Smrti už se nebojíme (Lucka a Iveta)

Vždycky nablízku

Jsme matka Iveta (54) a dcera Lucie (30). Bydlíme v rodinném domku ve třech generacích. Já (Lucie), moji rodiče a babička. Naše rodina vždy bydlela takto pospolu, v samostatných bytech, ale v rámci jedné stavby. Tím pádem jsme si vždy byli velmi nablízku i v těžkých situacích.
Já jsem duhové dítě, které přišlo po ztrátě prvorozeného syna krátce po porodu a několika následných potratech. Mamka ale byla rozhodnutá, že dítě prostě mít bude a nakonec se mě dočkala. Máme spolu skvělý, velmi blízký vztah, kdy si můžeme říct vše. Společně jsme toho hodně zažily. A právě že ne jednou jsme společně řešily téma dlouhodobých nemocí, péče a následného úmrtí našich milovaných.

Smrt nikdy nebyla tabu

Obě jsme se se smrtí setkaly už jako děti. Mamce ve dvou letech zemřel dědeček. Jako vzpomínku si odnesla, jak ležel v posteli na verandě a zvláštní pocit, když se na ni díval. V jejích 12 letech zemřel strýc, který měl pohřeb doma. To přece jen bylo traumatizující pro dítě, s kterým se v té době nikdo moc o ničem nebavil. Rakev stála v chodbě a muselo se kolem ní projít, aby se člověk dostal dovnitř.
V 19 letech přišla velká láska, která trvá doteď, už 36 let. Provdala se za mého tátu. A sedm dní po svatbě zemřel mamčin milovaný dědeček. A jak už jsem zmiňovala, byla zde touha po dítěti, která se jim naplnila až po několika ztrátách. A smrt se objevovala dál a dál. Odcházeli další prarodiče i přátelé. I domácí mazlíčci, kteří pro nás jsou též rodinou.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Já jsem se se smrtí setkala v 10 letech (když nepočítám křečka a morče). Bylo mi devět, když moje milovaná prababička Jůlinka dostala mrtvici, na kterou rok poté zemřela v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Už od prvních dnů jsem za ní chodila a dodnes si pamatuji každou LDN, kde byla. I pro mamku to byla zkušenost, která v pozdějších letech řídila její rozhodnutí už nikdy nikoho z našich blízkých nenechat zemřít na takovém místě.

Poté ve 13 letech u mě nastala doposud ta největší ztráta a to smrt mého dědečka Pepy. Tato rána se hojí dodnes, byl to obrovský šok, infarkt nám ho vyrval během chvilky.

Smrt není jen smutek, truchlení, vztek a prázdnota

Život nás naučil, že smrt je nedílnou součástí života stejně jako narození. Smrt se často objeví, když ji čekáte nejméně a někdy vás doprovází roky v podobě dlouhodobé nemoci. Zažily jsme situace, kdy smrt přišla ve spravedlivý okamžik, v míru a klidu a se smířením. Právě tyto momenty nás tolik naučily, že už se jí nebojíme. Zjistily jsme, že smrt není jen smutek, truchlení, vztek a prázdnota. Smrt je taky někdy úleva po dlouhé nemoci a nebo odměna po dlouhém, plně prožitém životě.

Pokojná a spravedlivá smrt

Řekla bych, že pro nás obě byly dva klíčové momenty. Dvě zkušenosti. Smrt mojí druhé prababičky Marie, mamčiny babičky. Ta odešla v pokoji v nedožitých 91 letech. Zemřela doma.
Byla to žena, která do svých devadesáti let zůstala samostatná. Až poslední tři měsíce se její stav začal zhoršovat, a tak se u ní rodina a hlavně její vnoučata začala střídat s domácí péčí. Do nemocnice nechtěla, její přání jsme respektovali a souhlasili s ním. Nebyla to situace, která by se dala vyléčit, selhávaly jí ledviny a pomohla by pouze dialýza, která by jí přidala jen pár týdnů života a oddálila by nevyhnutelné. A tak jsme zvolili léčbu paliativní a požádali o pomoc řádové sestry, když už to v posledních dvou týdnech začalo jít rychle a bylo jasné, že umírá.
Byla to velice pobožná žena, víra ji nikdy neopustila. Dokonce v poslední chvíli jejího života u ní byla řádová sestra, která se s ní modlila. A tak babička odešla s Bohem, tak jak si to přála. Po dlouhém životě plném krásy i utrpení. Rozhodně se s ní nikdy nikdo nemazlil. 90 let je kus obrovské historie. Ztráta prvorozeného, alkoholismus manžela, psychické problémy, válka, komunismus. Ale taky hromada vnoučat a pravnoučat. Všechny nás měla moc ráda a my ji.
Zajímavé bylo, že asi půl roku před smrtí při jedné návštěvě řekla, že má jenom tři vnučky. Což pravda není, protože má i jednoho vnuka. Jenomže po její smrti, když nám zavolala řádová sestra, že babička právě odešla, se potom opravdu u její postele sešly jenom ty tři vnučky.
Její odchod nás naučil, že smrt může být pokojná a spravedlivá. Že to nemusí tak bolet. Poprvé nám nikdo nevyrval kus duše, nezůstalo prázdné místo. Právě naopak. Na babičku dodnes s úsměvem vzpomínáme a cítíme mír v srdci i duši, že prožila dlouhý život a odešla tak, jak si přála.

Když jsme se za ní s mamkou šly podívat, já odcházela s pocitem, že ji vidím naposledy. A ne že by to nebolelo, ale bylo to jiné. Čekala jsem tu palčivou bolest, co vás srazí na kolena, že mi zas berou někoho dalšího. Ale to se nestalo. Byla jsem smutná, brečela jsem. Všichni jsme truchlili. Ale s pocitem, že takto to má být. Že to byl ten pravý moment na odchod. Že byl odměnou pro velmi starého člověka, který si prožil vše, co měl.

Když se mamka sešla se dvěma sestřenicemi u prababiččiny smrtelné postele a čekaly na pohřební službu, stala se zvláštní věc. V pokoji bylo otevřené okno a to se najednou prudce zabouchlo. Nikde žádný vítr ani průvan. Ale všem třem bylo jasné, že babička je pryč. Její duše je pryč. Ať už ta energie přešla kamkoliv, byla pryč. A zůstala jen tělesná schránka.

Smrtí to určitě nekončí

Tuhle zkušenost mám také, cítila jsem to, když jsem vyprovázela svoje pejsky a kočky za duhu. V náručí máte to mrtvé tělíčko a pak najednou, jako by se něco uvolnilo a když jste tomu otevřeni a vnímáte, ucítíte ten finální odchod. Najednou jsou pryč a zbyde jen prázdná tělesná schránka. Je to velmi zvláštní, ale svým způsobem krásné, že na chvíli dovedete vnímat něco “poté”. Že ten náš fyzický život tady přeci jen asi nebude všechno. Tohle nevychází z žádného náboženství, většina z nás není křesťansky založena. Ale i tak jsme prostě věděly, cítily, že se kolem nás odehrává něco mnohem většího.

Pokračování příště

Pro začátek tady skončíme, protože téma je to veliké a široké, a toto je vlastně takový úvod do tématu o smrti. V dalších článcích přineseme konkrétní situace, které nám život přinesl a o které se s vámi podělíme. Začneme zkušenosti s péčí o dědečka, kterého jsme si brali domů po rozsáhlé mrtvici. Lékaři mu dávali 2 až 3 týdny života a my ho měli doma 8 let. A to už se sem prostě nevejde, takže pokračování příště.

Lucka a Iveta