak jsme ji nechali, a šli si naposledy užít vířivku a masážní trysky.

Neplánovaný výlet

Zatímco jsme se pakovali z bazénu, venku mezitím vykouklo sluníčko, tak jsme si ještě neplánovaně udělali menší výlet k mlýnu s majákem. Děti už trochu kňučely, tak jsme trasu za pochodu upravovali na tu nejkratší možnou verzi. Nejdřív jsme je teda pořádně nakrmili, protože to je u nás základ všeho. Objevili jsme jeden stánek, kde měli čerstvé uzené ryby v bagetě se zeleninou. Do kompletního jídla tomu chybělo snad vše, ale v tu chvíli to bylo naprosto dokonalé. Jinak jsme si vařili svoje polévky, kaše, děti s mužem různě ochutnávali vše možné přes pirohy, ryby, karbanátky. Já jsem byla v jídle nejkonzervativnější. Prakticky celých 14 dní jsem si vystačila s polévkami a saláty. Vlastně mě i tak trochu zvráceně uklidnilo, že nabídka zdravějších jídel je v Polsku stejně tragická jako u nás. Pokud však máte rádi pizzu, řízky, smažené ryby, karbanátky, kebaby, hranolky a další hospodské klasiky, určitě si přijdete na své (bez ironie).

Přátelští lidé, kteří šetří úsměvy

Poláci, ač jsou velmi přátelští, se zrovna dvakrát neusmívají, a to prakticky nikdy a nikde, i přestože drogy (překlad: cesty) jsou snad všude. V tomhle si teda nemáme co vyčítat (myslím ty úsměvy – ne drogy), a tak jsem se cítila skoro jako doma. Jinak mají krásné národní parky, super minigolf, hřiště pro děti na každém rohu a největší sochu Krista na světě, kde je fakt boží energie (doslova).

Děti a my jsme byly nejvíc nadšeni z moře, které nebylo kupodivu ani tak ledové, jak nás všichni varovali, i když je taky pravda, že už se nějaký ten pátek všichni otužujeme. V Polsku jsou též úplně jiné pláže a moře, než na co jsme zvyklí. Vítr sice občas fouká trochu víc, ale když nejste z cukru a pořídíte si na pláž paravan, tak se to dá. Písek je klasicky úplně všude, ráno každý zametá, stejně jako automaty na „pidi hračky“, motorky, fotbálky aspol., kde jsme samozřejmě nechali majlant.

Nefunguje wifi, mluvte spolu

Většina míst preferuje platbu v hotovosti, takže i můj muž byl nakonec rád, že jsem mu nedala pokoj, dokud jsme ty jejich zlaté mince neměli doma. Hodně času jsme byli odříznutí od civilizace, bez signálu, díky čemuž se nám však podařilo navázat mnohem lepší spojení, což byl podle mě nakonec ten hlavní důvod, proč jsme sem tak potřebovali jet..

S láskou

Naďa

P.S.: Pokud by to náhodou z článku nebylo patrné, Polsko ze srdce všichni čtyři doporučujeme!