Retro: Na pultě i pod ním

Můžou za to obchodníci

Když něco nefunguje a navíc se to týká všech, tak se o tom povídá a píše dokola. I politici se do toho statečně zapojovali a zapojují. Pozoruji ale markantní rozdíl. Zatímco dnes politici kritizují své politické oponenty, kteří aktuálně daný resort řídí, v 70. až 80. letech byli kritizováni ti, kteří byli až na konci řetězu, zvláště, když neměli to správné postavení ve společnosti. V našem případě lidi za pultem. Každý z politiků i na nižší úrovni si na ně troufnul. Nebylo se čeho bát; nebyli to přece ti poctiví dělníci v těžkém průmyslu ani ti, kteří každoročně sváděli boj o zrno. Nebyli to držitelé státních vyznamenaní, protože to se obchodníkům příliš neudělovalo.

Kde je to zboží?

Občan se tak dovídal, že přibývá prodejní plochy, že roste maloobchodní obrat, že tam a tam vyrobili víc televizorů než vloni, že se více zboží dovezlo atd. Byla to doba, která si prostě potrpěla na kvantitu. Nic ale nepomáhalo pocitu zákazníků, že zboží nikde není vidět. A tak nebylo divu, že mnozí měli za to, že žádané zboží se skrývá výhradně pod pultem. Když si na prodávající troufnuli politici, stranou nezůstali ani umělci.
Jako třeba ve stále oblíbeném seriálu Chalupáři. Určitě si vzpomenete na frontu před prodejnou Zeleniny, kam se prozíravě postaví i František Filipovský, který jde náhodou kolem. Jak následně sdělí Jiřímu Sovákovi, sice netuší, co tam mají, ale protože tu je fronta, tak určitě něco zajímavého. Pointa ovšem byla v tom, že frontu nechtěně vytvořil pán, který doprovázel manželku a čekal na ni před prodejnou, až nakoupí…

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Jiný případ je z dalšího tehdy velmi sledovaného seriálu Žena za pultem, který se odehrává převážně v potravinářské samoobsluze. Nabídku tam mají na svou dobu opravdu nadstandardní. Však také do Televize diváci psali, že takové zboží ve své prodejně vidí jen někdy. Podezíral jsem tvůrce seriálu, že to udělali schválně, aby lid viděl, že zboží je a že kdyby je zaměstnanci prodejen dali na pulty, tak mohou vyšetřit dost času na to, aby si i v práci mohli, podobně jako je tomu v seriálu, řešit své osobní trable.

Fronty a šmelina

Když jsem pracoval jako vedoucí prodejny, chodil jsem do velkoobchodu na tzv. nákupy zboží. Tam byla referentka, která podle toho, co měla na skladě, nabízela k odběru. Počty se řídily množstvím zboží, kterým mohla operovat, a pak velikostí prodejny. Toho žádaného zboží se jí ale buď nedostávalo nebo ho měla minimum.
Když v něčem dlouhodobě žijete, tak si na to většinou zvyknete. Stejně jako František Filipovský v seriálu, se i mnozí z nás tenkrát statečně stavěli do front. Ti šťastnější, kteří měli co nabídnout na oplátku, si zboží, nebo atraktivní produkt své profese, jednoduše vyměňovali.

Vzpomínám si, že jsem se pídil po příčině a tenkrát mi z toho vyšlo, že asi někdo dělá něco špatně. Až mi to naplno osvětlil jeden bodrý asi padesátiletý muž, který pracoval na Federální vládě. Jako eléva mě pověřili, abych mu donesl nějakou obálku s výsledky obchodu. On ji tenkrát za mé přítomnosti důkladně studoval a pak se podíval na mě a prohlásil: „Je to bída, viď. Já nesměle přikývl, byť o obsahu obálky jsem neměl tušení. Pak jsem se zeptal, proč to už dávno není lepší. A on tehdy odvětil: „Podívej, mladej, vypadá to, že se socialismus v tomhle prostě neosvědčil“.